8 Afs 25/2024 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 25/2024- 36 - text  8 Afs 25/2024-40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudkyň Jiřiny Chmelové a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Celní jednatelství Zelinka s.r.o., se sídlem K letišti 1088/59, Praha 6, zast. Mgr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem Týn 640/2, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2022, čj. 15970-2/2022-900000-311, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, čj. 6 Af 16/2022-68, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval tím, zda se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) dopustila přestupků podle § 47 odst. 1 písm. e) zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, pokud jako celní zástupce neměla v okamžiku podání celního prohlášení ve vlastnictví a k dispozici informaci o uhlíkovém ekvivalentu dovezeného zboží vypočteného podle vzorce a chemického rozboru Světového svářečského institutu (dále „CEV“). [2] Celní úřad Praha Ruzyně rozhodnutím ze dne 7. 2. 2022, čj. 1967-5/2022-650000-12, uznal stěžovatelku vinnou spácháním přestupků podle § 47 odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 1 písm. e) celního zákona a § 48 odst. 3 písm. b) celního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017. Přestupků podle § 47 odst. 3 písm. b) celního zákona a § 48 odst. 3 písm. b) celního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 se stěžovatelka měla dopustit tak, že celkem v devíti celních prohlášeních poskytla nesprávné údaje o kódu Taric celnímu úřadu pro jeho rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu a o uplatnění celních předpisů s propuštěním zboží souvisejících, včetně rozhodování o výši cla, a to jako nepřímý zástupce společností DIMARY INVESTMENTS s.r.o. a GDI Technology, s.r.o. Stěžovatelka prohlásila, že zboží dovezené z Ruska spadá do podpoložky celního sazebníku 7304 29 10 s kódem Taric 80, čímž poskytla nesprávné a nepravdivé údaje o tom, že CEV přesahuje hodnotu 0,86, v důsledku čehož nebylo při propuštění zboží do volného oběhu vybráno antidumpingové clo. V řízení před celními orgány bylo prokázáno, že CEV dovezeného zboží je nižší než 0,86, a proto měl být v celních prohlášeních deklarován kód Taric 20 a antidumpingové clo mělo být vybráno. Následkem jednání stěžovatelky došlo k úniku na antidumpingovém cle ve výši 4 018 474 Kč. Dovozcům byla uniklá cla doměřena až následně dodatečnými platebními výměry. Přestupky podle § 47 odst. 1 písm. e) celního zákona měla stěžovatelka spáchat tak, že celkem v devíti případech jako osoba podávající celní prohlášení nepředložila na výzvy celních orgánů všechny potřebné doklady a informace v náležité podobě. Bylo zjištěno, že stěžovatelka neuchovávala potřebné informace v náležité podobě po dobu nejméně deseti let. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) se stěžovatelka bránila žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že stěžovatelka fakticky sporovala pouze to, že se dopustila přestupků podle § 47 odst. 1 písm. e) celního zákona. Argumentovala, že jí z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost uchovávat informace o hodnotě CEV dovezeného zboží. Povinnost uchovávat informace podle § 10 celního zákona však dle městského soudu dopadá i na údaje o hodnotě CEV dovezeného zboží. Hodnota CEV totiž určuje, zda bude zboží přiřazen kód 7304 29 10 20 nebo 7304 29 10 80. V případě dovezeného zboží je proto údaj o jeho hodnotě CEV rozhodující pro určení kódu Elektronického integrovaného celního sazebníku TARIC a odvíjí se od něj sazební zařazení a určení celní sazby, přičemž bez informace o hodnotě CEV dovezeného zboží není vůbec možné příslušný kód určit. [4] Městský soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že se celní orgány nevěnovaly otázce společenské škodlivosti jejího jednání. V prvostupňovém rozhodnutí je společenská škodlivost přestupku hodnocena na stranách 75-76. Je pravdou, že žalovaný naplnění materiální stránky přestupku nijak podrobně v napadeném rozhodnutí nerozebírá, nicméně v podaném odvolání stěžovatelka takové námitky vůbec nenadnesla a žalovaný tedy zjevně přestupek stěžovatelky neshledal nijak vybočujícím z běžné míry škodlivosti, kterou se přestupky tohoto druhu vyznačující. Vzhledem k tomu, že smyslem napadeného rozhodnutí je především reagovat na odvolací námitky, lze takové odůvodnění napadeného rozhodnutí akceptovat. Městský soud pak spatřuje společenskou škodlivost jakožto porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem v tom, že jednáním stěžovatelky bylo znemožněno řádné a správné provedení celních formalit, což mělo za následek únik na clu. Zároveň z důvodu, že stěžovatelka neuchovávala informace v souladu se svou zákonnou povinností, bylo toto pochybení pouze stěží odhalitelné. Toto protiprávní jednání stěžovatelky mělo i dopad do majetkové sféry, jelikož původně nebylo clo vyměřeno. [5] Co se týče totožnosti skutku, je pravdou že ve výroku příkazu ze dne 30. 12. 2020, čj. 29560-2/2022020–650000, a shodně ve výroku příkazu ze dne 22. 10. 2020, čj. 24931-2/2020-650000-12, byla stěžovatelka seznána vinnou ze spáchání přestupku spočívajících v tom, že „v okamžiku podání tohoto celního prohlášení neměl ve vlastnictví a k dispozici celním orgánům podklady nezbytné ke správnému sazebnímu zařazení v něm/nich deklarovaného zboží“. Naopak v prvostupňovém rozhodnutí byl skutek specifikován tak, že stěžovatelka „nedokázala předložit podklady nezbytné ke správnému sazebnímu zařazení zboží deklarovaného v předmětných celních prohlášeních“. I tak byla totožnost skutku dle městského soudu v průběhu řízení zachována. Totožnost následku, spočívající v konkrétním porušení zájmu na řádném provedení celních formalit a výběru cla a jejich následné kontrole způsobené tím, že stěžovatelka neuchovávala potřebné informace, nedoznala v průběhu řízení žádných změn. Zachována byla i totožnost jednání, které spočívalo v tom, že stěžovatelka neměla ve své dispozici údaje o hodnotě CEV dovezeného zboží. Význam věty, že stěžovatelka „nedokázala předložit doklady“ lze sice chápat šířeji než formulaci „neměla ve vlastnictví a k dispozici celním orgánům“, to však na zachování totožnosti jednání stěžovatelky nemá vliv, protože obě jednání jsou bezpochyby v podstatných okolnostech shodná a jedná se jenom o změnu v popisu skutku. Městský soud nepřisvědčil ani ostatním žalobním námitkám a žalobu zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které namítá nesprávné posouzení naplnění formální stránky přestupku. Z žádného právního předpisu nevyplývala povinnost vůbec zjišťovat, natož pak uchovávat údaj o hodnotě CEV sporného zboží. Pokud žalovaný a městský soud ve vztahu k tvrzené administrativní odpovědnosti stěžovatele za přestupek podle § 47 odst. 1 písm. e) celního zákona dovozují opak, je tím porušena zásada nullum crimen sine lege certa. Pomyslný seznam konkrétních dokladů, které měla stěžovatelka povinnost uchovávat, závisí toliko na svévoli celního orgánu. I kdyby stěžovatelka bývala uchovávala hodnotu CEV dovezeného zboží, mohly by tak celní orgány stěžovatelku trestat na základě jakéhokoliv jiného chybějícího dokladu. [7] Podle stěžovatelky nebyla naplněna ani materiální stránka přestupku – společenská škodlivost. Neztotožňuje se s názorem městského soudu, že jejím jednáním mělo být znemožněno řádné a správné provedení celních formalit, přičemž poukazuje na výše zmíněnou skutečnost, že uchovávat hodnotu CEV sporného zboží není její zákonná povinnost. Dle názoru stěžovatelky rovněž nelze dovozovat, že její jednání mělo mít dopad do majetkové sféry, jelikož to, že nebylo clo doměřeno, není s tímto jednáním v příčinné souvislosti. [8] Stěžovatelka rovněž namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, jelikož tvrzený následek, tak jak byl formulován celním úřadem, vůbec nenastal. Navíc, jak sám uvádí městský soud v napadeném rozsudku význam věty, že stěžovatelka „nedokázala předložit doklady“ je širší, a tedy by odpovídal, jak rovněž uvádí městský soud, jinému přestupku podle celního zákona. [9] Podle stěžovatelky rovněž nelze za žádných okolností považovat za přitěžující okolnost skutečnost, že byla zastoupenými osobami uvedena v omyl, jelikož nebylo objektivně možné tomuto omylu nijak předcházet. [10] Dále stěžovatelka namítá, že městský soud zatížil řízení procesní vadou, pokud neprovedl stěžovatelkou navrhovaný důkaz, který byl soudu doručen již před jednáním konajícím se dne 13. 12. 2023. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s obsah