7 As 108/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 108/2023- 57 - text  7 As 108/2023 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T. V., zastoupen JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha, proti žalovanému: Náčelník Vojenské Policie, se sídlem Rooseveltova 620/23, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2023, č. j. 57 A 2/202379, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Bureše, Ph.D., advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2022, č. j. MO 281656/20224215, rozhodl Velitel Velitelství Vojenské policie Tábor (dále též „služební orgán 1. stupně“), o nevyhovění žádosti žalobce o proplacení jím vykonané služby v období od 1. 7. 2015 v režimu nepřetržitého vojenského nasazení ve smyslu § 31b zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění (dále též „zákon o vojácích z povolání“), a o proplacení vykonané služby přesčas. Služební orgán 1. stupně dospěl k závěru, že výkon služby spočívající v ochraně chráněných osob je z hlediska sledovaného cíle, kterým je účinná a spolehlivá ochrana těchto osob, a tedy i vnější bezpečnosti státu, natolik specifický, že je třeba jej zajistit v rámci režimu nepřetržitého nasazení. Žádosti žalobce o finanční kompenzaci za služby přesčas pak nevyhověl z důvodu, že se žalobce předtím nedomáhal náhradního volna. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 10. 11. 2022, č. j. MO 482/860/20225104, žalovaný služební orgán toto rozhodnutí potvrdil. II. [2] Žalobce se proti rozhodnutí o odvolání bránil žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“). Krajský soud žalobě vyhověl, zrušil žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí služebního orgánu 1. stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl, že podstatou sporu byla otázka, zda služební činnost žalobce, coby příslušníka Velitelství ochranné služby Vojenské policie, bylo možno subsumovat pod režim tzv. nepřetržitého vojenského nasazení dle § 31b odst. 1 zákona o vojácích z povolání, s nímž se pojí specifické nároky plynoucí z § 31c odst. 3 téhož zákona. Služba v rámci nepřetržitého vojenského nasazení dle § 31b zákona o vojácích z povolání podle důvodové zprávy k novele zákona o vojácích z povolání č. 332/2014 Sb. představuje výjimku ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES (dále též „směrnice 2003/88“). Jedná se přitom o výjimku dovozenou judikaturou SDEU. Výkon služby v rámci režimu nepřetržitého vojenského nasazení je tudíž vykonáván mimo působnost Směrnice 2003/88/ES, a neuplatní se tak na něj pravidla rozvržení pracovní doby zakotvená touto směrnicí. Výjimky z tohoto režimu jsou blíže vymezeny judikaturou Soudního dvora EU (srov. např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech C397/01 až C403/01, Bernhard Pfeiffer a spol., rozhodnutí ve věci C52/04, Personalrat der Feuerwehr Hamburg, a rozhodnutí ve věci C742/19, Ministrstvo za obrambo. Z rozhodnutí SDEU obecně vyplývá, že výjimka z působnosti Směrnice 2003/88/EU je možná, avšak nikoli ve vztahu ke všem činnostem zvláštních složek (policie, ozbrojené síly, civilní ochrana, zdravotnická služba), ale pouze k těm specifickým činnostem, kterými je chráněna veřejná bezpečnost, veřejné zdraví či veřejný pořádek. Půjde o mimořádně závažné situace, v nichž hrozí mimořádné nebezpečí a v rámci kterých jsou zasahující složky vystaveny nezanedbatelnému riziku z hlediska jejich bezpečnosti a zdraví. Typicky se bude jednat o přírodní či technologické katastrofy, atentáty, těžké nehody, teroristické či vojenské útoky a jiné obdobné situace, kde bude nutné upřednostnit ochranu bezpečnosti a integrity společenství před cílem Směrnice 2003/88/EU. Krajský soud na základě obsahu spisu (mj. obsahu správních rozhodnutí a svědeckých výpovědí) měl za prokázané, že náplň služby vojenských ochránců nepředstavuje činnost, která by odpovídala náplni služby v nepřetržitém vojenském nasazení, a která by tak byla vyloučena z působnosti Směrnice 2003/88/EU. V případě žalobce nešlo o činnost vykonávanou ve shora popsaných mimořádných situacích, nýbrž o činnost, která je standardní náplní (posláním) oddělení ochrany osob a pro kterou bylo toto speciální oddělení zřízeno. Ačkoli lze připustit, že jde o činnost mnohdy nepředvídatelnou s ohledem na měnící se program chráněné osoby, stále se jedná o činnost, k níž v rámci služby dochází za obvyklých podmínek, a kterou ve většině případů lze předem organizovat, včetně organizace rozvržení pracovní doby. Soud dodal, že nedostatečné personální zajištění daného útvaru nemůže být, stejně jako ekonomická výhodnost režimu nepřetržitého nasazení z pohledu ekonomického oddělení vojenské policie důvodem pro krácení práva žalobce na adekvátní protiplnění za službu jím vykonanou v režimu, který nesplňoval parametry nepřetržitého vojenského nasazení. Z uvedených důvodů proto krajský soud rozhodnutí služebních orgánů zrušil. Krajský soud se současně neztotožnil s názorem žalobce ohledně jeho druhého nároku (proplacení přesčasů); v tomto rozsahu jeho argumentaci zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů) je dostupný na www.nssoud.cz a Nejvyšší správní soud na něj pro stručnost odkazuje. III. [3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle názoru stěžovatele nebyly splněny podmínky pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí služebního orgánu 1. stupně. Stěžovatel souhrnně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ochranná služba neodpovídá zákonnému institutu nepřetržitého vojenského nasazení. Ochranná služba je natolik specifickou činností, že ji nelze vykonávat v běžném režimu služby. Intepretaci svědeckých výpovědí považuje stěžovatel za nepřesnou. Podle stěžovatele krajský soud při svých závěrech pominul i úpravu obsaženou v právu EU, resp. judikaturu SDEU. Podle stěžovatele dále krajský soud zatížil své rozhodnutí rozporností, neboť na stejném podkladě, na kterém aproboval závěry stěžovatele o nemožnosti proplacení přesčasů, měl posoudit i nárok na kompenzaci služby vykonávané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Takto však nepostupoval. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší správní soud položil SDEU předběžnou otázku. IV. [4] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry krajského soudu. Žalobce nesouhlasí s tím, že by běžné úkoly ochranné služby vojenské policie bylo možné vykonávat jen v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, resp. v režimu výjimky z působnosti směrnice 2003/88. Žalobce nesouhlasí s tím, že by v judikatuře SDEU došlo posunu, který by poskytoval oporu pro právní názor v napadeném rozhodnutí. Žalobce zejména polemizuje se závěry stěžovatele o rozsudku SDEU ze dne 15. 7. 2021, ve věci C742/19, Ministrstvo za obrambo. Upozorňuje zároveň, že rozhodnutí služebních orgánů je v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nesouhlasí ani s tím, že krajský soud měl zamítnout celou žalobu na podkladě stejné argumentace, na které vystavěl nedůvodnost části žaloby směřované do náhrady za práce přesčas. Závěrem navrhnul, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Mezi stranami není sporné, že žalobce (jako bývalý příslušník Velitelství ochranné služby Vojenské policie) podáním ze dne 7. 9. 2018 žádal o proplacení rozdílu služby vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení nad rámec týdenní služby. Uvedl, že od 1. 7. 2015 mu byl nařizován výkon služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení podle § 31b zákona o vojácích z povolání. Z této skutečnosti podle žalobce plyne, že předem plánovaný výkon služby spočívající v ochraně a doprovodu určených osob, který je běžným úkolem Vojenské policie, byl realizován v režimu, který je svou povahou určen pro zcela výjimečné a nepředvídatelné situace. Užití režimu nepřetržitého nasazení pro plnění standardních úkolů útvaru (ochranné služby Vojenské policie) nelze ospravedlnit. Žalobcem vykonaná služba, při které plnil standardní úkoly útvaru, tak byla protiprávně zařazena do rež