7 As 181/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 181/2023- 27 - text 7 As 181/2023 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Eruca Technologies s. r. o., se sídlem Lidická 326, Bohumín, zastoupena JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, se sídlem Kloknerova 2295/26, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 10 A 80/202328, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2023, č. j. MV1906534/POOVL2022, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 15. 12. 2022, č. j. KUZL 103325/2022, ve věci žádosti o náhradu věcných škod podle § 30 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o IZS“) za období od 1. 10. 2020 do 31. 3. 2021 (14. žádost), za období od 1. 4. 2021 do 30. 9. 2021 (15. žádost) a za období od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2021 (16. žádost) a řízení bylo zastaveno. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji dle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) odmítl. Soud uvedl, že předmětem projednávané věci je rozhodnutí o oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu za poskytnutí věcné a osobní pomoci. Povahou podobného sporu, ve kterém se jednalo o nárok na náhradu škody při zákroku složek IZS, se zabýval zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, č. j. Konf 2/20185, ve kterém konstatoval, že náhrada škody je obecně vztahem soukromoprávním, a to i v případě, kdy jednou ze stran je stát. V takovém případě totiž stát nevystupuje vůči druhé straně ve vrchnostenském postavení, ale jako subjekt soukromého práva. Ke změně povahy sporu nedošlo ani přijetím novely zákona o IZS č. 415/2021 Sb., dle které se na řízení o nárocích podle § 29 a § 30 zákona o IZS vztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Na podstatu uplatněného práva totiž změna procesního postupu sama o sobě nemůže mít vliv. K řešení takových nároků proto nejsou příslušné správní soudy, ale soudy civilní. Soudu proto nezbylo, než žalobu podle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítnout. Městský soud dodal, že zákonodárce si je vědom toho, že linie mezi příslušností správních a civilních soudů nemusí být vždy zcela zřetelná, a to, že o soukromoprávních nárocích rozhodují v některých případech správní orgány, může být pro adresáty matoucí. Aby neutrpěli újmu, zakotvil zákonodárce v § 46 odst. 2 s. ř. s. pravidlo, že v usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. Městský soud proto žalobkyni poučil, že do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení může podat žalobu k místně příslušnému okresnímu soudu (§ 249 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Usnesení městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupné na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka předně obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před správními orgány a městským soudem. Souhrnně nesouhlasila se závěrem městského soudu, že danou věc nemají rozhodovat soudy správní (ale soudy civilní), resp. s názorem, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby správním soudem. K tomu akcentovala i důsledky spojené s přijetím zákona č. 415/2021 Sb., kterým došlo k novelizaci zákona o IZS. Stěžovatelka je názoru, že předmětná novela zakládá i systémovou podjatost, neboť udělala z potenciálně odpovědného subjektu (žalovaného v civilním řízení, tj. Ministerstva vnitra ČR) nadřazený subjekt (odvolací orgán ve správním řízení). Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil. IV. [4] Žalovaný podal vyjádření ke kasační stížnosti, ve kterém odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a ztotožnil se se závěry městského soudu ohledně příslušnosti civilních soudů. Žalovaný je toho názoru, že náhrada škody je obecně vztahem soukromoprávním, a to i v případě, kdy jednou ze stran je stát. Ten totiž v takovém sporu vystupuje vůči druhé straně jako subjekt soukromého práva se stejnými právy a povinnostmi. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí návrhu. V takovém případě se nelze domáhat přezkumu ve věci samé; předmětem přezkumu může být pouze otázka, zda krajský soud postupoval správně, když návrh stěžovatele odmítl (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS). Podle další judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/200454, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/200565) lze kasační stížnost proti odmítavému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Jeli dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, bylali v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, byloli řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo jeli rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/201213). Podřazení kasačních důvodů pod konkrétní písmeno § 103 odst. 1 s. ř. s. je přitom záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/200350, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS). [8] S ohledem na to, jakým způsobem je koncipována kasační argumentace, Nejvyšší správní soud dále připomíná, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu. Ten je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem (stěžovatelkou). Jeli tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatelku. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/201195, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/201420, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/200999, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/200746, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/200860, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21). [9] Předmětem kasační stížnosti je usnesení o odmítnutí žaloby (návrhu) stěžovatelky dle § 46 odst. 2 s. ř. s. Podle označeného ustanovení soud návrh odmítne tehdy, domáháli se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáháli se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. [10] Zákon tedy opravňuje správní soud (srov. § 1 a násl. s. ř. s.) odmítnout návrh, kterým se navrhovatel domáhá rozhodnutí ve věci, ve které má rozhodnout civilní soud, resp. pokud se jím domáhá přezkumu rozhodnutí