4 As 141/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 141/2023- 30 - text 4 As 141/2023-32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: Marie Ducháčková, IČ 493 28 131, se sídlem Vítějeves 115, okr. Svitavy, zast. Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. 9. 2021, č. j. MZE-42084/2021-11181, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 8 A 102/2021-41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně byla chovatelkou provozující chov zvířat pro kožešiny (norků a lišek). Podle § 29c odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění změn provedených zákonem č. 501/2020 Sb. (dále též „ZOT“) svou činnost k 31. lednu 2019 ukončila. V souladu s ustanovením § 29c odst. 3 tohoto zákona podala žádost o poskytnutí kompenzačního příspěvku ve výši 11.249.400 Kč. [2] Ministr zemědělství nadepsaným rozhodnutím zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil výrok II. rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 15ZK3504/2021-18134, č. j. MZE-26312/2021-18134, jímž žalovaný rozhodl ve výroku I. o poskytnutí kompenzačního příspěvku ve výši 10.757.400 Kč a ve výroku II. žádost co do částky 492.000 Kč zamítl. [3] Proti rozhodnutí o rozkladu brojila žalobkyně žalobou, kterou označeným rozsudkem městský soud zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. [5] Namítá, že žalovaný při svém rozhodování vycházel pouze z dokladu od příslušné krajské veterinární správy, přičemž tímto dokladem je dokument označený jako „Informace ke stanovení kompenzačního příspěvku chovateli zvířat pro kožešiny“ vydaný Krajskou veterinární správou pro Pardubický kraj (dále jen „KVS“) č. j. SVS/2021/033608-E ze dne 11. 3. 2021 (dále jen „doklad“). Doklad uvádí počty chovaných zvířat pro jednotlivé kontroly, a to vždy ve dvou sloupcích „Počet zvířat na hospodářství v den kontroly“ a „Počet zvířat kontrolovaných“. Doklad neobsahuje kolonku „Počet zvířat zjištěný při kontrolách v daném roce“. Počet zvířat v uvedených sloupcích však neodpovídá počtu zvířat, která stěžovatelka v daném roce chovala, ani která byla při kontrole KVS zjištěna, neboť kontroly ze strany KVS nebyly ani zaměřeny na určování počtu zvířat, ale na kontrolu podmínek jejich chovu. Počty kontrolovaných zvířat tak ve velké části případů neodpovídají skutečným počtům chovaných zvířat a ignorují cyklický průběh chovu v jednom roce. [6] Stěžovatelka má za to, že bylo na žalovaném, aby z údajů v dokladu stanovil „nejvyšší počet zvířat zjištěný u chovatele při kontrolách krajské veterinární správy provedených v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018“, jak vyžaduje litera zákona. Žalovaný však na tuto svou povinnost zcela rezignoval, když se na základě údajů uvedených v dokladu nepokusil stanovit nejvyšší počet zvířat zjištěných při kontrolách, ale vycházel pouze z počtu zvířat na hospodářství v den kontroly a počtu chovaných zvířat. [7] Závěr městského soudu, že žalovaný má při stanovení počtu zvířat vycházet pouze z dokladu, je mylný. Doklad slouží pouze jako jeden z možných zdrojů pro stanovení počtu zjištěných zvířat při kontrolách KVS. Ministerstvo jako správní orgán rozhodující o žádosti bylo vázáno zásadami správního řízení, a to především zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 správního řádu. Ministerstvo tedy postupovalo v rozporu se zákonem, když při stanovení počtu zvířat nezohlednilo tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou a nejvyšší počet zvířat zjištěný při kontrolách KVS stanovilo pouze jako počet zvířat na hospodářství v den kontroly či počet kontrolovaných zvířat při jednotlivé kontrole. Ministr a městský soud pak na základě nesprávného výkladu zákona tento postup aprobovali. [8] Interpretace § 29c ZOT městským soudem, dle níž není rozhodný celkový počet zvířat, který KVS v jednotlivých letech u chovatele zjistila, ale pouze počet zvířat zjištěný při individuálních kontrolách, vede ke zjevné nespravedlnosti a nerovnosti mezi jednotlivými chovateli. To je v rozporu jednak s literou zákona, jednak s jeho účelem, jímž je poskytnout adekvátní kompenzaci chovatelům, kteří byli nuceni ukončit svou činnost. [9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na svém právním názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí a že se ztotožňuje se závěry městského soudu. Zákon nepřipouští dopočet zvířat pro účely dosazení do výpočtového vzorce dle § 29c odst. 7 ZOT za jakékoliv období, a to ani za období kalendářního roku. Určujícím pro výpočet kompenzačního příspěvku je nejvyšší zjištěný počet zvířat, tj. nejvyšší z čísel zjištěné při kontrolách v letech 2014 – 2018, a závazným podkladem pro toto zjištění je doklad vydaný krajskou veterinární správou. Kompenzační příspěvek se neposkytuje za (tvrzené) skutečné počty zvířat, které kdy chovatel snad reálně choval dle ceny v místě a čase obvyklé, ale ve výši součinu zákonem stanovené hodnoty za jednotlivé zvíře v penězích a zákonem stanoveného počtu zvířat. III. Posouzení kasační stížnosti [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Podle § 29c odst. 1 ZOT, provozuje-li chovatel ke dni nabytí účinnosti § 5 odst. 7 tohoto zákona s vědomím krajské veterinární správy chov zvířat výhradně nebo převážně za účelem získání kožešin (dále jen "chov zvířat pro kožešiny"), ukončí jej v souladu s dosavadními předpisy do 31. ledna 2019. [13] Podle odst. 2 téhož paragrafu ministerstvo poskytne za podmínek dále uvedených ze státního rozpočtu jednorázový finanční příspěvek ke zmírnění dopadů chovatelům, kteří v rámci podnikatelské činnosti provozují chov zvířat pro kožešiny a svou činnost ukončí v přechodném období podle odstavce 1 (dále jen "kompenzační příspěvek"). [14] Podle § 29c odst. 4 písm. c) ZOT si ministerstvo od krajské veterinární správy vyžádá doklad vydaný krajskou veterinární správou potvrzující počet chovaných zvířat zjištěný u žadatele při kontrolách krajské veterinární správy provedených v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018. [15] Podle odst. 7 věty prvé téhož paragrafu výše kompenzačního příspěvku, který je určen k úhradě skutečné škody, činí 3 000 Kč za každého chovaného norka a 3 900 Kč za každou chovanou lišku. [16] Konečně podle odst. 8 počet chovaných zvířat pro výpočet podle odstavce 7 se stanoví jako nejvyšší počet zvířat zjištěný u chovatele při kontrolách krajské veterinární správy provedených v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018. V případě právního nástupce podle odstavce 5 věty třetí se započítávají počty zvířat zjištěných u původního chovatele podle věty první. [17] V nyní posuzované věci je sporné posouzení otázky stanovení počtu chovaných zvířat podle § 29c ZOT a přiznání kompenzačního příspěvku v zákonné výši dle stejného ustanovení. [18] Ustanovení § 29c ZOT bylo do příslušného zákona včleněno zákonem č. 255/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1. 10. 2017. Následně bylo toto ustanovení dále modifikováno novelou provedenou s účinností od 1. 2. 2021 zákonem č. 501/2020 Sb. Jak je uvedeno v důvodové zprávě vlády k novele č. 255/2017 Sb. (sněmovní tisk č. 742/0, VII. funkční období PS PČR, www.psp.cz), chov a usmrcování zvířat byl zakázán tam, kde výhradním nebo primárním účelem takového jednání je získání kožešin. Tento přístup vychází z filosoficko-etických výhrad proti usmrcování zvířat, respektive chovu zvířat pro tento účel v případech, kdy pro takové jednání neexistuje důležitý lidský zájem. Autoritativní zákaz chovu kožešinových zvířat je zásahem do vlastnického práva a svobody podnikání, avšak takovýto zásah je, jak dovozuje konstantní judikatura Ústavního soudu, dovolen, sleduje-li legitimní cíl (v daném případě veřejný zájem na etickém zacházení se zvířaty) a obstojí-li v tzv. testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Anonymní svědek I, publikován pod č. 214/1994 Sb.), resp. testu racionality (viz dále). [19] Ke zmírnění dopadu zákazu