1 As 61/2023 — Nejvyšší správní soud

1 As 61/2023- 34 - text  1 As 61/2023 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem na Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 25. 10. 2022, č. j. MPO 90302/22/21200/01000, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 11 A 95/202244; takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 11 A 95/202244, se zrušuje. II. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 25. 10. 2022, č. j. MPO 90302/22/21200/01000, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Petra Vališe, náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti ve výši 30 250 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodnutím ze dne 21. 4. 2021, č. j. MPO 88552/2021, neudělilo povolení k přepravě 760 ks pušek ruského výrobce Kalashnikov Group z Itálie podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o kontrole obchodu“). Důvodem neudělení povolení byla ochrana zahraničně politických zájmů České republiky. Ministr průmyslu a obchodu rozhodnutím ze dne 25. 10. 2022, č. j. MPO 90302/22/21200/01000, žalobcův rozklad zamítl a rozhodnutí potvrdil. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu proti napadenému rozhodnutí taktéž zamítl. [3] Výjimku uvedenou v čl. 2 odst. 4 rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2014/512/SZBP, o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině, ve znění pozdějších rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí Rady“), která navzdory zavedenému embargu na dovoz, nákup a přepravu zbraní z a do Ruska umožňuje nadále plnění smluv uzavřených před 1. 8. 2014, považoval za rozpornou se strukturou uvalených sankcí. Nejedná se již o plnění původních smluv, ale o neustálé vytváření nových závazků na základě časově neomezených smluv, což popírá smysl celého embarga a vytváří možnost pro jeho obcházení. Rozhodnutí Rady je nutno považovat za minimální rámec zbraňového embarga států Evropské unie, aniž by limitovalo možnosti členských států omezit nad jeho rámec vývozy zbraní z Ruské federace. Postoj České republiky – artikulovaný v rozhodnutí žalovaného – považuje za plně souladný s rozhodnutím Rady, neboť lpí na východiscích rozhodnutí Rady, tedy snaze o zamezení obchodu s vojenským materiálem pocházejícím z Ruské federace. Proto se soud ztotožnil s postupem žalovaného, který z těchto důvodů smlouvy uzavřené před 1. 8. 2014 od roku 2019 vůbec neakceptuje, a výjimku tak již před ním nelze uplatnit. [4] Tím, že se zásadně zhoršily vztahy České republiky a Ruské federace, bylo podle městského soudu naplněno kritérium nezbytnosti k ochraně podstatných zájmů bezpečnosti státu ve smyslu čl. 346 odst. 1 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Česká republika proto byla oprávněna přijmout přísnější opatření ve formě § 7 odst. 1 písm. b) zákona o kontrole obchodu, kterým opravňuje žalovaného, aby posoudil zahraničně politické zájmy České republiky při vydávání povolení k přepravě zbraní. Uvedené ustanovení SFEU se vztahuje také na žádost žalobce, neboť věta před středníkem hovoří o zbraních obecně a nelze popírat, že pušky, které byly předmětem žádosti, jsou zbraněmi. Na tom nic nemění tvrzení žalobce, že zbraně jsou sportovní, toto tvrzení navíc ničím nepodložil. [5] Podle městského soudu napadené rozhodnutí nebylo v rozporu ani se článkem 36 SFEU, respektive volným pohybem zboží v Evropské unii. Ten lze totiž podle tohoto ustanovení omezit na základě veřejné bezpečnosti. Opačný výklad by znamenal možnost obcházet zbraňové embargo. Navíc ani nebylo prokázáno, jak se uvedené zbraně do Itálie dostaly. [6] Odkaz žalovaného na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C367/89, Les Accessoires Scientifiques SNC, shledal městský soud za přiléhavý, naopak judikaturu uvedenou žalobcem (Komise proti Finsku, C284/05, Komise proti Itálii, C337/05, Komise proti Finsku, C615/10) nikoli, neboť se netýkala volného obchodu se zbožím. [7] Žalobce sice nepovažoval tvrzení žalovaného o podobných případech, ve kterých v relevantní době nepovolil dovoz nebo přepravu obdobných zbraní, za pravdivé, avšak jeho poukaz na 66 licencí na dovoz vojenského materiálu z Ruska udělených v roce 2020 není případný, neboť žalobce podal žádost v roce 2021. Nepravdivost tvrzení žalovaného neprokázal ani odkazem na jinou společnost, která prodává ruské zbraně, neboť z něj nelze vyčíst, kdy a jak byly zbraně touto společností dovezeny do České republiky. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika žalobce [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil. [9] Stěžovatel má za to, že na převoz zbraní ruské výroby, které byly již dříve legálně dovezeny do Itálie a tam byly volně obchodované, se nevztahuje zbraňové embargo stanovené rozhodnutím Rady. Zbraně byly do Itálie přivezeny pravděpodobně na základě výjimky dle článku 2 odst. 4 rozhodnutí Rady. Toto rozhodnutí bylo opakovaně novelizováno a bylo navrhováno také vyřazení výjimky, těmto návrhům však nebylo vyhověno. Podle stěžovatele je tak nepřípustné, aby žalovaný vyloučil aplikaci tohoto ustanovení na základě svého pouhého „úsudku“. Namístě ovšem není aplikace celého rozhodnutí Rady, neboť zákazy v něm uvedené se vztahují k dovozu a přepravě z Ruska, stěžovatel přitom žádal o povolení k dovozu z Itálie. [10] Stěžovatel nesouhlasí ani s právním posouzením aplikace článku 346 odst. 1 písm. b) SFEU městským soudem, který přehlíží závěrečnou část ustanovení. Ta zakazuje nepříznivé ovlivnění hospodářské soutěže s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům. V řízení přitom od počátku nebylo pochyb o tom, že se o vojenský materiál nejedná. Stěžovatel není držitelem licence pro dovoz a přepravu vojenského materiálu a také z jeho žádosti vyplývá, podle kterého zákona ji stěžovatel podává. Nejen že se nejedná o vojenský materiál – už vůbec se nejedná o užší pojem SFEU „výrobek výlučně určený k vojenským účelům“. Proto nelze podle čl. 346 odst. 1 písm. b) SFEU vnitrostátní úpravou nepříznivě ovlivnit podmínky hospodářské soutěže, což žalovaný svým rozhodnutím činí. Mimo to stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením nezbytnosti opatření, kterou městský soud spatřuje v zásadním zhoršení vztahů České republiky a Ruské federace. V případě stěžovatele jde o zanedbatelné množství, což doložil statistikou licencí udělených v roce 2021. Přiměřenost by přitom žalovaný měl zkoumat z úřední povinnosti. Jestliže pak žalovaný tvrdí, že netoleruje výjimku z embarga od roku 2019, a přitom jsou v dalších letech udělovány licence na dovoz vojenského materiálu, svědčí to o nesystematičnosti postupu žalovaného a současně vyvolává další důvodné pochyby o nezbytnosti omezení vnitřního trhu. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že jiní obchodníci v České republice nadále prodávají daný typ zbraní, a navrhl, aby si městský soud vyžádal statistiku dovezených ruských zbraní do České republiky za roky 2021 až 2023 z neveřejně dostupné části centrálního registru zbraní. Městský soud navzdory tomu pouze konstatoval, že stěžovatel neprokázal, zda žalovaný udělil jiným společnostem povolení a kdy tomu tak bylo. [11] Městský soud podle stěžovatele zcela pomíjí limitaci omezení volného pohybu zboží v článku 36 SFEU. Nejednotným přístupem žalovaného k žadatelům o udělení licence a nepřiměřeným omezením volného pohybu zboží z hlediska dosažení zamýšleného cíle stěžovatel v postupu žalovaného shledává prvky diskriminace. Zbraně byly totiž legálně přivezeny na evropský trh, a tak jsou dostupné prodejcům i zákazníkům v Itálii i v jiných evropských zemích. Také český zákazník má možnost zakoupit danou zbraň v rámci Evropské unie a dovést ji do České republiky, avšak nikoli koupit ji v České republice od stěžovatele. Toto omezení nadto nevyplývá z právní normy, ale pouze z výsledku správního uvážení žalovaného. [12] Stěžovatel proto navrhl soudu, aby položil předběžnou otázku SDEU. Městský soud shledal judikaturu SDEU citovanou stěžovatelem jako nepřiléhavou pouze proto, že se dotýká jiné oblasti práva. Podle stěžovatele je tak potřeba vy