1 As 198/2024 — Nejvyšší správní soud

1 As 198/2024- 35 - text  1 As 198/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila a soudkyň Jiřiny Chmelové a Lenky Kaniové v právní věci žalobce: JUDr. L. M., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2023, č. j. 13010/2023/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 51 A 94/2023  49, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce se svou manželkou vlastní stavbu kůlny o zastavěné ploše 21 m2, a to na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X. Pozemek, na němž stojí kůlna, je ve vlastnictví Mgr. B. H. (dále „vlastnice pozemku”). Vlastnice pozemku požádala dne 6. 12. 2022 o dočasné odnětí části pozemku, na níž je umístěna kůlna, z režimu pozemku určeného k plnění funkce lesa (dále „PUPFL”). Žádost zdůvodnila tím, že kůlna je doplňkovou stavbou ke stavbě žalobce pro individuální rekreaci na pozemku parc. č. XB v tomtéž katastrálním území a že žalobce by chtěl stavbu kůlny zlegalizovat. K žádosti přiložila situační výkres a nesouhlasné vyjádření odborného lesního hospodáře. K uvedenému záměru byla následně vyžádána závazná stanoviska dotčených orgánů. Orgán územního plánování v negativním závazném stanovisku ze dne 27. 2. 2023 shledal, že záměr odporuje územně plánovací dokumentaci, neboť pozemek parc. č. XA je zařazen mezi plochy lesní (NL) v nezastavěném území, kam není možné umisťovat daný typ staveb. Městský úřad Černošice jakožto orgán státní správy lesů následně rozhodnutím ze dne 3. 4. 2023, č. j. MUCE 57487/2023 OZP/L/Mi (dále „prvostupňové rozhodnutí”), žádost zamítl podle § 149 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, s ohledem na negativní závazná stanoviska dotčených orgánů (v dané chvíli k záměru existovalo rovněž negativní závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, které však bylo později přehodnoceno na souhlasné). Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný na základě skutečnosti, že nadřízený orgán potvrdil negativní závazné stanovisko orgánu územního plánování, rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce následně napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále „krajský soud“) zamítl. Krajský soud upozornil, že předmětem sporu v této věci bylo toliko dočasné odnětí části pozemku z PUPFL. Naopak otázka dodatečného povolení stavby kůlny byla předmětem jiného řízení, které skončilo pro žalobce neúspěchem (přitom odkázal na svůj rozsudek ze dne 15. 8. 2024, č. j. 51 A 68/2023  76). V řízení o odnětí pozemku z režimu PUPFL se posuzují odlišné otázky než v řízení o dodatečném povolení stavby. Žalobce však obě věci nesprávně směšoval. Krajský soud podotknul, že podle § 15 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon), musí být odnětí v souladu s územně plánovací dokumentací, přičemž podle § 1 písm. i) vyhlášky č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo omezení a podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa (dále „prováděcí vyhláška“), má žádost o odnětí pozemku z režimu PUPFL obsahovat územní rozhodnutí nebo stanoviska dotčených orgánů státní správy v případě, že se územní rozhodnutí nevydává. Stavba kůlny též nepředstavuje záměr podle § 96b odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), pro který by se závazné stanovisko nevydávalo. Nezbytným předpokladem pro kladné rozhodnutí o odnětí pozemku z PUPFL tedy podle krajského soudu bylo, aby bylo k záměru vydáno souhlasné závazné stanovisko, což se nestalo. Pokud žalobce poukazoval na faktické poměry v místě, tj. že se pozemek nachází v těsné blízkosti zastavěného území, čímž by se měl v důsledku funkčních souvislostí uplatnit režim tohoto přilehlého území, a rovněž že je sporné, nakolik může daný pozemek skutečně plnit funkce lesa, jde dle krajského soudu o námitky směřující proti územnímu plánu (a k jeho případným změnám). Pro rozhodování o odnětí konkrétního pozemku z režimu PUPFL se musí aplikovat platné územní regulativy pro tento pozemek. Za důvodnou nepovažoval krajský soud ani námitku k výkladu § 13 lesního zákona. Ten umožňuje udělit žadateli výjimku z pravidla, že pozemky nesmí být využity k jiným účelům než k plnění funkcí lesa. Výjimku lze podle krajského soudu uplatnit, jen pokud existuje jiný veřejný zájem převažující nad zájmem na plnění funkcí lesa. Žalobce ovšem žádný takový zájem netvrdil a z jeho tvrzení vyplývá, že výjimku vlastnice pozemku požadovala udělit výlučně v zájmu soukromém. Argumentovalli pak žalobce zásahem do svých ústavně garantovaných práv, krajský soud konstatoval, že nynější věc nemá pro žalobce (nevlastníka pozemku) ústavněprávní rozměr. Tento rozměr může jeho záležitost nabýt v řízení o odstranění stavby kůlny. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl, že pozemek parc. č. XB pod jeho chatou řadí územní plán do zastavěného území (pozemky pro stavby k individuální rekreaci). V dotčené oblasti je dle jeho názoru nezbytné rozlišovat mezi územím určeným k zastavění trvalými stavbami na severní (východní) straně a územím na jižní straně, kde jsou objekty k individuální rekreaci, přičemž tato území jsou oddělena pásem vzrostlých stromů. V nynější věci však posuzující orgány nevysvětlily, proč nepovažují i jižní část za zastavěné území, přestože je dlouhá léta zastavěno chatami. Stěžovatel byl dále přesvědčen, že v případě stavby kůlny se závazné stanovisko podle § 96b odst. 1 stavebního zákona nevydává, protože jde o záměr uvedený pod písm. h), tedy o stavbu související s rodinnou rekreací a potřebnou k užívání „hlavní“ stavby. Tento názor ostatně nejdříve zastával i prvostupňový orgán, který ve sdělení ze dne 22. 9. 2022 uvedl, že závazné stanovisko v tomto případě vydávat nebude. Stěžovatel považoval nadále za nevysvětlené, proč není možné názor v tomto sdělení akceptovat, jestliže území s chatami lze rovněž hodnotit jako zastavěné. Správní orgány ani krajský soud navíc nevyjasnily, zda užívání chaty a jejího příslušenství, resp. chůze po pozemku vůbec nějak narušily funkce lesa a nějaké přírodní hodnoty. K tomu připomněl, že pozemek je skalnatý, nerovný, svažitý a postižený suchem a intenzivním slunečním svitem, čímž neexistuje možnost ho hospodářsky využívat jako les. Z hlediska plnění funkcí lesa jde o pozemek takřka bezvýznamný. Užívání kůlny nemohlo lesu nijak vadit ani narušovat plnění jeho funkcí, neboť stěžovatel se vždy choval k okolí velmi citlivě. [4] Stěžovatel dále odkázal na úpravu vlastnických práv k půdě definovanou zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Tato úprava nebyla v období restitucí vždy důsledně respektovaná, proto pozemek pod chatou stěžovatele zůstal nevydán. Kůlna je příslušenstvím chaty, a proto měla z důvodů podle tohoto zákona sdílet její právní režim. Hlavní stavba chaty je objektem pro individuální rekreaci a byla řádně povolena. Vedlejší stavba kůlny vždy doplňovala funkci stavby hlavní, přičemž její zřízení bylo nezbytné pro užívání hlavní stavby. Jak chata, tak i kůlna leží v území určeném pro zastavění stavbami pro rodinnou rekreaci. Kůlna je rovněž jakožto drobná stavba se zastavěnou plochou do 25 m2 a výškou do 5 m v plném souladu se stavebním zákonem. K tomu stěžovatel připomněl, že otázka kůlny se řeší s odstupem více jak 30 let od jejího vzniku. V řízení rovněž nebylo zjišťováno, jak územně plánovací dokumentace na pozemky nahlížela před více jak 25 lety. V úvahu nikdo nevzal ani rozhodnutí o kolaudaci chaty z roku 1978 a uzavření nájemní smlouvy s tehdejším vlastníkem pozemků. [5] Jeli jedinou argumentací správních orgánů, že pozemek pod kůlnou je formálně les, poukázal stěžovatel na to, že vlastnice pozemku požádala o vynětí z plnění funkcí lesa. Setrval na názoru, že pro stavbu kůlny měla být udělena výjimka podle § 13 odst. 1, 2 lesního zákona. Skutečnost, že podle § 15 odst. 2 lesního zákona musí být záměr v souladu s územně plánovací dokumentací, neznamená, že by nešlo udělit výjimku i při nesouladu s touto dokumentací. Nesouhlasil s výkladem správních orgánů a krajského soudu, k němuž podotkl, že § 13 odst. 1 lesního zákona obsahuje dvě alternativy, při jejichž splnění lze udělit výjimku. Zaprvé jde o situaci, kdy o ni vlastník požádá, a zadruhé jde o případ, že je dostatečně odůvodněn a prokázán jiný veřejný zájem převažující nad zájmem na zachování funkce lesa. První alternativa, tedy žádost vlastníka, je nároková a není limitována žádným veřejným zájmem. Vlastník tak nemusí nic bližš