1 Azs 100/2025 – Nejvyšší správní soud

1 Azs 100/2025- 45 - text  1 Azs 100/2025 - 47 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ivo Pospíšila a soudců Petra Pospíšila a Lenky Kaniové v právní věci žalobce: O. P., zastoupený JUDr. Pavlem Bredou, advokátem sídlem Palackého 357/5, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. P., II) O. S., III) B. F., IV) S. B., všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Bredou, advokátem sídlem Palackého 357/5, Tábor, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2025, č. j. OAM1348010/ZR2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2025, č. j. 66 A 5/202563, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Shora označeným rozhodnutím žalovaný podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost žalobcovy zaměstnanecké karty (výrok I.) a současně dle § 46e odst. 2 téhož zákona stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Důvodem tohoto postupu bylo žalobcovo odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu. Konkrétně Okresní soud v Táboře pravomocným trestním příkazem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 5 T 119/2024  70, shledal žalobce vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Odsoudil jej proto k trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce 20 měsíců. Současně žalobci uložil trest propadnutí věci – padělaného řidičského průkazu Ukrajiny vyhotoveného na jméno žalobce. [2] Žalobu, kterou žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v dané věci byly naplněny zákonné důvody pro zrušení zaměstnanecké karty. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposkytuje žalovanému prostor pro správní uvážení. Námitky týkající se okolností spáchání trestného činu proto nemohly být pro krajský soud relevantní. [3] Pokud jde o posouzení dopadů rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života žalobce, krajský soud zdůraznil, že v případě zrušení zaměstnanecké karty z důvodu spáchání úmyslného trestného činu provedl obecný test přiměřenosti již zákonodárce. Žalovaný tudíž nebyl povinen postupovat podle § 174a zákona o pobytu cizinců a posuzovat kritéria, která jsou v něm fakultativně vymezena. Byl však povinen posoudit otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobce již ve správním řízení námitku v tomto smyslu vznesl. Žalovaný tak zřetelně učinil, přičemž dospěl k závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí, a krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Pobytová oprávnění členů žalobcovy domácnosti nejsou závislá na pobytovém oprávnění žalobce. Z ničeho též nevyplynula vzájemná existenční závislost členů domácnosti, kteří jsou již zletilí a mají možnost výkonu výdělečné činnosti na území České republiky. Co se týče žalobcova odloučení od rodiny, to není absolutní. Žalobci nebyl zakázán pobyt na území České republiky, může se tedy s rodinou vídat či ji ekonomicky podporovat. Krajský soud zdůraznil, že nepříznivé důsledky plynoucí z rozhodnutí žalovaného vyvolal sám žalobce svým úmyslným trestným činem. Závažnost trestného činu přitom žalovaný nezveličoval. [4] K žalobnímu tvrzení o porušení závazku nonrefoulement krajský soud konstatoval, že je třeba rozlišovat mezi uložením povinnosti vycestovat z území jako zákonného důsledku zrušení pobytového oprávnění od jejího nuceného výkonu, tj. od zákazu pobytu či vyhoštění. Nucené vycestování žalobce zpět na území Ukrajiny by nyní bylo jednoznačně v rozporu s čl. 2 a 3 Úmluvy. Žalobce však napadeným rozhodnutím nebyl přímo nucen opustit území České republiky a může získat jiný titul k pobytu. II. Kasační stížnost [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem o nemožnosti aplikace § 174a zákona o pobytu cizinců v daném řízení. Toto ustanovení zakotvuje kritéria, k nimž má žalovaný přihlížet při posuzování přiměřenosti dopadů jeho rozhodnutí, přičemž účastník řízení je za tímto účelem povinen poskytnout žalovanému v rámci řízení veškeré relevantní informace. Tak žalobce učinil. Poukázal na to, že jeho jednání bylo posouzeno jako přečin (navíc v zemi jeho původu se ani nejedná o trestný čin). Před trestním soudem přitom neměl možnost své jednání plně objasnit, protože vzhledem k jazykové bariéře neporozuměl poučení, které obsahoval trestní příkaz. V průběhu řízení byl též zjištěn žalobcův nedobrý zdravotní stav, jakož i pevnost vztahů k členům jeho domácnosti. Ti jsou z větší části závislí na jeho příjmu. [6] Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že neuvedl takové skutečnosti ohledně svých rodinných vazeb, které by svědčily o nepřiměřenosti zásahu do rodinného života. Během řízení byla vyslechnuta jeho manželka, dcera, neteř a kmotřenec. Ti se účastnili řízení. Všichni deklarovali pevnost rodinných vztahů. Tyto vztahy jsou navíc o to pevnější, že všichni žijí v komunitě v jiné než rodné zemi. Všechny tyto výpovědi dokazují rozpor s čl. 8 Úmluvy. [7] Krajský soud dle žalobce porušil i zásadu nonrefoulement, konkrétně závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, újmě spočívající v ohrožení života, mučení nebo nelidskému zacházení tím, že tato osoba bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila. Žalobce během řízení doložil, a to i svědeckými výpověďmi svých rodinných příslušníků, aktuální situaci na Ukrajině. Mobilizováni jsou všichni muži do 60 let věku. Zařazováni do armády jsou bez ohledu na svůj zdravotní stav. V případě žalobcova návratu na Ukrajinu je jisté, že bude okamžitě zařazen do armády a vyslán na frontu. Obrovské ztráty ukrajinské armády jsou přitom notorietou. Rozhodnutí žalovaného by tedy žalobci způsobilo ohrožení života a rozsudek krajského soudu porušuje čl. 2 a 3 Úmluvy. Krajský soud v tomto ohledu vysvětlil, že žalobci nebyla uložena povinnost vrátit se na Ukrajinu, již však neuvedl, který stát je povinen žalobce přijmout. III. Vyjádření žalovaného [8] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný setrval na důvodech vydaného rozhodnutí a na argumentaci uplatněné v řízení před krajským soudem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, popřípadě zamítl. Nad rámec již dříve uvedeného upřesnil, že v průběhu správního řízení žalobce nepoukazoval na svoje zdravotní problémy, ačkoli tak nepochybně mohl učinit. Žalovaný dále popsal skutečnosti, které nastaly po vydání jeho rozhodnutí. Dne 29. 1. 2025 žalobce požádal o vydání víza za účelem strpění. To mu však nebylo uděleno na základě § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy kvůli nesplnění trestní zachovalosti. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 4. 2025. Poté se žalobce na území České republiky nacházel nelegálně. Proto dne 21. 5. 2025 Policie České republiky vydala rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. V jeho rámci ovšem dle § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců rozhodla také o tom, že vycestování žalobce z území není možné z důvodů uvedených v § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem ke splnění podmínek § 33 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců žalovaný dne 30. 5. 2025 udělil žalobci dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území České republiky. Překážkou vycestování je bezpečnostní situace na Ukrajině. IV. Hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] V daném případě se jedná o věc, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně. Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o splnění základních podmínek řízení o kasační stížnosti, dále se v souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) ve věci