3 As 192/2021 — Nejvyšší správní soud

3 As 192/2021- 52 - text  3 As 192/2021 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Václava Štencla v právní věci žalobkyně obce Čistá, se sídlem Čistá 376, zastoupené Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, za účasti Zemědělského družstva Dolní Újezd, se sídlem Dolní Újezd 471, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Mohelnice, Olomoucká 36, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 6. 2021, č. j. 52 A 46/2020  216, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 6. 2021, č. j. 52 A 46/2020  216, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen „krajský úřad“) vydal dne 16. 12. 2019 rozhodnutí č. j. KrÚ 88693/2019 (dále jen „integrované povolení“), kterým dle § 13 odst. 3 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákona (dále jen „ZoIP“) povolil provoz zařízení „Čistá  farma pro výkrm drůbeže“ (dále jen jako „farma“), zařazeného pod bodem 6. 6. písm. a) „Intenzivní chov drůbeže nebo prasat s prostorem pro více než 40 000 ks drůbeže“ v příloze č. 1 k ZoIP. Farma je umístěna v obci Čistá, katastrální území Čistá u Litomyšle, s kódem zařízení MZPJKH6ZMD07 a zahrnuje výstavbu 6 nových hal pro výkrm brojlerů s kapacitou 6 x 40 000 kusů (celkem 384 dobytčích jednotek). Nové haly mají být postaveny na místě stávajících objektů, které sloužily pro výkrm brojlerů a odchov jalovic s kapacitou 50 000 kusů brojlerů a 350 kusů jalovic (celkem 297 dobytčích jednotek). K odvolání žalobkyně bylo integrované povolení rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 4. 2020, č. j. MZP/2020/550/235, změněno v části d) „podmínky zajišťující ochranu zdraví člověka a ochranu životního prostředí, zejména ochranu ovzduší, půdy, podzemních a povrchových vod“ bodě 14 tak, že původní text: „Provozovatel v případě oprávněných stížností obyvatel na pachovou zátěž při vyčerpání všech technických a organizačních opatření k omezení emisí znečišťujících látek obtěžujících zápachem realizuje další opatření v souladu s nejlepší dostupnou technikou pro omezení emisí amoniaku do ovzduší“ nahradil textem: “Provozovatel v případě oprávněných stížností obyvatel na pachovou zátěž realizuje další opatření k omezení emisí amoniaku a látek obtěžujících zápachem do ovzduší, která jsou v souladu s nejlepší dostupnou technikou.“ Ve zbytku integrované povolení potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 52 A 46/2020  216, zamítl. Žalobkyně úvodem upozornila, že z integrovaného povolení nebylo zřejmé, jak se krajský úřad vypořádal s hledisky pro určování nejlepších dostupných technik (Best Available Techniques; dále jen jako „BAT“) podle přílohy č. 3 k ZoIP, tedy jakým způsobem dodržel požadavky definice BAT podle § 2 písm. e) ZoIP a požadavky vyplývající z § 14 odst. 6 téhož zákona. Žalovaný si byl ostatně těchto nedostatků vědom, a proto je v žalovaném rozhodnutí doplnil. Dále žalobkyně uplatnila námitky týkající se směru proudění větru a s tím spojenou mírou rizika obtěžování zápachem. Jako nepřípadný žalobkyně vyhodnotila odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2020, č. j. 6 As 104/2019  70 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), jelikož v odkazovaném případě byla sice posuzována emise amoniaku, ale pouze z hlediska, zda tyto emise „mají významný negativní vliv na životní prostředí“ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákona EIA“), nikoli z hlediska BAT 12 (definující, zjednodušeně řečeno, nejlepší dostupnou techniku umožňující předcházení vzniku zápachu – pozn. NSS). Dále žalobkyně namítala, že integrované povolení neobsahuje podmínky pro zajištění ochrany podzemních a povrchových vod, s čímž mohou být spojené kapacitní problémy možného připojení farmy na veřejný vodovod obce Čistá. V poslední námitce žalobkyně poukázala na tvrzené nedostatky havarijního plánu, který odporuje § 39 odst. 2 a 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a § 5 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 450/2005 Sb., o náležitostech nakládání se závadnými látkami a náležitostech havarijního plánu, způsobu a rozsahu hlášení havárií, jejich zneškodňování a odstraňování jejich škodlivých následků (dále jen „vyhláška č. 450/2005 Sb.“). [3] Krajský soud nejprve upozornil, že žalobkyně v soudním řízení uvedla nová tvrzení, která ve správním řízení nezazněla. Uvedl, že neshledal žalované rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost ani pro nedostatek důvodů, a proto nepovažoval za nezbytné doplňovat dokazování. Pokud jde o doplnění dokazování pachovou studií „137_20“ ze dne 27. 11. 2020 (předložena při ústním jednání soudu dne 24. 2. 2021  pozn. NSS; dále jen „pachová studie“), krajský soud tento důkaz neprovedl, jelikož nebylo zřejmé, k prokázání jakého žalobního tvrzení měl sloužit a žalobkyni nic nebránilo tento důkaz opatřit a předložit již v řízení před správními orgány; žalobkyně tak neučinila a ani neuvedla, jaké objektivní skutečnosti jí v tom bránily (zde se krajský soud odvolal na názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2021, č. j. 10 As 103/2019  76). Krajský soud rovněž neprovedl důkaz výslechem zpracovatelky zmíněné pachové studie (P. A.), jelikož žalobkyně při jednání konaném dne 26. 5. 2021 uvedla, že na provedení výslechu netrvá. Pro úplnost dodal, že by tomuto důkazu (ze stejných důvodů jako v případě pachové studie) nevyhověl. [4] K žalobním námitkám týkajícím se požadavků BAT 12 krajský soud předně konstatoval, že z integrovaného povolení je zřejmé, jak se krajský úřad s hledisky BAT dle přílohy č. 3 ZoIP vypořádal; dodržel tedy požadavky definice BAT technik podle § 2 písm. e) ZoIP a požadavky dle § 14 odst. 6 téhož zákona. Z odůvodnění integrovaného povolení je zřejmé, že krajský úřad vycházel z dokumentace předložené v rámci EIA, a to dokumentace záměru dle § 6 odst. 5 zákona EIA, ve znění účinném do 31. 12. 2017, zpracované Petrem Pantoflíčkem v červenci 2017 dle přílohy č. 4 k tomuto zákonu, dále z posudku vypracovaného ve smyslu zákona o EIA Radkem Píšou dne 26. 10. 2017, rozptylové studie zpracované Petrem Pantoflíčkem dne 1. 7. 2017, z návrhu ochranného pásma ze dne 20. 1. 2017 vypracovaného Petrem Pantoflíčkem a z hodnocení zdravotních rizik zpracovaného Monikou Zemancovou dne 14. 7. 2017. Stěžejními podklady pak bylo souhlasné závazné stanovisko EIA ze dne 3. 1. 2018, č. j. KrÚ 79649/2017 a vyjádření CENIA (Česká informační agentura životního prostředí), které osvědčilo soulad zařízení s BAT (nedostatky zjištění CENIA byly odstraněny). Pod body 14.1  14.3 a na str. 20 integrovaného povolení byla dále stanovena opatření k omezení emisí zápachu, která budou provozovatelem realizována v případě oprávněných stížností obyvatel. Krajský soud proto konstatoval, že z výše uvedeného je zřejmé, že krajský úřad dospěl k závěru, že BAT 12 není nutné uplatnit (což vyložil na předposlední a poslední straně integrovaného povolení). Žalovaný argumentaci krajského úřadu v žalovaném rozhodnutí doplnil a žalobkyně v bodě 4.1.4 žaloby připustila, že tak učinil přezkoumatelným způsobem. Krajský soud v této souvislosti dodal, že pro účely soudního přezkumu jsou správní rozhodnutí obou stupňů vnímána jako jeden celek a deficity prvoinstančního rozhodnutí lze odstranit v rozhodnutí odvolacím. [5] K samotné problematice obtěžování zápachem krajský soud uvedl, že farma je umístěna nad obytnou zástavbou; nejbližší obydlí se nachází jihozápadně od farmy. Podle větrné růžice převažuje jihovýchodní, severozápadní a západní směr větru, tedy nepřevažuje proudění vzduchu od farmy směrem k obytné zástavbě. Žalobkyně se tak mýlila v hodnocení směru větru, neboť západní vítr vane ze západu, nikoli na západ. K nepřesnostem v údajích o vzdálenosti nejbližší zástavby, krajský soud uvedl, že se jedná o údaje orientační, které byly v podkladech pro vydání rozhodnutí takto výslovně označeny; nelze proto přisvědčit tvrzení, že rozdíl 25 m je pochybením. Pro posouzení nebyla důležitá přesná vzdálenost, nýbrž skutečnost, že nepřevažuje proudění vzduchu od farmy směrem k obytné zástavbě. [6] Krajský soud neshledal nic nepatřičného na odkazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2020, č. j. 6 As 104/2019  70, jehož argumentací podepřel svůj závěr, že v současnosti není imisní limit (tj. nejvyšší přípustná úroveň znečištění ovzduší látkou) amoniaku ani pachových látek stanoven obecně závaznými pr