4 Afs 64/2023 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 64/2023- 44 - text  4 Afs 64/2023-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. Aleš Klaudy, se sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, insolvenční správce dlužníka ČETRANS a.s., IČ 48268089, se sídlem Českobratrská 2227/7, Ostrava, zast. Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36794/20/530021441704561, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 16 Af 46/202049, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) doměřil společnosti ČETRANS a.s. (dále jen „společnost ČETRANS“) dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 2239854/19/ 250150523505081, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2016 ve výši 437.472 Kč a současně jí stanovil povinnost uhradit penále ve výši 87.494 Kč. Dále jí dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 2239936/19/250150523505081, doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2018 ve výši 1.088.472 Kč a současně jí stanovil povinnost uhradit penále ve výši 217.694 Kč. Uvedené daňové povinnosti správce daně společnosti ČETRANS stanovil, neboť jí neuznal uplatněné nároky na osvobození od daně při dodání (prodeji) pozemků podle § 56 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro příslušné období (dále jen „zákon o DPH“). Shledal totiž, že se v případě dotčených uskutečněných plnění jednalo o prodej stavebních pozemků ve smyslu § 56 odst. 2 zákona o DPH. [2] Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, která žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36794/20/530021441704561, zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. [3] Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 16 Af 46/202049, zamítl jako nedůvodnou. [4] Krajský soud ve svém rozsudku nejprve shrnul dosavadní stav řízení a podání účastníků. Z nich ve stručnosti vyplývá, že společnost ČETRANS na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2016 převedla na společnost CHI PARTNERS Management s.r.o. mj. pozemek parc. č. 1259/47 v k. ú. Knínice u Libouchce. Na základě kupní smlouvy ze dne 24. 4. 2018 pak převedla na společnost Projekt Omega s.r.o. mj. pozemek parc. č. 1259/1 v k. ú. Knínice u Libouchce. Prodeje obou zmíněných nezastavěných pozemků, jež se podle územního plánu obce Libouchec nacházely v zastavitelné ploše s funkčním využitím obchodně průmyslová zóna, společnost ČETRANS vykázala jako plnění osvobozená od daně, neboť předmětné pozemky nepovažovala za pozemky stavební podle § 56 odst. 2 písm. a) bod 1. zákona o DPH, a to z důvodu absence subjektivního záměru zhotovit na nich konkrétní stavbu a absence potřebného správního úkonu. [5] Krajský soud provedl výklad § 56 odst. 2 zákona o DPH, přičemž vysvětlil, že podmínkou pro zařazení pozemku do kategorie stavebních podle písm. a) bod 1. není existence subjektivního záměru zhotovit zde konkrétní stavbu. Neshledal proto vadným, že žalovaný nezjišťoval (ne)existenci konkrétního úmyslu zhotovit na převáděných pozemcích konkrétní stavbu. Sám naopak vymezil dvě podmínky, při jejichž splnění lze pozemek označit za stavební ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) bod 1. zákona o DPH. Pro splnění první podmínky musí platit, že na daném pozemku má být zhotovena stavba pevně spojená se zemí. Podle té druhé pak musí platit, že daný pozemek je nebo byl předmětem stavebních prací nebo správních úkonů za účelem zhotovení stavby pevně spojené se zemí. [6] Následně krajský soud z daňového spisu u obou pozemků dovodil splnění první podmínky, a to na základě znaleckého ocenění pozemků, jež si před jejich prodejem žalobce opatřil, prodejních cen a skutečnosti, že si oba kupující v souvislosti s jejich koupí uplatnili nárok na odpočet daně. Splnění první podmínky u pozemku parc. č. 1259/1 podpořila také skutečnost, že si žalobce před jeho prodejem vyžádal územně plánovací informaci potvrzující zastavitelnost tohoto pozemku. Ze všech okolností případu tudíž podle krajského soudu vyplynulo, že na předmětných pozemcích má být zhotovena (byť nekonkrétní) stavba pevně spojená se zemí, resp. že předmětem posuzovaných plnění bylo dodání pozemků určených k zastavění. [7] V rámci posuzování naplnění druhé podmínky potřebné pro přijetí závěru, že dotčené pozemky byly ve skutečnosti prodávány jako stavební podle 56 odst. 2 písm. a) bod 1. zákona o DPH, krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce, podle které územní plán není správním úkonem za účelem zhotovení stavby ve smyslu zmíněného ustanovení. Byť se formou jedná o opatření obecné povahy, jde nepochybně o správní úkon, a to jak podle odborné literatury, tak i podle judikatury Nejvyššího správního soudu. Není zároveň nutné, aby správní úkon předvídaný ve zmíněném ustanovení stanovil podmínky pro zhotovení konkrétní stavby, a proto za něj lze považovat právě i územní plán. Zásadní totiž je, že je tímto dotčený pozemek určen k zastavění stavbou pevně spojenou se zemí. V tomto případě oba převáděné pozemky tamním územním plánem určeny k zastavění byly, což vedlo k naplnění i druhé ze zmíněných podmínek. [8] Krajský soud se tedy ztotožnil s názorem žalovaného, že na převáděné pozemky je potřeba nahlížet jako na stavební, neboť v jejich případě došlo ke splnění obou podmínek stanovených v § 56 odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o DPH, tzn. jednalo se o pozemky, na kterých má být zhotovena stavba pevně spojená se zemí a které jsou nebo byly předmětem správních úkonů za účelem zhotovení stavby pevně spojené se zemí. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků [9] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že prodeje předmětných pozemků byly správně vykázány jako plnění osvobozená od daně, jelikož se nejednalo o stavební pozemky ve smyslu zákona o DPH, přičemž krajský soud tuto stěžejní právní otázku nesprávně posoudil. Ze záměru smluvních stran totiž nelze dovodit, že na převedených pozemcích má být zhotovena stavba pevně spojená se zemí. [10] Podle stěžovatele nelze skutečnost (záměr), že na předmětných pozemcích má být umístěna stavba, dovozovat ze znaleckého posudku vyhotoveného před jejich prodejem. Znalec v něm totiž používá termín stavební pozemek ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro příslušné období (dále jen „zákon o oceňování majetku“), který nelze zaměňovat s termínem stavební pozemek podle § 56 odst. 2 zákona o DPH. To však krajský soud nesprávně nezohlednil. Obdobně předmětný záměr nelze dovozovat z prodejních cen. Jejich výše totiž mohla být dána i jinými rozhodnými skutečnostmi, přičemž v tomto směru správce daně ani žalovaný neučinili žádná zjištění. Tomu, že zastavitelnost převáděných pozemků nebyla důvodem pro danou výši prodejních cen, naopak napovídá skutečnost, že pozemky jsou dosud nezastavěny a v katastru nemovitostí jsou vedeny jako součást zemědělského půdního fondu. [11] Podle stěžovatele tedy krajský soud označil převáděné pozemky za stavební ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) bod 1. zákona o DPH v zásadě pouze na základě existence územního plánu, který činí tyto pozemky potenciálně zastavitelnými. Tento přístup považuje stěžovatel za ojedinělý a rozporný s důvodovou zprávou k zákonu č. 360/2014 Sb. Proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s napadeným rozsudkem ztotožňuje. Je přesvědčen, že krajský soud správně shledal prodeje dotčených pozemků zdanitelnými, a to jak s ohledem na jejich pozici v územním plánu, tak i s ohledem na vyhodnocení okolností svědčících o záměru smluvních stran. Proto navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. [13] V replice stěžovatel setrval na své argumentaci a na správnosti svého výkladu § 56 odst. 2 zákona o DPH. Úmysl směřující k tomu, že na převáděných pozemcích má být zhotovena stavba, nelze dovodit ze skutečnosti, že si kupující v souvislosti s koupí uplatnil daňový odpočet, ani ze skutečnosti, že si stěžovatel před prodejem vyžádal informaci o zastavitelnosti pozemků. [14] V duplice pak žalovaný znovu argumentačně podpořil správnost napadeného rozsudku. III. Posouzení kasační stížnosti [15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),