1 Azs 43/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 43/2024- 50 - text  1 Azs 43/2024 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobců: a) Y. Z., b) T. Z., oba zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech, se sídlem ErnaBergerStrasse 1, Drážďany, Německo, o žalobách žalobců a) a b) na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 10 A 123/2023  45, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobci usilují o podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na území České republiky. Jakožto osoby s povoleným pobytem na území schengenského prostoru oba shodně zaslali dne 17. 7. 2023 registrační email s žádostí o stanovení termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, a to dle instrukcí na webu žalovaného. Od žalovaného dne 19. 7. 2023 obdrželi odpověď, že jim termín poskytnut nebude z důvodu, že nepřiložili sken povolení k pobytu prokazující oprávněný nepřetržitý pobyt po dobu nejméně 2 let vydaný členským státem účastnícím se schengenského systému, Kypru nebo evropským mikrostátem. [2] Žalobci se následně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhali určení nezákonného zásahu spočívajícího v tom, že jim žalovaný na základě jejich registračního emailu ze dne 17. 7. 2023 neposkytl termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu ze shora uvedených důvodů. [3] Městský soud spojil řízení o žalobách obou žalobců do jednoho řízení a následně žaloby jako nedůvodné zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016  36 a č. j. 10 Azs 153/2016  52, uvedl, že zastupitelský úřad má kompetence na úseku zaměstnaneckých karet ve fázi „nabírání žádosti“, tedy ve fázi spočívající v organizaci systému přijímání žádostí a prvotního kontaktu s žadatelem, a je tedy žalovaným správním orgánem. Žalobci byli povinni podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně takovým způsobem, který žalovaný zveřejnil podle § 169f odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 19. 9. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). [4] Z ustanovení § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývají tři možnosti určení místní příslušnosti zastupitelského úřadu: jde o zastupitelský úřad a) ve státě, jehož je cizinec občanem, b) ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je žadatel držitelem, nebo c) ve státě, ve kterém má žadatel povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let. Pokud nebude splněna podmínka místní příslušnosti zastupitelského úřadu uvedená výše pod písmenem c), bude žádost na tomto zastupitelském úřadu nepřijatelná, avšak místně příslušným zastupitelským úřadem k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu bude jiný zastupitelský úřad dle písm. a) nebo b). [5] Soud dále s ohledem na znění zákona (§ 169h odst. 3 a 4 zákona o pobytu cizinců) upozornil, že pokud je osobně podaná žádost nepřijatelná, je marně vyčerpán termín pro osobní podání žádosti a v konečném důsledku je tím i oddalováno přidělení termínu osobního podání žádosti dalších žadatelů v pořadí. U zastupitelských úřadů, kde je nařízením vlády stanoven maximální počet přijatelných žádostí, se pak kromě procesního neúspěchu samotné žádosti sníží i počet těch žádostí, které mohou být na daném zastupitelském úřadu účinně přijaty. Proto shledal oprávněným požadavek žalovaného, stanovený postupem podle § 169f odst. 2 zákona o pobytu cizinců, aby žadatel již při registraci termínu k osobnímu podání žádosti doložil takové náležitosti budoucí žádosti, které budou svědčit o její přijatelnosti. „Jestliže je totiž již z toho minima vyžadovaných a dokládaných skutečností zjevné, že by žádost nemohla být přijatelná z důvodu místní nepříslušnosti zastupitelského úřadu, podle názoru soudu je procesně neekonomické (a i z praktického důvodu zbytečné) přidělovat termín pro osobní podání i takové žádosti, kterou by po jejím přijetí musel zastupitelský úřad už jen vyřídit jako nepřijatelnou postupem podle § 169h odst. 5 zákona o pobytu cizinců“. [6] Dále se soud zabýval požadavkem žalovaného na přiložení skenu platné pobytové karty prokazující předchozí oprávněný nepřetržitý pobyt po dobu nejméně 2 let k datu registrace a za jádro sporu označil způsob prokazování délky pobytu, nikoliv okamžik, k němuž měla být podmínka splněna. Žalobci totiž tvrdili, že délku pobytu splňovali, ale nemohli ji prokázat. Z formulace dané podmínky vyplývá, že mělo být doloženo, že žalovaný je místně příslušným zastupitelským úřadem pro osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. [7] Žalovaný registraci termínu umožnil elektronicky a tomu odpovídá i jím nastavený požadavek na doložení potřebných podkladů v podobě prostého elektronického vyhotovení. Požadavek na předložení elektronické formy příslušných dokladů jakožto náležitost pro povinnou registraci za účelem sjednání osobního podání žádosti, považuje soud za vhodný, vůči žadatelům vstřícný, procesně ekonomický a souladný s ustanovením § 169f odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Ačkoliv doslovná formulace požadavku žalovaného z hlediska gramatického připouští výklad, že žalovaný vyžadoval sken jen jedné pobytové karty kompletně prokazující pobyt v délce nejméně 2 let, podle názoru městského soudu z obsahu tohoto požadavku vyplývá jako určující jeho hlavní smysl a účel, tedy že žadatel má již při registraci především prokazovat to, že bude naplněn nepřetržitý pobyt 2 let ve státě v územním obvodu vízového centra v Drážďanech. Primárním účelem tohoto požadavku žalovaného nebylo, aby byl kategoricky předložen pouze jeden doklad prokazující splnění podmínky 2 let pobytu, ale aby žadatelé prokázali splnění této podmínky jako takové. Proto formulace tohoto požadavku žalovaného připouští (resp. nijak nevylučuje) variantu, že žadatel mohl k této náležitosti registračního emailu předložit i sken více dokladů, tj. sken několika pobytových karet, které v souhrnu prokážou splnění podmínky 2 let nepřetržitého pobytu na území uvedených států. [8] Také v odpovědi ze dne 19. 7. 2023, jíž žalovaný odmítl registraci žalobců k termínu osobního podání žádosti, poukázal na vyžadovanou podmínku 2 let nepřetržitého pobytu dle § 169g zákona o pobytu cizinců, a i když uvedl, že nebyl předložen „sken povolení“ prokazující splnění této podmínky, jedná se toliko o neutrální formulaci, která připouštěla, že za účelem prokázání podmínky 2 let nepřetržitého pobytu mohl být předložen jak jeden doklad s takovým povolením, tak i více dokladů prokazujících totéž. Ačkoliv městský soud přisvědčil, že formulace tohoto požadavku byla z gramatického hlediska neobratná, vyplývá z něho jeho hlavní smysl a účel, tj. potřeba prokázání nepřetržitého pobytu po dobu nejméně 2 let na základě jednoho či více pobytových oprávnění. Žalobci žalovanému předložili sken pobytového oprávnění toliko v délce (necelého) jednoho roku, aniž by v registračním emailu jakkoli toto odůvodnili a vysvětlili. Museli si tedy být vědomi toho, že nedokládají nepřetržitou dobu pobytu na území Slovenska v délce alespoň dvou let. Nemohlo být tedy pro ně překvapivé, že nesplnili žalovaným vyžadovanou podmínku pro registraci termínu osobního podání žádosti. [9] Dále městský soud dospěl k závěru, že žalovaný nemusel žalobce vyzvat k odstranění vady jejich podání spočívající v absenci dokladu prokazujícího splnění pobytové podmínky za účelem ověření, zda je žalovaný místně příslušným zastupitelským úřadem. Po novelizaci zákona o pobytu cizinců zákonem č. 222/2017 Sb. již neobstojí názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016  52, že i pro prvotní fáze řízení o vydání zaměstnanecké karty platí obecná ustanovení o žádostech týkající se povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu. Z ustanovení § 169i odst. 2 zákona o pobytu cizinců podle názoru městského soudu vyplývá, že trpíli podání vadami, které by měly za následek nepřijatelnost žádosti o zaměstnaneckou kartu, žalovaný nebyl povinen vyzývat podatele k odstranění této vady. Pakliže tedy žalovanému bylo zřejmé, že žalobci již ve fázi registrace termínu k osobnímu podání žádosti nedoložili, že splňují podmínku nepřetržitého pobytu na Slovensku po dobu 2 let, nebyl povinen je k odstranění této vady vyzývat. Dodal, že odmítnutí registrace žalobcům nijak nebránilo v tom, aby žádost podali neprodleně znovu včetně doplněných příloh. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a další