22 Ads 151/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Ads 151/2025- 59 - text 22 Ads 151/2025 - 61 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudkyně Jitky Zavřelové a soudce Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: M. D., zast. Mgr. Janem Bartuškou, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2025, čj. MPSV2025/32138925, a ze dne 7. 2. 2025, čj. MPSV2025/34115925, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2025, čj. 19 Ad 4/202540, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Janu Bartuškovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 12 270 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 8. 11. 2024, čj. 69525/2024/AAE, zamítl žádost žalobkyně požadující přiznání příspěvku na živobytí. Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2024, čj. 71972/2024/AAE, pak Úřad práce zamítl žádost žalobkyně požadující doplatek na bydlení. Žalovaný v záhlaví uvedenými rozhodnutími zamítl odvolání žalobkyně a obě prvostupňová rozhodnutí potvrdil. [2] Proti rozhodnutím žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro přiznání ani u jedné z dávek pomoci v hmotné nouzi. Ve vztahu k příspěvku na živobytí městský soud konstatoval, že není podstatné tvrzení žalobkyně, že musí být automaticky považována za osobu v hmotné nouzi vzhledem k věku a zdravotním obtížím, podstatné je, že její příjmy jsou natolik vysoké, že nesplňuje podmínku dle § 21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále též „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Jelikož z důvodu vysokého příjmu nezískala žalobkyně nárok na příspěvek na živobytí, nesplňuje ani podmínku pro přiznání doplatku na bydlení. V souladu se zákonem postupovaly správní orgány i při posuzování sociálních a majetkových poměrů stěžovatelky (§ 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Městský soud neshledal důvodné ani další žalobní námitky. [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.), kterou návazně doplnila. V kasační stížnosti a jejím doplnění souhrnně nesouhlasí se závěrem správních orgánů a městského soudu o nesplnění podmínek pro přiznání příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Stěžovatelka je názoru, že správní orgány a městský soud provedly nesprávné posouzení předmětných žádostí. Postup správních orgánů při posuzování daných dávek odporuje koncepci právní úpravy. Závěry správních orgánů jsou nadto nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. To platí i pro městský soud, který se nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. [4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti. II. Posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodovalli před krajským (městským) soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského (městského) soudu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). [6] Žádný z těchto důvodů není v posuzovaném případě dán. Kasační stížnost je proto nepřijatelná. [7] Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro danou věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/200352, či ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/200462). [8] Uvedeným požadavkům městský soud dostál. Z odůvodnění rozsudku městského soudu je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Městský soud reagoval na stěžejní námitky stěžovatelky. Z jeho rozsudku jednoznačně vyplývají důvody, pro které městský soud přitakal správním orgánům, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění žádostem o přiznání příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Městský soud rovněž srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů jsou výpočty jednotlivých částek (nezbytných pro posouzení předmětných dávek) správné. Městský soud vypořádal i námitky dovozující splnění podmínek dle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a implicitně i poukaz na § 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Uvedl, že při posouzení nároku na příspěvek na živobytí, resp. doplatek na bydlení, je primárně nutné posoudit splnění podmínek dle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a proto nelze stěžovatelku automaticky považovat za chráněnou osobu bez ohledu na výši jejích příjmů pouze na základě jejího vysokého věku a zdravotního stavu. Soud rovněž vysvětlil, proč nebylo možné podrobně zkoumat všechny výdaje stěžovatelky na živobytí a proč se správní orgány zaměřily na posouzení majetkových poměrů pouze v měsíci říjnu, tj. v měsíci, kdy byla žádost podána, resp. ve kterém byl zjištěn dostatečný zůstatek na účtu. Lze si samozřejmě představit ještě důkladně vypořádání vznesených námitek. V tomto ohledu je však třeba akcentovat, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009]. To je i daný případ. [9] Pokud pak stěžovatelka poukazuje na vady dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., konstatuje soud, že je to především městský soud, který je oproti Nejvyššímu správnímu soudu povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek (rozsudky NSS z 1. 3. 2017, čj. 6 As 256/201679, bod 21, či z 13. 5. 2020, čj. 6 Afs 7/202052, bod 23). Nejvyšší správní soud má tedy v řízení o kasační stížnosti zasahovat do hodnocení skutkových otázek, které provedl krajský soud, pouze tehdy, bylli závěr ohledně skutkových otázek zatížen hrubou vadou. Žádnou takovou vadu však soud neshledal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze závěry správních orgánů považovat ani za nesrozumitelné či nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, jak postupovaly při výpočtu rozhodných částek, jak stanovily rozhodné období pro posouzení nároku, resp. proč nevyhověly žádostem stěžovatelky. [10] Podstatou nyní projednávané věci je otázka, zda stěžovatelka splnila podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, a to od měsíce října 2024. Stěžovatelka v kasační stížnosti obsáhle nesouhlasí se závěry městského soudu a správních orgánů. Předně poukazuje na nesprávný postup při posuzování příspěvku na živobytí. [11] Stěžovatelka předkládá argumentaci, kterou se Nejvyšší správní soud již dříve ve vztahu ke stěžovatelce opakovaně zabýval. Nyní rozhodující senát neshledal důvod se od této judikatury odchýlit a v podrobnostech na ni odkazuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, čj. 10 Ads 344/201742, ze dne 24. 5. 2018, čj. 1 Ads 433/201729, ze dne 27. 6. 2018, čj. 6 Ads 20/201832, ze dne 24. 1. 2019, čj. 7 Ads 396/201827, ze dne 7. 2. 2019, čj. 7 Ads 500/201824, ze d