7 As 34/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 34/2024- 31 - text  7 As 34/2024 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: TERMO Děčín a. s., se sídlem Oblouková 958/25, Děčín, zastoupená Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 15 A 41/202343, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2023, č. j. KUUK/104802/2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 7. 12. 2022, č. j. MDC/128435/2022, jímž byla podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a podle § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), povolena změna dokončené stavby (stavební úprava) „Instalace tepelného čerpadla bytový dům Děčín, Děčín II – Nové Město č. p. 259, 260, Kamenická 120, 122“ na pozemku p. č. 1526, v katastrálním území Děčín. II. [2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [3] Krajský soud s odkazem na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu poukázal na specifické postavení žalobkyně, která jako (nepřímý) účastník stavebního řízení může podle § 114 odst. 1 stavebního zákona vznášet toliko námitky v souvislosti s přímým dotčením svých práv, a nepřísluší jí vznášet námitky týkající se ochrany veřejného zájmu (a to i ve světle skutečnosti, že provozuje soustavu zásobování tepelnou energií podle energetického zákona ve veřejném zájmu) či vlastních soukromých podnikatelských záměrů a ekonomických zájmů. Žalobkyně nadto nebyla stavebníkem, jemuž by bylo vydané stavební povolení adresováno. Rozhodující pro něj bylo, že z obsahu správního spisu nevyplývaly skutečnosti svědčící o tom, že by vlastnické právo žalobkyně k soustavě zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“) mělo být jakkoliv (fakticky) dotčeno. Žádná ze stavebních činností nenaruší SZTE, která je ve vlastnictví žalobkyně, neboť záměr bude realizován ve zcela jiné části budovy a napojení nového způsobu vytápění bude provedeno za posledními uzavíracími armaturami tepelné přípojky stávajícího dodavatele tepla. Správní orgány se přitom řádně zabývaly podmínkami pro provedení stavby. Z uvedeného vyplynulo, že veškeré zásahy do vnitřních rozvodů topné soustavy objektu jsou navrženy až v částech, které jsou součástí bytového domu, a tudíž ve vlastnictví spoluvlastníků objektu samotného. Dodal, že z projektové dokumentace zjevně vyplývá, že instalaci a realizaci povolené stavby včetně jejího napojení na rozvody v bytovém domě lze funkčně dokončit, aniž by byla jakkoliv fakticky dotčena SZTE ve vlastnictví žalobkyně. Odpojení SZTE od bytového domu je poté logickým a nutným důsledkem výměny hlavního zdroje tepla podle § 77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). [4] Krajský soud dále uvedl, že odpojením od SZTE dochází ke změně způsobu vytápění, která je upravena v § 77 odst. 5 energetického zákona a nejedná se proto o stavbu podle § 77 odst. 4 energetického zákona. V projednávaném případě tak jde o zcela samostatné zařízení – zdroj tepla, který nebude se stávajícím zařízením – zdrojem tepla – (funkčně) propojen, který svým samostatným provozem proto nebude moci původní rozvodné zařízení SZTE v budoucnu jakkoli ovlivňovat a nepředstavuje neoprávněný zásah do zařízení ve vlastnictví žalobkyně. V předmětné věci se tudíž nejedná o náhradní nebo jiný zdroj tepelné energie ve smyslu § 77 odst. 4 energetického zákona. Požadavek na písemnou dohodu mezi stavebníkem a žalobkyní jako držitelem licence na rozvod tepelné energie tedy nebyl podmínkou povolení dané stavby. [5] K tvrzení žalobkyně, která dovozovala zásah do svých práv k tepelnému zařízení též ze skutečnosti, že v namítaných rozhodnutích, resp. v projektové dokumentaci, není vyřešeno celkové odpojení dotčené budovy od SZTE, resp. odstranění rozvodného tepelného zařízení, krajský soud konstatoval, že otázky související se samotným zabezpečením či odstraněním tepelné přípojky ze SZTE nemohly být v daném stavebním řízení správními orgány řešeny. Ve smyslu judikaturních závěrů se totiž nejednalo o námitky vztahující se ke konkrétnímu zásahu do tepelného zařízení žalobkyně či dotčení tohoto zařízení, neboť ve svém důsledku šlo toliko o námitky týkající se soukromoprávního vztahu mezi žalobkyní a stavebníkem, které nebyly předmětem vedeného správního řízení. Přitom zdůraznil, že stavebník je povinen se zdržet jednání, kterým by mohl poškodit SZTE, nebo omezit či ohrozit její bezpečný provoz. Napojení nového zdroje tepla na domovní rozvody je tak možné až po prokazatelném dopojení budovy od stávajícího zdroje vytápění. V projednávané věci se zároveň stavebník k SZTE ve vlastnictví žalobkyně zjevně nenapojuje. [6] Za mylný krajský soud pokládal také názor žalobkyně opírající se o § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že tepelné rozvody v domě tvoří příslušenství liniových staveb, na které se uplatní požadavek vlastnické identity věci hlavní a věci vedlejší. Relevantní přitom v řešeném případě byla právě otázka vlastnictví vnitřních rozvodů objektu, kterých se předmětná stavba dotýká, nikoliv konkrétních částí tepelného vedení SZTE. Napadené rozhodnutí neshledal ani nepřezkoumatelným. III. [7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [8] Stěžovatelka od počátku namítala, že stavba je prováděna na jejím vlastnictví, resp. na rozvodech tepla, které jsou v jejím vlastnictví. Projektovou dokumentaci považovala za neúplnou, neboť nezpracovává rozhraní majetku vlastníka objektu a stěžovatelky jako vlastníka a provozovatele SZTE. Správní orgány dle stěžovatelky uzavřely otázku vlastnictví tepla v budově tak, že je zjištěno z projektové dokumentace, kterou zajistil stavebník, s tím, že je vlastnictví dostatečně prokázáno a odůvodněno, a to navzdory tomu, že stěžovatelka tuto skutečnost činila spornou. Dle jejího názoru nebylo možné řešit vlastnické právo k rozvodům podle právní úpravy energetického zákona. Krajský soud se danou otázkou nijak nezabýval a fakticky vyšel při řešení dané otázky z obecných závěrů, že zásahy do vnitřních rozvodů jsou prováděny ve vlastnictví stavebníka, za hranicí vlastnictví stěžovatelky. Podle jejího názoru je povinností příslušných orgánů veřejné moci postavit otázku vlastnictví na jisto. Z dostupných dokumentů vyplývá, že předmětná budova byla vyprojektována v roce 1961, totéž pak platí i pro rozvodné tepelné zařízení, které je majetkem stěžovatelky. Na základě uvedených skutečností pak je zřejmé, že otázku vlastnictví rozvodného tepelného zařízení a odběrného tepelného zařízení a hranice mezi nimi, je nutné posuzovat podle právní úpravy platné v uvedené době. Nesouhlasila s tvrzením krajského soudu, že v průběhu správního řízení a v řízení před soudem nijak relevantně neuvedla, jaké je dle jejího názoru konkrétní rozhraní vlastnické práva a neoznačila k tomu případné důkazy. Pokud správní orgány rozhodly o tom, že stavba je prováděna na rozvodech ve vlastnictví stavebníka (vlastníků jednotek v budově), pak řešily předběžnou otázku vlastnictví těchto rozvodů za stavu, kdy stěžovatelka učinila námitku spornosti tohoto vlastnictví, a tím porušily § 114 odst. 3 stavebního zákona a překročily svou působnost. [9] Rozsudek se podle stěžovatelky nevypořádal s žalobním bodem, že správní orgány rozhodly o provedení stavby dle konkrétní projektové dokumentace, ve které je mj. řešeno i odpojení budovy od SZTE a jednotlivé kroky, jak má stavba být realizována. Naproti tomu krajský soud aproboval, že napojení je možné pouze až po prokazatelném odpojení budovy od stávajícího zdroje vytápění. Tímto bylo přímo zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky k SZTE, neboť byla zkrácena na svém právu, aby odpojení stavby (budovy) od SZTE proběhlo podle stavebního povolení. Tím fakticky dochází k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, neboť jí sice je dávána ochrana soustavy zásobování tepelnou energií, avšak limitována tím, že stavebník je oprávněn provést stavbu dle projektové dokumentace s tím, že případné změny může povolit stavební úřad. [10] Z uvedených důvodů