9 Afs 50/2024 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 50/2024- 31 - text  9 Afs 50/2024 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: L. Š., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2022, č. j. 18245/22/530021441712772, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 9 Af 10/202257, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce („stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze („městský soud“), kterým soud zamítl jeho žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro hl. m. Prahu („správce daně“) ze dne 4. 9. 2020, č. j. 6946047/20/200652521105879, na daň z přidané hodnoty („DPH“) za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2017. Dodatečným platebním výměrem byla stěžovateli na základě daňové kontroly doměřena DPH ve výši 95 067 Kč a současně uložena povinnost uhradit penále ve výši 19 013 Kč. [2] Předmětem sporu je nárok na odpočet DPH, resp. neprokázání splnění podmínek pro uznání nároku na odpočet DPH u plnění deklarovaných (přijatých) od dodavatelů CAREXA servis s. r. o. („CAREXA“) a LPGAUTO s. r. o. („LPGAUTO“) s přímou vazbou na osobu J. P., která měla plnění sama vykonávat. [3] Sporná deklarovaná plnění spočívala v pořízení služeb – údržbě zeleně a travních ploch, správě a údržbě areálů a údržbě a servisu techniky stěžovatele a měla se uskutečnit v areálu Vrátkov, areálu společnosti Foxconn a obcích Přišimasy a Skřivany. Stěžovatel prováděl v rámci své ekonomické činnosti údržbu zeleně a správu nemovitých věcí. Za tímto účelem neměl žádné stálé zaměstnance, a svou činnost proto prováděl sám nebo prostřednictvím subdodavatelů či na základě dohod o provedení práce. [4] V odvolání proti rozhodnutí správce daně stěžovatel namítal, že k prokázání nároku na odpočet DPH předložil formálně bezvadné daňové doklady a že správce daně nedostál své povinnosti prokázat existenci okolností, které by tyto doklady znevěrohodnily. Dále namítal, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze klást na účastníka řízení jen reálně splnitelné nároky na dokazování. Správci daně také vytýkal, že nehodnotí podklady ve vzájemné souvislosti, neprovedl navržené důkazy a daňovou kontrolu nevedl dostatečně odborně. [5] Žalovaný vyložil, že nárok na odpočet daně nemá základ jen ve formálním dokladu a uvedl, že si měl stěžovatel zajistit důkazy, kterými by byl schopen prokázat přijetí zdanitelného plnění v souladu s daňovými doklady a prokázat soulad faktického stavu se stavem deklarovaným. Pochybnosti, které vyplývaly z nesrovnalostí v rámci fakturace, ze ztrátovosti jednotlivých zakázek, z příliš obecné výpovědi svědka a neurčitosti rámcové smlouvy stěžovatel nevyvrátil. V tomto důsledku neprokázal rozsah a jednotkové ceny sporných plnění. Ačkoli v odvolacím řízení předložil nové důkazní prostředky (fotografie areálů, čestné prohlášení již vyslechnutého svědka a další), ani ty po zhodnocení žalovaným nepřinesly korekci závěru správce daně. Žalovaný konstatoval, že se nejedná o důkazní prostředky a tvrzení, které by byly způsobilé odstranit pochybnosti správce daně o rozsahu šetřených plnění. [6] Stěžovatel v odvolání dále namítal procesní vady (konkrétně vadné provedení výslechu svědka J. P.). Žalovaný v průběhu odvolacího řízení uznal, že správce daně se dopustil procesní vady, když tuto svědeckou výpověď provedl k jinému zdaňovacímu období (před zahájením daňové kontroly za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2017) a svědeckou výpověď v odvolacím řízení doplnil. [7] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl městský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 9 Af 10/202257. Městský soud konstatoval, že dokazování bylo vyhodnoceno správcem daně a následně i žalovaným zcela v souladu s platnými předpisy a zásadami dokazování. [8] Soud přisvědčil žalovanému, že stěžovatel koncipoval svou žalobu tak, že napadal převážně postup správce daně, shodnými námitkami jako v odvolání, aniž by oponoval napadenému rozhodnutí. Obecné žalobní námitky jen opakovaly, čím měl stěžovatel prokázat nárok na odpočet daně, jaké důkazní prostředky předložil a že je správce daně i následně žalovaný nesprávně vyhodnotili. Soud se proto znovu zabýval především vysvětlením jádra sporu, který tkví v nepochopení zásad dokazování. Ztotožnil se s názorem správce daně, že při daňové kontrole vznikly zcela opodstatněné pochybnosti ohledně rozsahu a ceny sporných plnění, rozebral nesrovnalosti, které ho k tomuto závěru vedly a dospěl k závěru, že stěžovatel uplatněný nárok na odpočet daně z přijatých sporných plnění neprokázal. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhl jeho zrušení z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“). Kasační stížnost má 6 okruhů námitek. [10] První okruh kasačních námitek se týká důkazního břemene při prokazování nároku na odpočet DPH. Stěžovatel správci daně vytýká, že jeho pochybnosti jsou založeny na skutečnostech, které zákon nezakazuje (virtuální sídlo společnosti, platby v hotovosti, personální propojení dodavatelů, neziskovost zakázek, nezveřejňování účetních závěrek dodavatelů aj). Také se ohrazuje proti tomu, že po něm správce daně vyžadoval důkazy nad rámec zákona, které nemohly být splnitelné. Odkazuje na judikaturu, dle které může správce daně na účastníka řízení klást jen rozumné a reálně splnitelné nároky při dokazování, přičemž rozumnost, resp. splnitelnost požadavků se nutně odvíjí od konkrétní situace (nález Ústavního soudu z 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 281/09, rozsudek NSS z 21. 5. 2009, č. j. 7 Afs 116/2008109). Je názoru, že daňové doklady, které předložil, splňovaly všechny požadavky zákona a byly shledány za bezvadné. Navíc byl po celou dobu řízení ujišťován, že doklady jsou dostačující. Mělli správce daně výhrady, měl na ně v průběhu kontroly upozornit. [11] Stěžovatel prokázal faktickou realizaci, rozsah a obsah zdanitelných plnění. Jiné dodavatele v tomto období ani neměl a bez stálých zaměstnanců nemohl tak velký objem zakázek bez subdodavatelů zvládnout. Kdyby nedošlo k plnění v tvrzeném rozsahu, nemohlo by dojít k úhradě koncovými odběrateli, což by vyšlo najevo při šetření Policie České republiky, které ve věci proběhlo. Naopak správce daně neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost důkazních prostředků, jak mu ukládá § 92 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. [12] V druhém okruhu kasačních námitek brojí proti nezákonnému a šikanóznímu postupu správce daně a žalovaného. Daňové řízení bylo zahájeno z odlišného důvodu, než pro který bylo následně vedeno. Důvodem daňové kontroly byla skutečnost, že jeho dodavatel LPGAUTO neuhradil DPH za 3. čtvrtletí 2018. V průběhu kontroly a odvolání došlo k likvidaci LPGAUTO, a proto správce daně přenesl doměření daně výhradně na stěžovatele. Tím byla popřena zásada proporcionality. Sama finanční správa veřejně uznává, že období mezi lety 2013 a 2018 bylo problémové vzhledem ke kauzám, nestandardním postupům a pochybením správce daně, které se opakovaně řešily v tisku. [13] Shodná argumentace v odvolacím řízení a v žalobě je logickým vyústěním předchozího řízení, neboť stěžovateli nebylo nikterak vyhověno a argumentace odvolacího orgánu se omezila pouze na obhájení postupu správce daně, aniž by byla zohledněna tvrzení stěžovatele, který byl po celou dobu řízení kontaktní a vyvíjel maximální součinnost. [14] Třetí okruh kasačních námitek se týká hodnocení skutkového stavu a důkazních prostředků. Městský soud pochybil, jelikož nesprávně hodnotil některé skutkové okolnosti případu. Správce daně ignoroval stěžovatelův návrh, aby provedl důkaz ohledání místa, kde k plnění docházelo. V místech, kde byla činnost subdodavateli vykonávána, se správce daně mohl dotazovat i dalších svědků, což mohlo podpořit tvrzení stěžovatele. Správce daně také nereflektoval a ignoroval obchodní praxi a zvyklosti stěžovatele s jeho obchodními partnery (např. paušální platby v měsíčních intervalech). [15] Předmětem podnikatelské činnosti stěžovatele je údržba a správa velkých areálu a obcí, zvláště pak údržba zeleně. Za tímto účelem byla uzavřena rámcová smlouva se subdodavatelem LPGAUTO. Smlouva předpokládala platbu v hotovosti, což je v obdobných činnostech zcela běžná praxe a není zákonem zakázána. Skutečnost, že mezi subjekty docházelo k platbě v hotovosti, nemůže být k tíži stěžovatele, obzvláště, když byly dodrženy zákonné podmínky pro hot