1 As 66/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 66/2025- 41 - text  1 As 66/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: A. L., zastoupená JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2024, č. j. MPSV2024/50746711/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 15 Ad 5/2024  37, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 15 Ad 5/2024  37, se zrušuje. II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 3. 2024, č. j. MPSV2024/50746711/1, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 24 612 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda rozhodnutím o věznění ve smyslu § 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „odškodňovací zákon“) je také rehabilitační usnesení o zastavení trestního stíhání (vydané na základě § 33 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci). [2] Prvostupňovým rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení zastavila podle § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, řízení o žádosti žalobkyně o vydání nového rozhodnutí ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 odškodňovacího zákona. Manžel žalobkyně L. L. byl totiž ve sporném období držen ve vazbě a řízení v jeho trestní věci bylo zastaveno již ve fázi přípravného řízení. Odškodnění však politickým vězňům, resp. vdovám a vdovcům po těchto osobách, náleží pouze za podmínky, že v jejich věci byl vydán odsuzující rozsudek, který byl následně dle rehabilitačních předpisů zrušen. Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl. [3] Žalobkyně se proto obrátila na městský soud, který její žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že manžela žalobkyně je nutno považovat za osobu poškozenou podle zákona o soudní rehabilitaci a účastnou na soudní rehabilitaci. K tomu se ovšem neváže nárok na odškodnění podle odškodňovacího zákona, jelikož podmínkou pro vznik nároku je rozhodnutí o věznění. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a uzavřel, že podmínka zrušení rozhodnutí o věznění je splněna výhradně tehdy, když po vykonané vazbě byl vydán odsuzující rozsudek, který následně soud v rehabilitačním řízení zrušil. Jestliže trestní stíhání manžela žalobkyně skončilo rehabilitačním usnesením o zastavení trestního stíhání, není tato podmínka splněna. K námitce zásady rovnosti uvedl, že žalobkyně sice poukázala na šest konkrétních případů (z let 2002, 2003, 2011, 2020 a 2024), doložila však pouze jedno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. To podle něj nestačilo k prokázání ustálené praxe správního orgánu, navíc by se jednalo o praxi nezákonnou, která nemohla založit legitimní očekávání. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek a rozhodnutí žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [5] Judikatura citovaná městským soudem je podle ní nepřiléhavá a skutkově se odlišuje od případu stěžovatelky. Rozhodnutím o věznění nemusí být pouze odsuzující rozsudek, ale i jiná rozhodnutí, v případě jejího manžela například usnesení o vzetí do vazby. Takový výklad je pak v souladu s obecnými zásadami vyslovenými Ústavním soudem v případech rehabilitace a následného odškodňování těchto osob. [6] Stěžovatelka zopakovala, že před městským soudem poukázala na šest rozhodnutí vydaných v obdobných věcech. Jejich existenci nikdo nezpochybňoval a také z vyjádření žalovaného vyplývá, že v nich Česká správa sociálního zabezpečení nárok přiznala. [7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že Česká správa sociálního zabezpečení skutečně v minulosti osobám v obdobném postavení jako stěžovatelka nárok přiznávala, od roku 2004 však na základě judikatury Nejvyššího správního soudu svou praxi změnila a ta je s ní tedy nyní v souladu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [8] Stěžovatelka v replice zopakovala svou kasační argumentaci. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek městského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost je důvodná. [10] Podle § 2 odst. 1 odškodňovacího zákona platí, že politickými vězni jsou osoby, u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle [zákona o soudní rehabilitaci], nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (společně dále jen „rehabilitační zákony“). Zákon se pak rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po politických vězních, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel (§ 2 odst. 2 odškodňovacího zákona). [11] Manžel stěžovatelky byl dne 29. 5. 1979 zadržen a následně vazebně stíhán pro trestný čin podvracení republiky, jehož se měl spolu s dalšími spoluobviněnými dopustit (zjednodušeně řečeno) tím, že byl aktivním členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Trestní stíhání proti němu bylo usnesením zahájeno dva dny po jeho zadržení. Z vazby byl propuštěn o sedm měsíců později, trestní stíhání však bylo zastaveno až v prosinci 1989, resp. v roce 1990. Následně jedna z osob, které byly společně s manželem stěžovatelky stíhány pro stejný skutek, podala žádost o pokračování v trestním stíhání podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Na základě ní Generální prokurátor České a Slovenské Federativní republiky zastavil rehabilitačním usnesením trestní stíhání mj. manžela stěžovatelky, „a to z důvodů uvedených v § 1 a v § 2 odst. 1 zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci“. [12] Městský soud odůvodnil své rozhodnutí odkazem na rozsudky, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výkon vazby bez následného odsuzujícího rozsudku nemůže založit nárok podle § 2 odškodňovacího zákona (rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2005, č. j. 6 Ads 11/2004  30; ze dne 10. 7. 2003, č. j. 5 A 547/2002  17; a ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 554/2002  17). Tato rozhodnutí se ovšem od případu stěžovatelky liší v tom, že ani v jednom z nich u žalobců nedošlo k rehabilitaci podle rehabilitačních zákonů. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje s městským soudem v tom, že vzhledem k dříve uvedenému (viz předchozí tohoto rozsudku) manžel stěžovatelky byl oproti citovaným případům osobou poškozenou podle zákona o soudní rehabilitaci a účastnou na soudní rehabilitaci (bod 19 rozsudku městského soudu). [13] Nejvyšší správní soud připomíná, že rehabilitační zákony i odškodňovací zákon je potřeba vykládat v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Ten v kontextu odškodňovacího zákona dříve vyslovil, že „účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu“ (nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03; obdobně nález ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05). V těchto případech shledal, že ačkoli § 2 odst. 1 odškodňovacího zákona předpokládá, že rozhodnutí o věznění je zrušeno podle rehabilitačních předpisů, nelze nárok na odškodnění odepřít osobě, která dosáhla zproštění obžaloby podle obecných ustanovení trestního řádu a obdržela rozhodnutí o tom, že je účastna soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. V nálezu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, Ústavní soud zopakoval, že „teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem, tak aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem“ (bod 10 citovan