10 As 261/2024 — Nejvyšší správní soud

10 As 261/2024- 64 - text  10 As 261/2024 - 68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Albert Česká republika, s. r. o., Radlická 117, Praha 5, zastoupené advokátkou JUDr. Ivanou Syrůčkovou, Plzeňská 4, Praha 5, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 3. 2024, čj. SZPI/BN69298/2023, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2024, čj. 31 A 19/2024294, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Žalobkyně byla rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Hradci Králové (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 13. 9. 2023 shledána vinnou ze spáchání 27 přestupků podle § 17 odst. 2 písm. a), b), c), f) a r) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o potravinách a tabákových výrobcích), § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (zákon o ochraně spotřebitele), a § 39 odst. 2 písm. s) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), a byla jí uložena pokuta ve výši 2 640 000 Kč, povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč a náklady laboratorních rozborů potravin ve výši 6 620 Kč. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, na jehož základě žalovaná zrušila část výroku I bodu 7) písm. c) a výroku I bodu 8) a řízení v této části zastavila, změnila znění výroku I bodu 7) písm. a), b) a c) a současně snížila uloženou pokutu na částku 2 575 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí ze dne 13. 9. 2023 potvrdila. [3] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové, který její žalobu zamítl. 2. Kasační stížnost a vyjádření žalované [4] Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku krajského soudu brání kasační stížností podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [5] Nepřezkoumatelnost stěžovatelka shledává zejména v nedostatečném odůvodnění závěru krajského soudu co do cenové komunikace se spotřebiteli. Stěžovatelka má za to, že spotřebitelé si na způsob určení slevové výhody a označení nejnižší ceny za posledních 30 dní zvykli. Dále se stěžovatelka domnívá, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud dostatečně neodůvodnil, z jakých důvodů považuje cenovou komunikaci pro spotřebitele za matoucí. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje též v neprovedení důkazu Zákaznický průzkum – nové cenovky (zákaznický průzkum). [6] Stěžovatelka namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně spáchání přestupku nekalé obchodní praktiky spočívající v tom, že na etiketách u tří potravin uvedla pravdivé informace o ceně a slevě a další nepovinné údaje způsobem, které se mohly pro spotřebitele jevit jako matoucí. Stěžovatelka má za to, že se při označení zboží regálovými etiketami nedopustila nekalé obchodní praktiky, neboť její jednání nenaplňuje žádnou z taxativně uvedených skutkových podstat nekalých obchodních praktik podle přílohy č. 1, přílohy č. 2 nebo podle § 5, § 5a, § 5b zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatelka připomíná, že změna cenové komunikace souvisí s novelou zákona o ochraně spotřebitele, do něhož byl novelou ze dne 6. 1. 2023 vložen § 12a, který ukládá povinnost u každého zlevněného výrobku informovat též o nejnižší ceně za posledních 30 dní. Tuto povinnost stěžovatelka splnila. [7] Stěžovatelka se domnívá, že spotřebitele je nutné považovat za dostatečně pozorného, opatrného a informovaného. Spotřebitel je tak schopen získat relevantní informace z regálové etikety během několika vteřin, a to včetně informace o nejnižší ceně za posledních 30 dnů. Tomu nebrání ani tučně vyznačené nepovinné informace rovněž označené na etiketě. Stěžovatelka navíc cenové štítky uváděla centrálně. Spotřebiteli tak stačí jedno detailní přečtení, neboť regálové etikety u veškerého zlevněného zboží jsou nastaveny stejným způsobem. Stěžovatelka je přesvědčena, že „vyjádření procentuální slevy porovnáním ceny po slevě oproti referenční ceně v podobě běžné maloobchodní ceny (za kterou jsou výrobky mimo slevové akce žalobkyní, ale i jinými relevantními subjekty na trhu, spotřebitelům nabízeny) namísto nejvýhodnější ceny za posledních 30 dní není pro zákazníky matoucí, a to o to méně, pokud je na cenovce rovněž uvedena nejnižší cena za posledních 30 dní, jak ukládá zákon.“ Z § 12a zákona o ochraně spotřebitele ani jiného závazného právního předpisu navíc nevyplývá, že by informace o ceně za posledních 30 dní měla být uvedena specifickým způsobem (zejména konkrétní velikostí písma). [8] Stěžovatelka dále namítá, že se krajský soud měl zabývat též tím, že v době nastavení cenové komunikace bylo k dispozici pouze pracovní, neschválené znění § 12a zákona o ochraně spotřebitele, ze kterého nevyplývá jiná povinnost než informaci o nejnižší ceně za posledních 30 dní uvést. Krajský soud tak citované ustanovení vyložil v neprospěch stěžovatelky jako soukromého subjektu, a tím se dopustil porušení zásady in dubio pro libertate. [9] Stěžovatelka nesouhlasí ani s posouzením co do porušení zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti účastníků řízení ohledně výše uložené pokuty. Stěžovatelka má za to, že pokuta vybočuje z dlouhodobé a ustálené správní praxe, neboť pro určení výše pokuty nelze vycházet čistě z její maximální možné výše. Správní orgány by tak měly přihlédnout též k výši pokut ukládaných v obdobných případech. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem soudu, že nelze provádět porovnání postavená jednoduše na počtu vytýkaných přestupků, potažmo podle nejzávažnějšího z nich. Vybrala proto taková rozhodnutí žalované, která jsou skutkově nejpodobnější a ve kterých jsou hodnoceny obdobné okolnosti. Poukazuje zejména na rozhodnutí ze dne 8. 12. 2023 ve věci společnosti BILLA, spol. s. r. o., které nebylo jako důkaz provedeno. [10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že závěry obsažené v prvostupňovém rozhodnutí a napadeném rozsudku jsou přesvědčivé a dostatečné pro posouzení věci. Za irelevantní považuje tvrzení stěžovatelky, že uvedla všechny zákonem požadované informace. Pro posouzení nekalé obchodní praktiky totiž nezáleží pouze na formálním uvedení požadovaných údajů, ale též na způsobu jejich prezentace. Krajský soud proto v bodě 74 správně konstatoval, že stěžovatelka sice uvedla veškeré cenové údaje, avšak způsobem, který mohl spotřebitele uvést v omyl o skutečné výši slevy. Způsobem, kterým stěžovatelka prezentovala všechny povinné i nepovinné informace, mohla ovlivnit ekonomické jednání spotřebitele, a tím naplnila skutkovou podstatu klamavé obchodní praktiky podle § 5 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele. [11] Žalovaná nesouhlasí ani s tím, že spotřebitelé jsou schopni nejnižší cenu snadno porovnat s dalšími uvedenými cenovými údaji. Cenová výhoda byla totiž uvedena v procentech a průměrný spotřebitel by tak pro skutečné vyhodnocení výhody musel perfektně ovládat procentuální počty. Za nedůvodnou považuje žalovaná též námitku, že krajský soud neprovedl stěžovatelkou předložený zákaznický průzkum. Plně se ztotožňuje se závěrem soudu, který vyhodnotil, že závěry průzkumu byly stěžovatelkou dezinterpretovány a nebylo prokázáno, že respondenti byli dostatečně informováni o použité terminologii. Žalovaná považuje napadený rozsudek za srozumitelný, řádně odůvodněný a přezkoumatelný, a proto navrhuje kasační stížnost zamítnout. [12] Stěžovatelka v replice namítá, že ze znění čl. 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. 2. 1998, o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (směrnice 98/6/ES), který byl do českého právního řádu vtělen ustanovením § 12a zákona o ochraně spotřebitele, explicitně nevyplývá povinnost uvádět slevu z nejnižší ceny za posledních 30 dní. Výklad čl. 6a směrnice do vydání rozhodnutí SDEU ze dne 26. 9. 2024, ve věci C330/23 Aldi Süd, nebyl vůbec jasný, a proto též německý soud předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve znění: „zda musí být čl. 6a odst. 1 a 2 směrnice o označování cen vykládán v tom smyslu, že procentní údaj uvedený v oznámení o slevě z ceny se může vztahovat výlučně k předchozí ceně ve smyslu čl. 6a odst. 2 směrnice o označení cen a zda musí být čl. 6a odst. 1 a 2 směrnice označování cen vykládán v tom smyslu, že propagační zdůraznění, jehož cílem je vyzdvihnout cenovou výhodnost nabídky (jako je například označení ceny jako „cenový hit“), se v případě, že je použito v oznámení o sl