2 Afs 170/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 170/2024- 59 - text  2 Afs 170/2024 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Lukáše Pišvejce a Karla Šimky v právní věci žalobkyně: ČEZ, a. s., se sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 16. 11. 2023, č. j. 2023/147008/CNB/110, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 10 A 153/2023177, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 16. 11. 2023, č. j. 2023/147008/CNB/110 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bankovní rada žalované zamítla rozklad žalobkyně a potvrdila rozhodnutí žalované ze dne 25. 7. 2023 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyni uložena souhrnná pokuta 1 000 000 Kč za to, že jako emitentka akcií obchodovaných na veřejných trzích: a) Neinformovala co nejdříve veřejnost o protinávrhu své většinové akcionářky (České republiky – Ministerstva financí) k bodu č. 3 pořadu své řádné valné hromady konané 28. 6. 2022 na zvýšení dividendy za rok 2021 o 4 Kč na částku 48 Kč na akcii a na odložení splatnosti dividendy za rok 2021 na 1. 11. 2022, který obdržela v úterý 14. 6. 2022 v 16.30 hod. a který splňoval znaky vnitřní informace podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 596/2014 z 16. 4. 2014 o zneužívání trhu (dále jen „nařízení MAR“). Žalobkyně zveřejnila protinávrh až spolu se stanoviskem svého představenstva 20. 6. 2022 v 16.02 hod. Tímto jednáním měla žalobkyně porušit povinnost stanovenou v čl. 17 odst. 1 nařízení MAR ve spojení s § 20 odst. 1 vyhlášky č. 234/2009 Sb., o ochraně proti zneužívání trhu a o transparentnosti, a dopustit se přestupku dle § 177 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, (dále jen „ZPKT“). b) Nezaslala tento protinávrh bezodkladně žalované. Tímto jednáním měla žalobkyně porušit svou povinnost stanovenou v § 127 odst. 2 ZPKT ve spojení s § 12 odst. 1 vyhlášky č. 234/2009 Sb. a dopustit se přestupku dle § 172 odst. 2 písm. c) ZPKT. [2] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. V prvé řadě se zabýval tím, zda protinávrh žalobkyniny většinové akcionářky představuje vnitřní informaci ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení MAR, přičemž dovodil, že oba sporné znaky vnitřní informace v nyní projednávané věci, tj. její přesnost a pravděpodobnost významného dopadu na cenu akcií žalobkyně, byly naplněny. Pokud se jedná o přesnost informace, městský soud za užití judikaturních závěrů Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) dovodil, že byla dostatečně konkrétní, a zároveň s ohledem na to, že šlo o návrh většinové akcionářky, vzbuzovala důvodné očekávání, že ke schválení protinávrhu valnou hromadou dojde. Ve vztahu k pravděpodobnosti významného dopadu na cenu akcií žalobkyně městský soud ve shodě s žalovanou uvedl, že informace o dividendě nejobchodovanějšího titulu na burze, navržené její většinovou akcionářkou, ať už o její výši nebo splatnosti, patří mezi cenotvorné informace. [3] Městský soud dále uvedl, že žalobkyně porušila čl. 17 odst. 1 nařízení MAR, když vnitřní informaci nezveřejnila předepsaným způsobem, „co nejdříve“ poté, kdy se k ní daná informace dostala. Jestliže žalobkyně argumentovala tím, že protinávrh bylo nezbytné doplnit o kontext, pak ustrnula u zcela obecných tvrzení, když nespecifikovala, v čemž by daný kontext měl spočívat v případě takto jednoznačně formulovaného protinávrhu. Podle městského soudu nežádoucí následky okamžitého zveřejnění vnitřní informace nedokládá tweet akcionáře M. Š., na který odkazovala žalobkyně. Městský soud rovněž dospěl k závěru, že prodleva se zveřejněním protinávrhu nemá zákonný podklad v § 362 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), podle něhož má představenstvo povinnost zveřejnit k návrhu stanovisko, jehož příprava podle žalobkyně vyžádala určitý čas. Městský soud má v této souvislosti předně za to, že ZOK nebrání zveřejnění obou informací (protinávrhu a stanoviska představenstva) na sobě nezávisle, zejména však městský soud upozornil na odlišný účel právní úpravy obsažené v ZOK a nařízení MAR, přičemž nařízení MAR představuje vůči ZOK lex specialis, tedy i za situace, v níž by z obou právních úprav vyplývaly rozdílné povinnosti v posuzované věci, by převážilo nařízení MAR. Pokud se jedná o výklad pojmu „co nejdříve“, pak městský soud uvážil, že v kontextu nyní posuzované věci by se měl vykládat jako „okamžitě“ či „ihned“. Městský soud rovněž upozornil na to, že žalobkyně se ve správním řízení nedovolávala splnění podmínek čl. 17 odst. 4 nařízení MAR pro odložení zveřejnění vnitřní informace, a proto není podstatné, zda zajistila její důvěrnost ve smyslu písmene c) daného ustanovení. [4] Městský soud konečně dospěl k závěru, že žalovaná neměla povinnost explicitně se zabývat společenskou škodlivostí jednání žalobkyně. Zároveň byly podle městského soudu v projednávané věci dodrženy zásady správního řízení, zejména pokud se jedná o presumpci neviny, zákaz užití analogie v neprospěch obviněného a materiální pravdu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) rozsudek městského soudu, napadené rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [6] Za prvé stěžovatelka namítala nesprávné posouzení protinávrhu jako vnitřní informace. Upozorňovala na to, že podle čl. 7 odst. 2 nařízení MAR naplňují definici vnitřní informace jen takové informace, které se týkají okolností, u nichž lze důvodně očekávat, že nastanou. Stěžovatelka upozornila na to, že žalovaná a městský soud nepovažovaly za událost, k níž se měla vnitřní informace vztahovat, samotné doručení protinávrhu stěžovatelce, ale až jeho schválení na valné hromadě. Podle stěžovatelky přitom rozdělení jejího zisku ve smyslu daného protinávrhu bylo bez stanoviska představenstva pouhým návrhem, o němž až představenstvo rozhodne, zda bude zařazen na pořad valné hromady (k nezařazení protinávrhů na pořad valné hromady přitom v minulosti opakovaně došlo). Dále je stanovisko představenstva klíčové z hlediska faktické realizovatelnosti návrhu včetně jeho vhodnosti z hlediska dalšího strategického rozvoje společnosti. Stěžovatelka shrnula, že samotné podání protinávrhu prokazuje maximálně vůli akcionáře předložit návrh představenstvu k posouzení a k diskusi. Není přitom vůbec zjevné, zda bude schválen. [7] Stěžovatelka též poukázala na čl. 17 odst. 1 nařízení MAR, který jí ukládá povinnost zveřejnit vnitřní informaci nejen včas, ale také způsobem, který umožní její úplné a správné posouzení ze strany veřejnosti. I pokud by tedy protinávrh byl vnitřní informací, správnou informovanost veřejnosti mohla stěžovatelka zajistit, s ohledem na nejistotu jeho přijetí, pouze tak, že informaci nejprve posoudila a doplnila o odpovídající kontext, a teprve poté přistoupila k jejímu zveřejnění. Daný kontext přitom mohlo zajistit pouze stanovisko představenstva. Výklad prezentovaný městským soudem a žalovanou o nutnosti poskytovat vnitřní informace prakticky ihned podle stěžovatelky emitenty nutí rezignovat na zákonnou povinnost zajistit řádnou informovanost veřejnosti. [8] Podle stěžovatelky dále městský soud a žalovaná pochybily při výkladu pojmu „co nejdříve“ při zveřejňování vnitřní informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení MAR. Tento pojem je nutné vykládat pro stěžovatelku co nejbenevolentnějším způsobem, tedy jako lhůtu v řádu několika dnů. Tento náhled přitom zapadá do kontextu souvisejících předpisů, konkrétně § 362 ZOK, který předpokládá alespoň 5 dnů pro zveřejnění stanoviska představenstva k protinávrhu, obdobná lhůta je podle stěžovatelky přiměřená i pro zveřejnění samotného protinávrhu. [9] Stěžovatelka rovněž tvrdila, že městský soud pochybil, když zcela ignoroval důkaz stanoviskem představenstva včetně souvisejících analýz a tyto důkazy opomenul provést. Podle stěžovatelky se městský soud dále řádně nezabýval důkazem v podobě tweetu minoritního akcionáře M. Š.. Podle stěžovatelky je z jeho příspěvku (tweetu) zřejmé, že pan Š. se v důsledku úniku informace o protinávrhu obával o solventnost či dostatečnou likviditu stěžovatelky, šlo tedy o příklad chaotické a emotivní reakce veřejn