22 Afs 115/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Afs 115/2025- 69 - text  22 Afs 115/2025 - 74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: T. H., zastoupený Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2024, čj. 22837/24/510010612713127, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2025, čj. 141 Af 9/202452, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2025, čj. 141 Af 9/202452, se ruší. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 7. 2024, čj. 22837/24/ 510010612713127, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 45 389 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Davida Hejzlara, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014, čj. MMR37477/201455, ve znění rozhodnutí ze dne 11. 3. 2015, čj. MMR1132/201552 (dále též „Rozhodnutí o poskytnutí dotace“), poskytlo žalobci peněžní prostředky (dotaci) v rámci programu „Podpora rozvoje pracovních příležitostí na území Ústeckého a Moravskoslezského kraje“ ve výši 1 500 000 Kč. Dotace byla poskytnuta na realizaci projektu „Rozšíření výrobních a administrativních prostor firmy“. [2] Dne 23. 10. 2019 zahájil Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále též „správce daně“) u žalobce daňovou kontrolu. Správce daně shledal, že žalobce: 1) porušil účel dotace tím, že v nemovitostech, které z dotačních prostředků nabyl, bydlel on a jeho rodina, a 2) porušil zákaz zřízení zástavního práva, tj. podmínku č. 4.8. Zásad podprogramu pro poskytování dotací v roce 2014 (dále též „Zásady“). V důsledku těchto pochybení vydal správce daně dne 30. 6. 2022 platební výměr čj. 1638420/22/250031471507479. Za porušení účelu dotace správce daně stanovil odvod ve výši 1 500 000 Kč. Za porušení podmínky č. 4.8. Zásad stanovil správce daně odvod ve výši 26 250 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že porušení rozpočtové kázně bylo vyčísleno souhrnně odvodem ve výši 1 526 250 Kč, tedy ve vyšší výši než celková částka dotace, která byla stěžovateli vyplacena ke dni porušení rozpočtové kázně, správce daně stanovil podle § 44a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále též „rozpočtová pravidla“), odvod ve výši 1 500 000 Kč. Žalovaný k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím úvahy správce daně korigoval a změnil platební výměr tak, že ve vztahu k porušení účelu dotace snížil správcem daně stanovený odvod z 1 500 000 Kč na 375 000 Kč a ve vztahu k porušení podmínky č. 4.8. Zásad snížil odvod z 26 250 Kč na 21 600 Kč. Celkem tedy žalovaný snížil vyměřený odvod za porušení rozpočtové kázně na 396 600 Kč. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že žalobce porušil rozpočtovou kázeň. I podle krajského soudu žalobce využíval nemovitosti, které z dotačních prostředků nabyl, nikoliv toliko pro své podnikání, nýbrž také jako bydlení. Předmětný dotační program však cílil na podporu rozvoje pracovních příležitostí na území Ústeckého a Moravskoslezského kraje (a nikoliv na podporu bydlení). Pokud tedy žalobce dotační prostředky využil i pro zajištění vlastního bydlení, postupoval v rozporu s účelem dotace, pročež správní orgány takové jednání správně označily za porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. j) rozpočtových pravidel. Žalobní námitky v tomto ohledu proto neshledal důvodnými. [4] Krajský soud nepřisvědčil ani druhému okruhu žalobních námitek, v rámci něhož žalobce akcentoval rozpor mezi Zásadami a Rozhodnutím o poskytnutí dotace ohledně zákazu zřízení zástavního práva po určitou dobu. Je pravdou, že uvedená podmínka byla upravena rozdílně ve dvou dokumentech. Stěžovatel dodržel dobu zákazu zatížení nemovitostí, jak byla určena v bodě č. 3 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, nikoliv dobu uvedenou v bodě č. 4.8. Zásad. Podle krajského soudu podmínky obsažené v uvedených dokumentech vedou k jinému výsledku, to však ještě neznamená, že by se jednalo o neurčité podmínky, resp. že by na základě tohoto rozporu byl dán důvod ke kasaci správních rozhodnutí. Rozhodnutí o poskytnutí dotace totiž stanovovalo, že žalobce je povinen postupovat při realizaci projektu v souladu s platným zněním Zásad. Žalobce tak byl povinen dodržet nejen podmínky stanovené v Rozhodnutí o poskytnutí dotace, ale i podmínky stanovené v Zásadách. Jelikož přitom bylo lze obě podmínky dodržet současně, aniž by dodržením jedné došlo automaticky k porušení druhé, byl žalobce povinen dodržet obě podmínky. Pokud tak neučinil, musí nést následky spojené s nedodržením podmínek dotace. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal následovně. V prvním okruhu námitek stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalovaného. Podle jeho názoru se žalovaný a krajský soud dostatečně nevypořádali s uplatněnou argumentací. Ve druhém okruh námitek stěžovatel napadl závěry krajského soudu a žalovaného stran porušení účelu dotace. Stěžovatel je názoru, že účel dotace neporušil. Ten prokazatelně splnil, když rozšířil výrobní a administrativní kapacitu svého podnikání a zřídil 3 nová pracovní místa. Stěžovateli nelze klást k tíži jednání, které nebylo dotačními podmínkami výslovně zapovězeno. Krajský soud na daný případ neaplikoval přiléhavou judikaturu. Ve třetím okruhu námitek stěžovatel rozporoval závěr, že nesplnil podmínky zákazu zatížení z dotačních prostředků nabytého majetku. Stěžovatel dodržel dobu zákazu zatížení nemovitostí, jak byla koncipována v bodě č. 3 Rozhodnutí o poskytnutí dotace. Neměl být proto sankcionován za nedodržení zákazu zatížení nemovitostí zástavním právem. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. [6] Žalovaný podal dvě písemná vyjádření ke kasační stížnosti, v rámci nichž se ztotožnil se závěry krajského soudu. Podle jeho názoru jsou přezkoumatelné jak žalobou napadené rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu. Důvodnou neshledal žalovaný ani argumentaci dovozují splnění účelu dotace. Tím nebyla podpora bydlení, nýbrž podpora podnikání, resp. podpora vzniku nových pracovních míst. Jako důvodný žalovaný neshledal ani další okruh kasačních námitek, v rámci něhož stěžovatel tvrdil nezákonnost uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně za nedodržení podmínky č. 4.8. Zásad. Tuto podmínku byl stěžovatel povinen dodržet, na čemž nic nemění ani stěžovatelem tvrzený rozpor v dotačních podmínkách. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [7] V „Osobním vyjádření stěžovatele k vývoji řízení – doplňující informace“ ze dne 13. 8. 2025, resp. v replice k vyjádření žalovaného pak stěžovatel uvedl svůj pohled na věc a rozvedl argumentaci obsaženou v kasační stížnosti. Postup správních orgánů považuje za vadný a nezákonný. Opakovaně akcentoval vady v řízení před správními orgány, dodržení účelu dotace, jakož i možnost zatížení nemovitostí zástavním právem při dodržení lhůty obsažené v Rozhodnutí o poskytnutí dotace. Argumentaci žalovaného neshledává případnou. Setrval proto na návrhu na zrušení rozsudku krajského soudu, rozhodnutí žalovaného i prvostupňového rozhodnutí. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. [10] Při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97), podle které jedním z principů stanovících součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. V nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, Ústavní