3 As 296/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 296/2022- 70 - text  3 As 296/2022 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce plk. Mgr. J. P., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, proti žalovanému Generálnímu řediteli Vězeňské služby České republiky, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Ad 1/2022  88, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Ad 1/2022  88, se zrušuje. II. Rozhodnutí Generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 5. 11. 2021, č. j. VS13422012/ČJ202180000L51ODV, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech soudního řízení částku 32 684 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ondřeje Vodáka. Odůvodnění: [1] Ředitel Věznice Valdice rozhodnutím ze dne 25. 6. 2021, č. j. VS804109/ČJ2021802220 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žádost žalobce o poskytnutí odměny za služební pohotovost v období od 22. 2. 2016 do 26. 8. 2019. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 11. 2021, č. j. VS13422012/ČJ202180000L51ODV odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem zamítl. [2] Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že se krajský soud především neztotožnil s námitkami zpochybňujícími procesní postup správních orgánů; stěžovatel v kasační stížnosti tyto závěry krajského soudu nesporoval, proto Nejvyšší správní soud tuto část napadeného rozsudku (odst. 49 až 62 jeho odůvodnění) nerekapituluje. [3] Krajský soud se dále zabýval námitkami, dle kterých žalobci (v rozhodné době řediteli Věznice Pardubice) vyplývaly z interních předpisů žalovaného (dále též „GŘ“), takové povinnosti, že fakticky vykonával trvalou služební pohotovost. Žalobce měl tyto povinnosti mít jednak v souvislosti s mimořádnými událostmi, k nimž docházelo ve věznici, jednak v souvislosti s jeho účastí v krizovém štábu věznice, a konečně též z důvodu jeho zařazení do Plánu vyrozumění a svozu (dále jen „Plán vyrozumění“). Krajský soud analyzoval příslušná ustanovení nařízení GŘ (dále též „NGŘ“) č. 23/2014, NGŘ č. 35/2012, nařízení ředitele Věznice Pardubice č. 48/2012, a Seznamu základních opatření při vzniku vybraných mimořádných událostí schváleného žalobcem jakožto ředitelem věznice (dále jen „Seznam základních opatření“), a dospěl k závěru, že žalobci nebyly stanoveny v souvislosti se vznikem mimořádných událostí a krizových situací ve věznici takové povinnosti, které by pro něj znamenaly trvalou a nepřetržitou služební pohotovost. Byl totiž v době své nepřítomnosti plně zastupitelný, a to i při řešení mimořádných událostí a krizových situací. V době nepřítomnosti ředitele věznice jeho povinnosti přebírají zástupci, případně Vrchní inspektor strážní služby (dále též „VISS“). Ti v případě mimořádné události (respektive krizové situace), nepodaříli se jim kontaktovat ředitele věznice, přebírají i jeho povinnosti vyplývající z krizové dokumentace. Zmíněný Seznam základních opatření řediteli věznice dokonce ani neukládá povinnost řídit zasedání krizového štábu. Interní předpisy tak pracují s tím, že ředitel věznice nemá služební pohotovost a může být i z osobních důvodů nepřítomen. Žalobci, jako řediteli věznice, tedy nebyly uloženy povinnosti, které by omezovaly jeho osobní život do té míry, že by odpovídaly služební pohotovosti. Pohotovost mu nebyla nařízena ani rozkazem nadřízeného příslušníka, ani služebním předpisem. [4] Krajský soud nevyloučil, že ředitel věznice může být kontaktován v případě mimořádné události i v době mimo službu. To však neznamená, že by mu byla nařízena neustálá služební pohotovost, neboť je zajištěna jeho zastupitelnost. Pokud by totiž musel být neustále připraven k výkonu služebních povinností, jeho zástup by postrádal smysl. Ze žádného předpisu nevyplynulo, že by žalobci byla uložena povinnost být mimo pracovní dobu vždy dostupný (na telefonu) a omezovat svůj osobní život tak, aby byl kdykoliv připraven k výkonu služby přesčas. Nebyla stanovena žádná omezení způsobu trávení volného času, která jsou se služební pohotovostí neodmyslitelně spjatá. Pokud ředitel věznice není v době vzniku mimořádné události dosažitelný, jsou nastaveny mechanismy k řešení situace i bez jeho přítomnosti. Krajský soud nedovodil povinnosti odpovídající služební pohotovosti ani ze zařazení žalobce do Plánu vyrozumění a s tím souvisejícím vedením Knihy operativního dosahu. Soud zhodnotil, že tato Kniha slouží k získání aktuálního přehledu o zaměstnancích, kteří mají povinnost dostavit se na pracoviště v rámci realizace Plánu vyrozumění, ale jsou dočasně nepřítomni v místě pobytu uvedeného v dokumentaci k Plánu vyrozumění. Je tedy prostředkem nezbytné informovanosti vedení věznice o tom, kolik příslušníků je možno k službě přesčas povolat, dojdeli k mimořádné události nebo krizovému stavu. Příslušníci ani ředitel věznice nemají v souvislosti s Plánem vyrozumění uložena žádná omezení pro trávení svého volna a lze důvodně předpokládat, že ne všichni se budou moci k řešení nepředvídané mimořádné události v době svého volna dostavit do věznice. Z ničeho nevyplynulo ani to, že by bylo příslušníkům uloženo, aby byli v době volna dostupní na telefonech či jinak dosažitelní. Službu přesčas jim nelze nařídit automaticky, ale až po zkontaktování a zjištění jejich faktických možností v daný okamžik. Pokud jsou takto zkontaktováni a vyrozuměni o realizaci Plánu vyrozumění, mají povinnost neprodleně se dostavit do věznice ke službě přesčas. Krajský soud uzavřel, že z vnitřních předpisů žalovaného nelze dovodit, že by všichni příslušníci zařazení v krizových štábech byli v nepřetržité služební pohotovosti; ta nebyla nařízena a ani nevyplývala z vnitřních předpisů. Ředitel věznice byl zastupitelný, a tedy žalobci nárok na odměnu za tvrzenou služební pohotovost nevznikl. [5] K žalobcem navrženým důkazům krajský soud uvedl, že tyto vypovídají pouze o průběhu jeho služby přesčas, která však nebyla předmětem řízení, a že v rozhodném období docházelo ve Věznici Pardubice převážně k nezávažným mimořádným událostem; k aktivaci Plánu vyrozumění došlo ve Věznici Pardubice v rozhodném období celkem osmkrát. Část navržených důkazů soud neprovedl jednak pro nadbytečnost, jednak proto, že šlo pouze o názory a stanoviska různých subjektů k otázce služební pohotovosti, a o názory žalobce a jeho snahu o změnu vnitřních předpisů Vězeňské služby České republiky. Soud rovněž poznamenal, že v řízení před správními orgány byl skutkový stav pro vydání rozhodnutí zjištěn dostatečně. [6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel nejprve popsal povinnosti, které mu dle jeho interpretace vyplývaly z NGŘ č. 55/2017 a č. 43/2018. Pokud kdykoli nastala závažná mimořádná událost, byl stěžovatel (jako ředitel věznice) telefonicky informován VISS o jejím vzniku a o neodkladných úkonech a činnostech, které byly zajištěny. Tyto informace stěžovatel přijal, vyhodnotil a případně nařídil doplnění dalších nezbytných úkonů, činností či opatření k dalšímu postupu. Rovněž musel zvažovat, zda svolá krizový štáb. Měl také povinnost bezodkladně informovat GŘ. Byl tedy povinen být stále na příjmu, aby byla zajištěna komunikace s věznicí, a to bez ohledu na výkon služby nebo dobu volna. [8] Dále stěžovatel uvedl, že dle NGŘ č. 35/2012 měl povinnosti související s vyhlášením krizového stavu, tj. povinnost vyhodnotit, zda je nutné aktivovat krizový štáb (tuto povinnost musel splnit výlučně ředitel věznice, nejednaloli se o dobu jeho dovolené nebo pracovní neschopnosti). Stejně tak jedině stěžovatel mohl rozhodnout o tom, kteří členové krizového štábu se mají zasedání zúčastnit. Pokud řešení mimořádné události vyžadovalo vyhlášení Plánu vyrozumění, byl stěžovatel zařazen mezi zaměstnance, na které se tento plán vztahoval. Povinností zaměstnance zařazeného do Plánu vyrozumění bylo dostavit se neprodleně do věznice, jakmile byl vyrozuměn o jeho realizaci, nejpozději do 150 minut od vyrozumění dle časové normy stanovené NGŘ č. 35/2012. Stěžovatel byl tedy povinen kdykoli přijmout hlášení o nastalé situaci a vyhodnotit, zda je namístě svolání krizového štábu. Pokud to bylo namístě, musel jej svolat a sám se na něj dostavit. Současně byl zařazen do Plánu vyrozumění, pročež byl povinen dostavit se bezodkladně do věznice v případě jeho aktivace. S tímto zařazením souvisela jeho povinnost hlásit do Knihy operativního dosahu, kde se bude zdržovat v době s