1 As 191/2025 – Nejvyšší správní soud

1 As 191/2025- 37 - text  1 As 191/2025 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobce: Y. K., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Praze, se sídlem nám. Hrdinů 1300, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2025, č. j. 9 SPR 162/2023  55, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 10 A 69/2025  35, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 10 A 69/2025  35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení [1] Žalobce se žádostí ze dne 8. 12. 2023 (upřesněnou dne 5. 1. 2024) domáhal u žalovaného sdělení informací týkajících se zpracování svých osobních údajů, ke kterému došlo či dochází u Policie ČR od 8. 7. 2017 do 5. 1. 2024, pokud se tak stalo či děje na základě souhlasu, svolení, pokynu či podnětu žalovaného, zejména údajů souvisejících se sledováním žalobce. Svou žádost opřel o čl. 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV, jakož i o § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 2. 2024, č. j. 9 SPR 162/202325 (dále také „první správní rozhodnutí“), žádosti žalobce nevyhověl, a to s odkazem na neveřejný charakter požadovaných údajů. I.a) Obsah předchozích rozsudků správních soudů v této věci [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) citované rozhodnutí rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 18 A 23/2024  56, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Připustil sice, že postup žalovaného spočívající v nevyhovění žádosti žalobce z důvodu ochrany zájmů uvedených v § 28 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů v obecné rovině nalézá oporu v právní úpravě a že „[z]a určitých okolností je jistě legitimní neuvádět do odůvodnění správního rozhodnutí ani žádné podrobnosti, jež by stanovené veřejné zájmy ohrožovaly.“ Následně však zdůraznil, že alespoň soud „musí mít k dispozici podklady svědčící o tom, zda byly údaje žadatele spravujícím orgánem zpracovávány, či nikoli, a v jaké souvislosti tomu bylo – v čem je případné zpracování takových údajů relevantní z pohledu chráněných zájmů, o něž spravující orgán odepření či omezení informování opírá. Nic z toho dosavadní podklady neobsahují, žalovaný v tomto ohledu ničeho nezjišťoval – nezjišťoval tak skutkový stav, z něhož při vydání napadeného rozhodnutí vycházel a svůj postup tak sám neměl řádně podložen. Dosavadní podklady žalovaného proto jednoduše neumožňují soudu postup žalovaného řádně přezkoumat[.]“ [3] Současně městský soud odmítl, že by bylo možné poskytnutí údajů plošně odepřít toliko s odkazem na charakter požadovaných údajů, aniž by se žalovaný zabýval konkrétním případem žalobce. Vzhledem k tomu, že žalovaný žádné individuální posouzení neučinil, soud uzavřel, že „ani odůvodnění napadeného rozhodnutí, ani obsah předloženého spisu prozatím soudu neumožňují definitivně posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právní úpravou (čl. 14 a 15 směrnice 2016/680 a § 28 ZOÚ), potažmo zda postupoval přiměřeným způsobem (první a druhý žalobní bod). Nyní lze toliko konstatovat, že není pochyb, že právní úprava neinformování subjektu údajů za stanovených podmínek umožňuje a že žalovaný jednoznačně uplatnil právě takový postup, tj. dle § 28 odst. 2 ZOÚ a čl. 15 odst. 3 směrnice. Tento postup musí být ovšem před soudem schopen obhájit, což se prozatím ze shora vyložených důvodů nestalo.“ Závěrem soud žalovaného zavázal, aby spisový materiál doplnil o takové podklady, na jejichž základě bude možné jeho postup řádně přezkoumat (viz bod 51 rozsudku). [4] Správnost závěrů městského soudu následně aproboval i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 As 34/2025  80 (byť vydaném až dne 15. 10. 2025, tedy několik měsíců poté, co žalovaný ve věci rozhodl podruhé). V bodě 36 rozsudku shrnul, že „[ú]kolem městského soudu je tedy ověřit, zda stěžovatel skutečně žádné osobní údaje žalobce nezpracovává, či zda využívá uvedené výjimky, popřípadě zda jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady. V souzené věci však městský soud tento závěr nemohl učinit, neboť zcela postrádal jakoukoliv dokumentaci postupu stěžovatele ve vztahu k žalobcově žádosti. Stěžovatel totiž paušálně odmítl ,řešit‘ zpracování údajů, které svou povahou mohou spadat do výjimky dle § 28 odst. 2 písm. a) ZOÚ. Takový postup však naráží právě na nemožnost vyloučení soudního přezkumu. Správní soud nemůže vycházet pouze z jeho ničím nepodloženého tvrzení a bez dalšího uvěřit správnímu orgánu (byť se jedná i o orgán činným v trestním řízení). Aby sdělení správního orgánu obstálo v soudním přezkumu, musí důvody rozhodnutí nalézat oporu v doprovodné dokumentaci.“ I.b) Napadené rozhodnutí a přezkoumávaný rozsudek městského soudu [5] Žalovaný po zrušení prvního správního rozhodnutí v řízení pokračoval a doplnil do spisu další podklady. Dospěl však k totožnému závěru jako při předchozím posouzením věci. Proto sdělením ze dne 9. 6. 2025, č. j. 9 SPR 162/2023  55 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žádosti o poskytnutí požadovaných údajů opětovně nevyhověl. [6] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, kterou shledal městský soud důvodnou, neboť dle jeho mínění žalovaný nedostál požadavkům vyplývajícím z předchozího zrušujícího rozsudku č. j. 18 A 23/2024  56. Konstatoval, že žalovaný si závazný právní názor zjevně vyložil tím způsobem, že je postačující, pokud do spisové dokumentace doplní podklad osvědčující okolnost, zda údaje žalobce zpracovával či nikoliv. Dle přesvědčení soudu však není jeho úkolem nahrazovat úvahu správního orgánu, pokud se jedná o možné ohrožení veřejného zájmu podle § 28 odst. 2 písm. a) zákona o zpracování osobních údajů. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný přistoupil k aplikaci výjimky plošně. Odvolal se při tom na neveřejnost trestního řízení a Centrální evidence stíhaných osob (dále jen „CESO“). Městský soud však žalovaného již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku upozornil, že poskytnutí údajů nelze paušálně odmítnout toliko s odkazem na možnou povahu informace (její formální zařazení). Jakékoliv individuální posouzení pak zcela postrádá i spisová dokumentace znepřístupněná žalobci. Dle mínění soudu bylo povinností žalovaného ozřejmit v obsahu spisové dokumentace úvahy, které jej vedly k závěru o nutnosti odepření informace z důvodu ochrany veřejného zájmu. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. [7] Pokud se jedná o obavy žalovaného stran možného zneužití žádosti podle § 28 odst. 1 zákona o zpracování osobních údajů osobami z kriminálního prostředí, městský soud uvedl, že tomuto nežádoucímu jevu lze předejít vyšší mírou užívání § 28 odst. 3 téhož zákona. II. Obsah kasační stížnosti [8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Poukazuje na rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nesouhlasí s tím, že by právní názor obsažený v dřívějším rozsudku ze dne 9. 11. 2023, č. j. 3 As 288/2022  37, mohl být překonán rozsudkem Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 16. 11. 2023 ve věci C333/22, Ligues de droits humains, jak dovodil kasační soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2025, č. j. 1 As 45/2025  41. Odkazovaný rozsudek SDEU se týkal zcela odlišných skutkových okolností, což ostatně stěžovatel namítal již v průběhu předchozího řízení vedeného pod sp. zn. 3 As 34/2025. Na jeho výhrady se mu však od kasačního soudu nedostalo adekvátní odpovědi. S ohledem na přetrvávající rozpor v judikatuře je dle názoru stěžovatele nezbytné předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. [9] Stěžovatel dále odmítá, že by přikročil k plošnému znepřístupnění informací, jak mu vytýká městský soud. Trvá na tom, že žádostí žalobce se zabýval zcela individuálně. Vyhodnotil však, že jím požadované údaje jsou svou povahou informacemi o úkonech činěných v neveřejném přípravném trestním řízení, které by v režimu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nemohly být žalobci sděleny. Je proto nepřípustné, aby se žalobce poskytnutí totožných údajů domáhal v režimu jiného právního předpisu. Stěžovatel považuje za absurdní, aby se na žádosti o informace od orgánů činných v trestním řízení vztahoval jiný režim pouze v závislosti na tom, na jaký právní předpis se žadatel odkazuje. Je přitom přesvědčený, že v režimu trestního řádu i zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, by jeho postup (i optikou ustálené judikatury správních