5 Afs 173/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 173/2024- 45 - text  5 Afs 173/2024 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. P., zastoupen JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, se sídlem Pražská 84/15, Plzeň, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 15 Af 17/2023-46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2023, č. j. 28593-/2023-900000-319, ve věci spotřební daně z tabákových výrobků za zdaňovací období listopad 2021. Stěžovateli byla vyměřena podle § 139 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a dle § 1 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v relevantním znění, spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 2 481 728 Kč. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovateli svědčilo postavení plátce daně z tabákových výrobků dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, tudíž mu vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 3 písm. e) téhož zákona. Za rozhodující skutečnosti žalovaný označil skladování, resp. nakládání (držení) tabákovými výrobky stěžovatelem, o čemž svědčila jednak prokázaná manipulace s tabákovými výrobky a jednak kontrola stěžovatele nad dotčeným prostorem skladu Světec. [2] V žalobě stěžovatel namítal, že žalovaný v posuzovaném případě rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění, nevypořádal se důsledně s námitkami stěžovatele uplatněnými v jeho odvolání ze dne 21. 11. 2022 a ve vyjádření ze dne 11. 7. 2023; namítal, že závěry žalovaného jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními; odkázal na dikci § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, zmínil též právní hodnocení věci žalovaným a citoval i judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu připomněl, že již v odvolání proti platebnímu výměru celního úřadu uvedl, že není plátcem spotřební daně, neboť nikdy nebyl vlastníkem, skladovatelem ani dopravcem dotčeného zboží. Sklad Světec mu nikdy nepatřil, a proto nemohl být osobou, které by vznikla povinnost plátce spotřební daně z tabákových výrobků. Postavení stěžovatele jako plátce spotřební daně z tabákových výrobků přitom žalovaný spojoval se vztahem stěžovatele k dotčeným nebytovým prostorům, v nichž byly tabákové výrobky uskladněny (resp. stěžovatel měl přístup do skladu a alokoval v něm skladované zboží), nikoliv se vztahem stěžovatele k tabákovým výrobkům. Dle názoru stěžovatele tak žalovaný nereflektoval jeho vyjádření, že celní úřad neobstaral a nezajistil věcně relevantní důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit, že stěžovatel skladoval tabákové výrobky či s nimi disponoval pro sebe. Žalovaný zároveň opomněl skutečnost, že celní úřad zjistil osobu V. L. jako vlastníka skladu, v němž bylo zboží skladováno – tj. subjekt odlišný od stěžovatele, a stejně tak společnost L&K jako dopravce tohoto zboží; neprovedením stěžovatelem navrhovaných důkazů celní orgány neprokázaly totožnost osob, pro které byly cigarety ve skladu uloženy a na základě jejichž dispozice byly ze skladu odváženy. Dle stěžovatele celní orgány neobjasnily základní skutečnosti pro posouzení, kdo je plátcem daně z tabákových výrobků, zejména pro kterou společnost bylo zboží přepravováno, jaké obdržel řidič vozidla vstupní informace, jaké měly být náležitosti průvodních dokladů včetně toho, jaká společnost měla být informována jako odesílatel o doručení dopravovaného zboží. Z provedených důkazů tudíž žalovaný dovodil informace, které z nich podle názoru stěžovatele nevyplývají. Stěžovatel uvedl, že manipuloval s paletami, na kterých byly pevně umístěny uzavřené krabice, avšak o jejich obsahu mu nebylo nic známo. Stran přístupu do skladu Světec stěžovatel poukázal na skutečnost, že celní orgán v postavení policejního orgánu zřejmě pominul jeho vyjádření, které ohledně existence a vydání klíčů od skladu Světec učinil, přičemž přístup do objektu Světec měl každý, komu ho vlastník této nemovitosti V. L. (či jiná osoba) umožnil. Stěžovatel dále uvedl, že vědomost o uskladněném zboží přičitatelnou držiteli skladovaného zboží nelze bez dalšího přičítat „pouhému“ detentoru. U detentora je proto naléhavější požadavek zevrubného zjištění všech skutečností, z nichž lze dovodit jím získané informace o povaze zboží, se kterým nakládá; ani z žalovaným poukazovaného nápisu na krabicích dle stěžovatele nebylo možno bez důvodných pochybností dovodit, že obsahují nezdaněné tabákové výrobky. [3] Krajský soud v neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Především konstatoval, že stěžovatel v žalobě předestřel značně obecné námitky, přičemž tyto ve většině uplatnil již v odvolacím řízení proti namítanému platebnímu výměru, aniž by přednesl relevantní argumentaci zpochybňující správnost závěrů žalovaného. Krajský soud s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu k § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních dospěl k závěru, že pro hodnocení toho kterého případu je stěžejní fakt, aby zjištěná osoba měla k věci – zde dotčeným tabákovým výrobkům – určitý kvalifikovaný vztah, který je se skladováním obvykle spojen. Rozhodující tak obvykle je, zda taková osoba vystupovala ve vztahu k daným věcem jako detentor, tedy zda věc fakticky ovládala ona nebo naopak někdo jiný, přičemž je nepodstatné, zda je tato osoba i vlastníkem věci. Krajský soud zdůraznil, že z provedeného dokazování bylo prokázáno, že to byl právě stěžovatel, který měl pod kontrolou, co bude v dotčených prostorách uskladněno, jelikož přístup k zamčeným prostorám měl výhradně on. Krajský soud uzavřel, že bylo správními orgány v rámci sledování prokázáno, že docházelo ke skladování surového tabáku, jeho úpravě na tabák ke kouření a následně k výrobě cigaret a jejich úpravě do balení určených k další distribuci. Podstatným je pak v tomto kontextu fakt, že byla zaznamenána četná přítomnost stěžovatele u skladu Růžodol a zejména zdokumentována jeho aktivita (resp. její charakter) ve skladu Světec, kde bylo zjištěno skladování tabákových výrobků. Na tomto hodnocení poté nic nemění ani okolnost, že k vlastnímu zajištění části tabákových výrobků celními orgány došlo až dne 5. 11. 2021 v návěsu nákladního vozidla Volvo (viz protokol o povedení prohlídky nákladního vozidla Volvo a jeho návěsu, č. j. GŘC-532/197/TČ-2021-835330) – tj. po jejich vyskladnění ze skladu Světec, které stěžovatel realizoval dne 4. 11. 2021 (ve večerních hodinách) do návěsu uvedeného nákladního automobilu (viz protokol o sledování osob a věcí ze dne 2. 1. 2022, č. j. GŘC-532-479/TČ-2021-835330 ve spojení s pořízeným videozáznamem), neboť s ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti je ve věci zřejmé, že ke zjištění tabákových výrobků celními orgány došlo již při jejich vyskladnění ze skladu Světec, přičemž měl tento úkon pod kontrolou právě stěžovatel – resp. byl osobou, která k daným tabákovým výrobkům najisto měla kvalifikovaný vztah ve smyslu dříve odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel seznatelně vykonával faktické panství nad těmito výrobky. Na základě toho správní orgány dle krajského soudu důvodně učinily závěr, že stěžovatel byl detentorem neboli skladovatelem, byl tedy v postavení plátce daně z tabákových výrobků dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. [4] Krajský soud rovněž poukázal na skutečnost, že z provedených důkazů správními orgány nevyplynula existence žádné jiné osoby, která by k tabákovým výrobkům měla kvalifikovanější vztah než stěžovatel. Ostatně ani sám stěžovatel v rámci svých značně nekonzistentních tvrzení v tomto ohledu nijak neidentifikoval osobu (či osoby), pro kterou měl s věcmi v prostoru skladů Růžodol a Světec dle jejích požadavků manipulovat. U stěžovatele tak bylo v projednávaném případě důležité zjištění týkající se jeho kvalifikovaného vztahu k tabákovým výrobkům, resp. že s těmito výrobky disponoval, přičemž také realizoval jejich uložení či vyskladnění. S přihlédnutím k již dříve odkazovanému judikaturnímu výkladu stran pojmu detentor v kontextu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, krajský soud zároveň shledal za nepřiléhavý i prostý odkaz stěžovatele na definici detentora dle § 987 občanského zákoníku. Krajský soud konstatoval, že nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele obecně směřující k tomu, že ke zrušení správního rozhodnutí postačí už jen to, neprovede-li celní orgán navržený výslech svědka. Navrhuje-li totiž daňový subjekt výslech svědka, musí jasně uvést, co má být jeho výpovědí prokázáno ve vztahu k