2 As 84/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 84/2024- 28 - text  2 As 84/2024 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. M. K., Ph.D., zast. Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 30. 6. 2023, č. j. MSP30/2023ODKAROZ/3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 6 A 111/202343, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V této věci se Nejvyšší správní soud (NSS) zabývá výkladem skutkové podstaty přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to za situace, kdy obviněný z přestupku je notářem v zahraničí (zde ve státě Texas ve Spojených státech amerických). [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 3. 2023 uznal žalobce vinným z přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu, který spatřoval v tom, že žalobce se v rozporu s § 1 odst. 1 notářského řádu označil v návrhu „smlouvy o úschově č. 1102 ze dne 10. 11. 2021“, který sám připravil a odeslal ze své emailové adresy „X“ dne 10. 11. 2021, jako „notář“ („Schovatel: Mgr. M. K. Ph.D., notář“), přičemž v záhlaví druhé a třetí strany předmětné smlouvy je navíc obsaženo označení „Mgr. M. K., Ph.D., notářská kancelář“, označení „notář“ dále použil ve zprávě zaslané ze své emailové adresy X dne 10. 11. 2021, kde v závěru uvedl: „Zůstávám s pozdravem, Mgr. et Mgr. M. K. Ph.D., notář“, přestože si musel být vědom, že nesplňuje zákonné podmínky pro používání tohoto označení, neboť nebyl státem pověřen notářským úřadem. Za to mu žalovaný uložil pokutu ve výši 20 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [3] Ministr spravedlnosti zamítl žalobcův rozklad proti rozhodnutí žalovaného. Proti rozhodnutí o rozkladu se žalobce bránil u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu i napadených rozhodnutí. Rozsudek městského soudu je vnitřně rozporný. Obsah správního spisu vylučuje naplnění skutkové podstaty přestupku. Stěžovatel uvedl, že je notářem v okresu Travis ve státě Texas ve Spojených státech amerických. Oznamovatele přestupku v emailové komunikaci výslovně upozornil, že je americkým notářem. Totéž uvedl již předtím na osobní schůzce. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že toto upozornění je pro posouzení věci bez významu. [5] Podle stěžovatele nebyl naplněn úmysl uvést oznamovatele v omyl ohledně toho, zda je stěžovatel českým notářem. Jednání stěžovatele nebylo v rozporu s § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu. Podle právního řádu, podle něhož byl stěžovatel jmenován notářem, má právo se tak označovat. Zároveň stěžovatel oznamovatele na tuto skutečnost upozornil. Právní posouzení žalovaného i městského soudu jsou nesprávná, porušují zásadu in dubio pro reo a přestavují odepření spravedlnosti. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obě správní rozhodnutí a na napadený rozsudek. Úmyslné spáchání přestupku bylo prokázáno a stěžovatelovy námitky jsou zavádějící. Vysvětlení poskytnuté oznamovateli přestupku bylo netransparentní a nepřesné. Tvrzení o upozornění oznamovatele během osobní schůzky stěžovatel poprvé uplatnil v kasační stížnosti a nedoložil jej. Námitky týkající se nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku jsou nekonkrétní. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nebyl prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Případná není ani stěžovatelova argumentace odepřením spravedlnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [8] Stěžovatel vznáší v zásadě dva okruhy námitek. Předně má za to, že jako notář státu Texas je oprávněn se jako notář označovat, a proto nemohl naplnit skutkovou podstatu podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu. Dále namítá, že v komunikaci, v níž označení „notář“ užil, dostatečně upozornil na skutečnost, že není notářem v České republice, což podle něj také vylučuje jeho přestupkovou odpovědnost. Ani s jednou z těchto námitek se NSS neztotožnil. [9] Podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že použije označení „notář“, ačkoli nesplňuje zákonné podmínky pro používání takového označení. [10] Podle § 1 odst. 1 notářského řádu notář je fyzická osoba, splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem. [11] Stěžovateli lze přisvědčit potud, že skutková podstata přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu je formulována značně široce. Formální stránku tohoto přestupku totiž zásadně naplní každý, kdo v mezích působnosti českých přestupkových zákonů (§ 2 až § 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) užije ve vztahu k sobě označení „notář“, aniž by byl notářem ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu. [12] Podle NSS je přitom nepochybné, že slovním spojením nesplňuje zákonné podmínky pro používání takového označení je míněna právě skutečnost, že daná osoba není notářem ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu (tedy „českým notářem“), nikoli skutečnost, že daná osoba není notářem podle žádného z existujících světových právních řádů, jak tvrdí stěžovatel (shodně bod 44 rozhodnutí o rozkladu). [13] V této souvislosti lze připomenout, že z obecného mezinárodního práva neplyne apriorní povinnost uznávat výsledky aplikace zahraničního práva (přiměřeně Bříza, P. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 96.). Doktrína (Handrlica, J. Úvod do mezinárodního práva správního. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 44) k otázce užívání cizího práva v oblasti správněprávních vztahů uvádí: „Máli být lex loci extera tuzemským správním orgánem ve vztahu správního práva z výše uvedených důvodů aplikováno, je to vždy důsledek normy lex fori, která takovou aplikaci předpokládá a po příslušném správním orgánu vyžaduje. Platí tedy, že to není cizí právo per se, které implikuje právní důsledky v tuzemském vztahu správního práva, ale norma lex fori, která na takové právo odkázala.“ [14] Notářský řád neobsahuje příkaz k aplikaci či zohlednění zahraničních právních řádů v otázce toho, kdo má být považován za notáře. Při absenci takového ustanovení je jediným logickým vyústěním společného systematického výkladu § 109j odst. 1 písm. b) a § 1 odst. 1 notářského řádu závěr, že formální stránku tohoto přestupku zásadně naplňuje i osoba, která byla jmenována notářem v zahraničí. [15] Vedle systematiky notářského řádu je však třeba při posuzování naplnění formální stránky přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu zohlednit i celkovou systematiku právního řádu jako celku. [16] Podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejdeli o trestný čin (důraz přidán). [17] Přestupkem tedy může být pouze protiprávní čin. Chybíli znak protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoli se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost (rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007135, č. 1338/2007 Sb. NSS, či ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 As 22/200773). [18] Podle Ústavního soudu je nežádoucí, resp. v demokratickém právním státě vyloučené, aby v jednom právním odvětví uznávaná realita (v tamní věci obchod s cizí měnou) byla považována za právem aprobovanou a v jiném odvětví práva byla chápána jako nemožná a zakázaná (nález ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 38/06). Jinak řečeno, z principu bezrozpornosti právního řádu (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/200454, č. 791/2006 Sb. NSS) vyplývá pravidlo, že jednání určitou částí právního řádu dovolené, či dokonce přikázané, nemůže zároveň naplňovat skutkovou podstatu veřejnoprávního deliktu (přestupku či trestného činu); shodně např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 244. [19] Podle § 12 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, listina vydaná soudem, notářem nebo úřadem v cizině, která platí v místě, kde byla vydána, za listinu veřejnou nebo veřejná listina vydaná diplomatickým zástupcem nebo konzulárním úředníkem působícím v České republice, má důkazní moc veřejné listiny také v České republice, jestliž