7 Afs 252/2023 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 252/2023- 30 - text  7 Afs 252/2023 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: ELASTIK, spol. s r. o., se sídlem Hlavná 252/104, Šelpice, Slovenská republika, zastoupená JUDr. Marošem Prosmanem, advokátem se sídlem Revoluční 764/17, Praha, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha, za účasti: „MICHOR“ K. MICHALSKI, S. STEFANIAK SPÓLKA JAWNA, se sídlem ul. Sklęczkowska 18, Kutno, Polská republika, zastoupená JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2022, č. j. 60 Af 9/202139, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále též „správce daně“) provedl dne 25. 10. 2019 kontrolu nákladního vozidla a cisternového návěsu. Řidič vozidla předložil při kontrole doklady, z nichž plynulo, že přepravuje ETANOL SKAZÓNY PCK MIB 96 CN 22072000 v množství 23 970,9 kg z Polské do Slovenské republiky. Jelikož nepředložil zjednodušený průvodní doklad ve smyslu § 30 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „ZSD“) či doklady, kterými by jej bylo možné nahradit, správce daně provedl zajištění přepravovaného lihu (denaturovaný ethanol) a dopravního prostředku. Dne 31. 10. 2019 pak správce daně rozhodl dle § 42 odst. 1 písm. c) a odst. 3 ZSD o zajištění přepravovaného lihu a dopravního prostředku. K odvolání osoby zúčastněné na řízení žalovaný změnil rozhodnutí o zajištění tak, že ve výroku text „dle ustanovení § 42 odst. 1 písm. c)“ nahradil textem „dle ustanovení § 42 odst. 1 písm. a)“. [2] Žalobkyně posléze doručila dne 15. 4. 2020 správci daně žádost o vydání zajištěného lihu. Ke své žádosti přiložila kupní smlouvu ze dne 25. 11. 2019, kterou převedla osoba zúčastněná na řízení jako výlučný vlastník vlastnické právo k zajištěnému líhu na žalobkyni. [3] Správce daně následně rozhodnutím ze dne 6. 5. 2020 rozhodl podle § 42d odst. 1 písm. a) ZSD o propadnutí zajištěného lihu s odůvodněním, že byl dopravován na daňovém území České republiky bez dokladu uvedeného v § 30 téhož zákona; došlo tedy k naplnění § 42 odst. 1 písm. a) ZSD. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl a potvrdil rozhodnutí o propadnutí věci. II. [4] Proti rozhodnutí o odvolání brojila žalobkyně žalobou. Namítala, že rozhodnutí je nicotné, neboť správce daně nebyl věcně příslušný rozhodnout o zajištění lihu. Neměl k tomu ani pravomoc, neboť ta dopadá jen na přepravy vymezené v § 30 ZSD. Žalobkyně připustila, že podle nařízení komise (EHS) č. 3649/92 ze dne 17. 12. 1992, o zjednodušeném průvodním dokladu pro pohyb výrobků podléhajících spotřební dani, které byly uvolněny ke spotřebě v odesílajícím členském státě, uvnitř Společenství (dále jen „nařízení č. 3649/92“) existuje povinnost mít u přepravy lihu zjednodušený průvodní doklad. Ustanovení § 30 ZSD však takovou povinnost neupravuje; její vymáhání je tak v rozporu s principem právní jistoty. Zároveň nařízení nedefinuje obdobnou sankci za porušení dané povinnosti. Dále označila rozhodnutí o zajištění za vnitřně rozporné, neboť ve výroku správce daně uvedl důvod pro zajištění dle § 42 odst. 1 písm. c) ZSD, odůvodnění však pojednává o § 42 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Závěrem uvedla, že sankce v podobě zajištění a propadnutí ethanolu byla nepřiměřeným zásahem do jejích majetkových práv. [5] Krajský soud v Ostravě  pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“) žalobkyni nepřisvědčil. Zdůraznil, že zákonodárce formuloval § 42 odst. 1 písm. a) ZSD zcela jasně tak, že přepravované výrobky správce daně zajistí, nejsouli „dopravovány“ s doklady dle jednotlivých ustanovení ZSD. Dané ustanovení tedy neodkazuje na konkrétní typy přeprav, které uvádí § 30 ZSD, ale na konkrétní doklad, tj. zjednodušený průvodní doklad, na jehož vzor a náležitosti odkazuje § 30 odst. 5 ZSD. Skutková podstata uvedená v § 42 odst. 1 písm. a) je tak naplněna tehdy, pokud není předložen požadovaný doklad. Podle krajského soudu plyne tentýž závěr z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 Afs 148/201470. Pravomoc správce daně a jeho věcná příslušnost k vydání rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků proto není omezena jen na typy přeprav uvedené v § 30 ZSD. Krajský soud neshledal rozhodnutí o zajištění nicotným ani z důvodu vnitřní rozpornosti. Správce daně sice v jeho výroku uvedl, že předmětný ethanol zajistil podle § 42 odst. 1 písm. c) ZSD, byť odůvodnění odpovídá ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Tuto vadu však zhojil žalovaný, což žalobkyně v žalobě vůbec nereflektovala. K aplikaci nařízení krajský soud dodal, že se jedná o závazný a přímo použitelný předpis. Žalobkyně byla povinna jím uloženou povinnost splnit. Následky jejího nesplnění pak komplexně upravuje ZSD. Závěrem krajský soud nepřisvědčil ani namítané nepřiměřenosti zásahu do majetkových práv žalobkyně. Sankce v podobě propadnutí zajištěných věcí by mohla být nepřiměřená tehdy, pokud by měla pro daňový subjekt likvidační důsledek. To žalobkyně ani netvrdila. III. [6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Krajský soud se podle ní nedostatečně vypořádal s jejími žalobními námitkami stran nezákonnosti, respektive nicotnosti rozhodnutí o zajištění. K tomu žalobkyně zopakovala svou argumentaci, podle níž správce daně neměl pravomoc ani věcnou příslušnost rozhodnout o zajištění a následném propadnutí lihu, neboť § 30 ZSD nedopadá na situaci, kdy je denaturovaný líh přepravován z Polska, přes Českou republiku, na Slovensko. V této souvislosti poukázala na princip právní jistoty, ochranu legitimního očekávání a výklad v pochybnostech ve prospěch jednotlivce, k čemuž obsáhle citovala judikaturu. Podle ní jsou „sankcionovatelné“ jen druhy dopravy určené v § 30 ZSD. Stěžovatelka dále zopakovala, že rozhodnutí o zajištění je vnitřně rozporné, neboť jeho odůvodnění není souladné s výrokem. Na tom podle ní nic nemění následný zásah žalovaného, neboť pochybení správce daně nebylo možné konvalidovat. Nadto šlo o nepřiměřený zásah do jejich majetkových práv. Uzavřela, že krajský soud selektivně přihlížel jen k některým skutečnostem, čímž žalobkyni zkrátil na právu na spravedlivý proces. IV. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že kasační námitky jsou fakticky totožné s těmi žalobními. Zdůraznil, že výrobky, jež jsou předmětem spotřební daně, lze uvnitř Evropského společenství přepravovat toliko se zjednodušeným průvodním dokladem. Souhlasil pak se závěry krajského soudu a připomněl, že skutková podstata uvedená v § 42 odst. 1 písm. a) ZSD je naplněna tehdy, pokud není předložen požadovaný doklad, tj. zjednodušený průvodní doklad ve smyslu nařízení č. 3649/92, či obchodní dokumentace, která by tento doklad v souladu s uvedeným nařízením nahradila. [8] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost shledal projednatelnou a včasnou. Stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti rovněž řádně zastoupena advokátem. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je opravný prostředek směřující proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu. Jedná se tedy o mimořádný opravný prostředek. Kasační soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu. Stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující právě závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/201638, ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012351, nebo ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/201640). Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti musí mířit proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, nikoli správního orgánu, jakkoli krajský soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu a postupu předcházejícího jeho vydání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/200977, dle kterého „kasační stížnost, jejíž důvody nesměřují vůči výroku napadeného soudního rozhodnutí, resp. nesměřují proti důvodům, na nichž je toto rozhodnutí postaveno, je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s.“ Nejvyšší správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovat