21 Azs 204/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 204/2025- 28 - text  21 Azs 204/2025 - 30 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. E., zastoupený Mgr. Bc. Petrem Ptáčkem, advokátem se sídlem Májová 608/23, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, č. j. 4 A 32/202553, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 7. 7. 2025, č. j. OAM832044/PP2024, žalovaný zamítl žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Zároveň žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovil lhůtu k vycestování z území ČR v délce 35 dnů od právní moci daného rozhodnutí. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Městský soud konstatoval, že žalovaný dostál zákonným a judikaturním požadavkům, ve věci dostatečně zjistil skutkový stav a zjištěné skutečnosti správně vyhodnotil tak, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, to s ohledem na jeho dřívější trestnou činnost. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval neurčitými pojmy „veřejný pořádek“ a „závažné narušení veřejného pořádku“, jak jsou vymezeny judikaturou. Podle městského soudu žalovaný v tomto směru správně vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010151, č. 2420/2011 Sb. Přitom primárním účelem uplatnění výhrady dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je ochrana veřejného pořádku do budoucna, přičemž při hodnocení této otázky je nutné posoudit řadu různých aspektů dosavadního jednání žadatele. V této věci žalovaný odkázal na čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a shledal, že předchozí odsouzení samo o sobě přijetí takového opatření neodůvodňuje. Nicméně jednání naplňující znaky trestného činu může mít celou škálu podob a nabývat různé společenské nebezpečnosti. Podle městského soudu žalovaný vycházel ze zjištění, že se žalobce dopustil závažné trestné činnosti, za což mu byl mimo jiné uložen nepodmíněný sedmiletý trest odnětí svobody a trest propadnutí věci. Trest vyhoštění mu nebyl udělen pouze proto, že mu ještě svědčila doplňková ochrana. Z trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn v roce 2022 a byla mu stanovena šestiletá zkušební doba (do 10. 1. 2028). Během té se dopustil dopravních přestupků, které vedly až k tzv. vybodování a souvisejícímu odebrání řidičského průkazu. [3] Městský soud k žalobcově trestné činnosti uvedl, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2020, č. j. 2 T 5/2018  2754, který byl následně potvrzen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č. j. 5 To 37/2020  3023, uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a v bodech 2) – 5) výroku o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil zčásti sám a zčásti ve spolupachatelství. Městský soud zdůraznil, že trestné činnosti se žalobce dopouštěl v letech 2015 a 2016, tedy v období dvou let, nešlo o jednorázové jednání. Tato trestná činnost spočívala v účasti na pěti vloupáních do návěsů kamionů převážejících zboží na území ČR a Belgie, odcizování tohoto zboží a jeho následném prodeji v tuzemsku i zahraničí. To vše v rámci organizované skupiny pachatelů; žalobce se této činnosti dopouštěl po předchozím uvážení, motivem byla ziskuchtivost, byla způsobena škoda velkého rozsahu. Žalobce byl vůdčí osobou dílčí skupiny spolupachatelů, kterým účast ve skupině nabídl, zaškolil je a trénoval, na místě činu je pak i řídil. K trestné činnosti poskytl i materiální podporu, zejména tři vozidla ve vlastnictví obchodní společnosti, jíž je žalobce jediným společníkem i jednatelem. Následně žalobce řídil i uschovávání odcizeného zboží, jeho rozprodej a rozdělení zisku. Trestná činnost probíhala promyšleně, o čemž svědčí např. i používání rušičky GPS při jejím páchání. Trestní soud jako polehčující okolnosti shledal, že před tímto odsouzením žalobce nespáchal trestný čin a napomáhal k objasnění trestné činnosti. Městský soud shrnul, že se jednalo o tak závažnou úmyslnou trestnou činnost, která byla podle trestního zákoníku kvalifikována jako zvlášť závažný zločin. Nejednalo se o jednorázový prohřešek, žalobce se trestné činnosti dopouštěl opakovaně v rozmezí dvou let, během nichž se dopustil 5 útoků. O závažnosti pak svědčí i to, že 4 z 5 útoků by i samostatně naplňovaly skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu a jednotlivými útoky byla způsobena škoda v řádech desítek milionů korun. Žalobce se navíc na trestné činnosti podílel v rámci organizované skupiny, v níž měl dílčí vůdčí roli. Trestní soud za přitěžující okolnost považoval i to, že žalobce k trestné činnost skupiny propůjčoval auta ve vlastnictví společnosti, ve které je jediným společníkem i jednatelem. [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dle stěžovatele městský soud nesprávně posoudil právní otázku veřejného pořádku a nedostatečně posoudil přiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Rozsudek je podle jeho názoru nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a žalovaný při rozhodování směšoval kritéria posouzení veřejného pořádku a posouzení přiměřenosti. [5] Stěžovatel několikrát zdůraznil, že městský soud převzal závěry o hrozbě, kterou má stěžovatel představovat pro veřejný pořádek, pouze z důvodu jeho minulého odsouzení a ze skutečnosti, že zkušební doba dosud neskončila, aniž by vážil individuální okolnosti – jak dlouhá doba uplynula od ukončení trestné činnosti, dosavadní bezúhonný život ve zkušební době, pozitivní vývoj osobnosti, hodnocení Probační a mediační služby a Vězeňské služby, sociální vazby a prostředí stěžovatele. Takový přístup je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu a představuje nesprávné právní posouzení intenzity a aktuálnosti hrozby. [6] Stěžovatel též namítal nepřiměřený zásah do základního práva na respektování soukromého a rodinného života. Městský soud se nevypořádal s dopady na děti v domácnosti a s humanitární dimenzí věci v kontextu nemožnosti bezpečného návratu. Důvody rozsudku proto neumožňují řádný kasační přezkum. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu. Kasační stížnost považoval za nedůvodnou a navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. [8] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k vypořádání námitek obsažených v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. [9] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS, je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Přijatelnost kasační stížnosti by rovněž dle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006  39 zakládalo zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, pokud by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila