8 Ads 121/2023 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 121/2023- 32 - text  8 Ads 121/2023-36 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudkyň Martiny Küchlerové a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: JUDr. R. M., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště pro Prahu a Střední Čechy, sídlem Sokolovská 855/225, Praha 9, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2021, čj. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, čj. 16 Ad 6/2021-33, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně požádala o peněžitou pomoc v mateřství ve vztahu ke svému druhému dítěti (dále jen „PPM“) s datem nástupu 1. 8. 2020. Pražská správa sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) zjistila, že žalobkyně splňuje podmínky pro výplatu dávky, a proto o žádosti rozhodla ve zkráceném řízení postupem podle § 153 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). Jelikož žalobkyně nesouhlasila s určením výše PPM, požádala o doručení meritorního rozhodnutí o přiznání dávky. Správní orgán I. stupně vydal dne 16. 12. 2020 rozhodnutí čj. X, kterým žalobkyni přiznal z titulu nemocenského pojištění osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) nárok na PPM v trvání od 1. 8. 2020 do 30. 11. 2020; denní výši PPM stanovil na 161 Kč. V odůvodnění rozhodnutí odkázal na § 18 odst. 1 až 3, a na § 37 zákona o nemocenském pojištění. Dále uvedl výpočet výše denní dávky PPM. [2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 2. 2021, čj. 42000/002201/21/010/JB, zamítla odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. [3] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji shora označeným rozsudkem zamítl. Žalobkyně namítala nesoulad na ni aplikované právní úpravy s ústavním pořádkem, mezinárodními závazky České republiky a právem Evropské unie. Dále uváděla, že rozhodnutím vydaným na základě právní úpravy zákona o nemocenském pojištění stanovená výše PPM u žalobkyně, která před nástupem na mateřskou dovolenou jednak pobírala rodičovský příspěvek (hlavní činnost) a současně vykonávala samostatně výdělečnou činnost (vedlejší činnost), je diskriminační a neadekvátní ve srovnání s výší PPM u zaměstnankyň. Dále rozváděla důvody, pro které tomu tak je. V rámci své argumentace pak zdůrazňovala účel PPM a povahu zvláštní sociální události, se kterou je PPM spojována. [4] Městský soud uvedl, že odlišná situace OSVČ a zaměstnankyň je důsledkem odlišné právní úpravy těchto skupin jako celku, která vyplývá z odlišné povahy obou postavení. Zásadní odlišnost spočívá v tom, že zatímco zaměstnankyně jsou při splnění zákonných podmínek povinně ze zákona nemocensky pojištěny, OSVČ si mohou zvolit, zda budou nemocensky pojištěny nebo nikoli, přičemž je rovněž možné ovlivnit výši vyměřovacího základu. V případě zaměstnankyň dále platí, že při výpočtu výše PPM se vychází z vyměřovacího základu, který se odvíjí od příjmu dotyčné zaměstnankyně. U zaměstnankyně je PPM pevně dána, neboť je závislá na odměně za práci, tj. sama zaměstnankyně ji nemůže ovlivnit skrze stanovení vyměřovacího základu. Naproti tomu OSVČ může určit, zda bude či nebude pojištěna a zároveň také může ovlivnit výši PPM skrze dobrovolné zvýšení vyměřovacího základu pro odvod pojistného na důchodové pojištění, a to až do maximální výše základu. Skutečnost, že v případě OSVČ zákon neobsahuje obdobnou možnost jako pro zaměstnankyně vyplývající z § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, je důsledkem celkové odlišnosti právní úpravy pro OSVČ a pro zaměstnankyně. [5] Městský soud opakovaně zdůraznil, že právní úprava OSVČ nabízí způsob, jakým je možné ovlivnit výši PPM, a to skrze ovlivnění vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na důchodové pojištění až do výše maximálního vyměřovacího základu ve smyslu § 15a odst. 5 zákona o pojistném na sociální zabezpečení. Žalobkyně takové možnosti v rozhodném období nevyužila. [6] Žalobkyně se snažila zvýšit si PPM tím, že odváděla vyšší platby na pojistném na nemocenském pojištění, než jí byly předepsány, tím ale způsobila přeplatek na pojistném. Zaměstnankyni ani OSVČ není umožněno hradit platby nad rámec stanovené výše, platby nelze svévolně definovat. Dále městský soud uvedl, že tvrzení žalobkyně ohledně dopadů do zájmu dítěte zcela přehlíží dávky sociální pomoci, které v případě neblahé sociální situace rodiny žalobkyně by jí byly poskytnuty. Omezení OSVČ po dobu pobírání PPM osobně vykonávat samostatně výdělečnou činnost je obdobné povahy jako u zaměstnanců, kteří také nesmí vykonávat práce, které jsou druhově shodné jako v předchozím zaměstnání. Důvodem pro vyplacení dávky PPM je kompenzace ušlého příjmu v důsledku péče o narozené dítě, nejde o dávku určenou pro dítě. Pokud rodič nadále vykonává dosavadní výdělečnou činnost, není tak důvodu, aby mu vznikl nárok na PPM, neboť předpokládaná újma ve ztrátě příjmu mu nevznikla. [7] Městský soud shrnul, že stanovení podmínek pro splnění nároku na PPM a její výše, respektive rozsah státní sociální podpory obecně, je plně v kompetenci zákonodárce. V systému sociálního zabezpečení je postavení zaměstnanců a OSVČ v mnoha ohledech odlišné, a to vzhledem k rozdílnému charakteru jejich výdělečné činnosti, z něhož vyplývá i jiný systém přispívání jednotlivých skupin osob do systému sociálního zabezpečení; vliv má i sociální politika státu. Rozhodně však nelze dospět k závěru, že by žalobkyně v postavení OSVČ byla znevýhodněna při stanovení vyměřovacího základu a následně výše PPM jen na základě skutečnosti, že v právní úpravě existuje rozdílné postavení zaměstnanců a OSVČ, neboť ta plně reflektuje rozdílné pojetí vykonávané výdělečné činnosti, včetně mechanismu přispívání do systému sociálního zabezpečení. V této souvislosti městský soud obšírně citoval rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2023, čj. 3 Ads 20/2021-34. Citací posledně uváděného rozsudku městský soud vypořádal i žalobní argumentaci žalobkyně ohledně rozporu právní úpravy PPM s mezinárodními závazky ČR a právem Evropské unie. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [8] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvod podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Opětovně uvedla, že považuje za diskriminační a v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky ČR, že jí byla přiznána nižší PPM při narození druhého dítěte, oproti přiznané PPM při narození prvního dítěte (rozdíl činí 4 339 Kč měsíčně), přestože se jí druhé dítě narodilo do 4 let věku prvního dítěte, a přestože mezi narozením dětí stále odváděla platby do systému nemocenského pojištění a činnost nepřerušila. V případě, že by za stejných okolností byla zaměstnána, tak by její PPM při narození druhého dítěte byla stejná, jako při narození prvního dítěte, aniž by musela odvádět jakékoliv platby do systému nemocenského pojištění (§ 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění). Žalobkyně tak neměla při narození druhého dítěte stejný přístup k dávce PPM jako zaměstnankyně, a to bez legitimního důvodu. [9] Stěžovatelka namítla, že se městský soud nevypořádal a nepřihlédl k jí namítanému zvláštnímu významu těhotenství a mateřství. Nejde primárně o ekonomické rozhodnutí ženy, která si má být vědoma příznivých i nepříznivých důsledků, jak uvedl městský soud, ale přijetí nastavení pravidel, aby stát účinně naplnil tento zvláštní význam, ke kterému se dobrovolně přihlásil. Cílem je, aby byla zajištěna zvláštní ochrana jak zaměstnankyním, tak i OSVČ. Je to nadto stát, který nejen, že upravuje vyměřovací základ pro stanovení výše PPM odlišně pro OSVČ a zaměstnance, ale přijal i další omezení, která dále omezují OSVČ. Stěžovatelka byla v období rodičovské dovolené výdělečně činná (vedlejší činnost), ale nijak to není zohledněno pro účely PPM oproti zaměstnankyním. Stejně tak stát nezohledňuje u OSVČ hrazení plateb nemocenského pojištění nad maximálně stanovené částky, přičemž ty stanoví bezdůvodně nízké (neadekvátní zastropování). [10] Městský soud v Praze dále vůbec nezohlednil totožný účel PPM u zaměstnankyň a u OSVČ. Právní úprava PPM musí odpovídajícím způsobem odrážet zajištění následujících účelů: ochrana ženy v těhotenství a mateřství, zajištění odpovídající finanční podpory určitou dobu před a po porodu, umožnění navázání pouta mezi matkou a dítětem, včetně kojení, podpora porodnosti, podpora využití všech schopností žen k účasti na životě společnosti nastavením pravidel takovým způsobem, aby nedošlo k sociálnímu vyloučení ženy. K zajištění těchto účelů má docházet mimo jiné i tím, že se nastaví pravidla pro poskytování adekvátní finanční podpory nahrazující příjem – pouze pro přechodnou dobu – bez ohledu na druh výdělečné činnosti. [11] Dále stěžovatelka uvedla, že je obecně pravdou, že výši své