2 As 265/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 265/2024- 41 - text  2 As 265/2024 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Automobile Centre SME s. r. o., se sídlem Krhanická 719/25, Praha 4, zast. Mgr. Ing. Jiřím Šimečkem, LL.M., advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: A+R s.r.o., se sídlem Počernická 257, Radonice, zast. Mgr. Ing. Jiřím Přibylem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. 073911/2024/KUSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 41 A 31/202441, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Tato věc se týká včasnosti správní žaloby v souvislosti s nabytím účinnosti § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, který od 1. 7. 2024 stanovil lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu v délce jednoho měsíce od jeho oznámení. [2] Obecní úřad Dolní Břežany (stavební úřad) ve společném územním a stavebním řízení k žádosti stavebníka, jenž je v nynějším řízení osobou zúčastněnou na řízení, umístil a povolil stavbu na pozemku sousedícím s pozemkem, k němuž žalobkyni svědčí věcné břemeno. Žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu v části změnil a ve zbytku odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. [3] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Krajský soud v Praze odmítl pro opožděnost usnesením označeným v záhlaví. Krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 7. 11. 2024, č. j. 3 As 183/202426, podle něhož se úprava žalobních lhůt podle stavebního zákona vztahuje i na posouzení běhu lhůty pro podání žaloby v situaci, kdy bylo napadené rozhodnutí oznámeno před nabytím účinnosti tohoto zákona. Krajský soud posoudil včasnost podání žaloby z hlediska veškerých ze správního spisu vyplývajících možných okamžiků doručení (včetně doručení přímo žalobkyni dne 16. 7. 2024), a ve vztahu ke všem shledal žalobu opožděnou. II. Kasační stížnost a vyjádření osoby zúčastněné na řízení [4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítá, že krajský soud měl věc projednat meritorně. Nesouhlasí se závěrem, že na věc dopadala jednoměsíční žalobní lhůta, neboť soudní řízení bylo zahájeno až po nabytí účinnosti stavebního zákona. Napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 24. 6. 2024, kdy se zkrácená žalobní lhůta ještě neaplikovala. Důvodová zpráva ani přechodná ustanovení neposkytují odpověď na otázku, jak v takových situacích postupovat. Restriktivní výklad krajského soudu krátí stěžovatelčina práva a je v rozporu s jejím legitimním očekáváním. Dále vede k absurdním důsledkům a je v rozporu s principem právní jistoty a zákazem pravé retroaktivity. [5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [6] Ke kasační stížnosti se vyjádřila osoba zúčastněná na řízení. Uvedla, že byť stěžovatelka odkazuje i na důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), žádnou argumentaci k tvrzené nepřezkoumatelnosti neuvádí. Napadené rozhodnutí je srozumitelné a je v něm uvedena i jasná argumentace. Důvodová zpráva není pramenem práva. Stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání. Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno již za účinnosti nové právní úpravy. V nynější věci nejde o pravou retroaktivitu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [8] Kasační stížnost míří proti usnesení, jímž krajský soud odmítl žalobu. Nejvyšší správní soud (NSS) se tak v návaznosti na uplatněnou kasační argumentaci bude zabývat pouze tím, zda je rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby v souladu se zákonem (rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/200338, č. 524/2005 Sb. NSS). Jediným v úvahu připadajícím důvodem kasační stížnosti je tedy důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., pod který však spadají i případné vady řízení před krajským soudem či vady jeho rozhodnutí o odmítnutí žaloby, které by jinak představovaly důvody podle § 103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. (rozsudky NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/200565). [9] NSS ve shodě s osobou zúčastněnou na řízení uvádí, že byť stěžovatelka svou kasační argumentaci podřadila i pod důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [jenž je tedy, jak kasační soud uvedl výše, v tomto případě zahrnut pod důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], fakticky žádnou argumentaci k tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení (popř. jiné vadě řízení před krajským soudem) nepředestřela. Jelikož by NSS byl povinen k takovým pochybením krajského soudu přihlédnout i z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), uvádí, že napadené usnesení je řádně odůvodněné a jsou z něj patrné jeho obsah i důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200676, č. 1566/2008 Sb. NSS). NSS nenalezl v postupu krajského soudu ani žádnou vadu, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Jádrem kasační argumentace je otázka, jaká právní úprava se má použít v případě časového střetu staré a nové úpravy stanovících délku žalobní lhůty. Je tedy třeba určit, zda se má nová právní úprava použít retrospektivně, podle principu nepravé retroaktivity na lhůty započaté ještě za staré právní úpravy, či zda se má nová úprava použít prospektivně jen na lhůty, jež začaly běžet až za účinnosti nové právní úpravy. [11] Krajský soud v napadeném usnesení vyšel z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 7. 11. 2024, č. j. 3 As 183/202426. Podle něj se měla zkrácená žalobní lhůta podle § 306 stavebního zákona použít i tehdy, byloli napadené správní rozhodnutí žalobci oznámeno ještě v době účinnosti obecné úpravy žalobní lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s. (zejm. bod 46 citovaného rozsudku). Tento rozsudek však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24. Závěry vyslovené v tomto nálezu jsou relevantní i pro nyní posuzovanou věc. [12] V citovaném nálezu Ústavní soud připomněl obecnou přípustnost nepravé retroaktivity (retrospektivy), resp. její výjimečnou nepřípustnost (bod 16 a tam citovaná judikatura). Uvedené platí i v případě procesních norem, a to včetně lhůt, které začaly běžet za účinnosti dřívější úpravy, ale do účinnosti nové úpravy ještě neuplynuly (bod 18). Nepřípustnost retrospektivity je výjimečným jevem, a to v případech, kdy zásah do právní jistoty dotčených subjektů již nelze považovat za únosný (bod 19 a tam citovaná judikatura). Standard únosnosti retrospektivity procesních norem se liší podle toho, zda retrospektivní řešení zvolil zákonodárce, nebo k němu přistoupily soudy výkladem z důvodu absence přechodných ustanovení. V prvním případě je namístě zdrženlivost ze strany soudů, naopak při absenci výslovných přechodných ustanovení je třeba zvolit to řešení, které lépe šetří podstatu a smysl základních práv a svobod (bod 20). Volba nepravé retroaktivity u procesních norem proto není při absenci přechodných ustanovení automaticky bezpodmínečně ústavně konformní (bod 23). V případech, kdy by uplatnění nepravé retroaktivity jako obecného východiska zasahovalo do základního práva na soudní ochranu nepoměrně více než použití prospektivity, je třeba výklad s nepravě retroaktivními účinky odmítnout ve prospěch výkladu s prospektivními účinky (bod 32). [13] K § 306 stavebního zákona Ústavní soud uvedl, že na situaci, kdy již začala běžet dvouměsíční žalobní lhůta, a následně nabyla účinnosti právní úprava stanovící lhůtu jednoměsíční, žádné přechodné ustanovení nedopadalo, a to ani to obsažené v § 331 stavebního zákona (body 33 až 37 nálezu). Dále Ústavní soud zdůraznil, že výklad ustanovení upravujících procesní podmínky musí šetřit podstatu a smysl práva na soudní ochranu (bod 38). Toto právo více šetří výklad prospektivní, oproti výkladu nepravě retroaktivnímu (bod 40). V případě účastníků, jimž bylo napadené správní rozhodnutí doručeno před 1. 7. 2024, ale lhůta pro podání žaloby jim měla uplynout po tomto datu, je tedy podle Ústavního soudu nepravě retrospektivní aplikace § 306 stavebního zákona v rozporu s ústavním pořádkem (body 42 a 45). Naopak zkrácení žalobní lhůty prostřednictvím nové právní úpravy pro všechny žalobce do budoucna podle Ústavního soudu sleduje legitimní cíl. Tyto dvě situace nelze směšovat (body 42 a 47). [14] Závěry Ústavního soudu lze shrnout tak, že začalali žalobní lhůta běžet již před účinností § 306 stavebního zákona (tedy před 1. 7.