22 Azs 125/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 125/2025- 45 - text  22 Azs 125/2025 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: O. V., zastoupená Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost žalobkyni dne 15. 5. 2025, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, čj. 10 A 56/202539, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud již poněkolikáté zabýval sekundárním pohybem osob, jejichž žádost o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v Česku shledal žalovaný nepřijatelnou, protože jim již dříve oprávnění k pobytu přiznal jiný členský stát EU. Konkrétně potvrdil, že závěry dosavadní judikatury (vycházející z rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/202442, č. 4682/2025 Sb. NSS), jsou platné i po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, publikovaného v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025. [2] Žalobkyně v důsledku invaze ruských vojsk na Ukrajinu opustila zemi původu a získala v Lotyšsku pobytové oprávnění, jehož povaha je sporná. Zatímco žalobkyně tvrdí, že v Lotyšsku požádala pouze o humanitární vízum (a nikoli o poskytnutí dočasné ochrany), podle žalovaného tam žalobkyně získala povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Žalovaný proto žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany v Česku vrátil jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), jelikož žalobkyně již dříve získala povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě. [3] Proti tomuto postupu žalovaného se žalobkyně bránila zásahovou žalobou, které městský soud napadeným rozsudkem vyhověl s tím, že postup žalovaného byl nezákonný a žalovaný musí obnovit předchozí stav. Městský soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/202442, č. 4682/2025 Sb. NSS) a uzavřel, že i pokud by žalobkyně skutečně v minulosti získala pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v Lotyšsku, má právo přemístit se do Česka. Její žádost o poskytnutí dočasné ochrany tak nelze vrátit jako nepřijatelnou. Skutečnost, zda žalobkyni byla dočasná ochrana poskytnuta v jiném členském státě, má pouze vliv na postup žalovaného v rámci věcného projednání její žádosti. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti sporuje závěry existující judikatury Nejvyššího správního soudu. Ta podle jeho názoru vychází z nesprávné interpretace unijního práva, což obsáhle odůvodňuje. K tomu poukázal na (nové) prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, kterým byl režim dočasné ochrany prodloužen a které má potvrzovat jeho výklad. Konkrétně poukazuje na nové body preambule (body 4 až 6), z nichž má plynout, že držitelé dočasné ochrany nemají právo na přemístění do jiného členského státu. [5] Žalobkyně navrhla kasační stížnost zamítnout. Souhlasí se závěrem městského soudu, na kterém nic nezměnilo ani přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025. Rovněž upozorňuje, že žalovaný opakovaně nerespektuje ustálenou judikaturu správních soudů. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud se obdobnými případy již opakovaně zabýval. Dospěl k závěru, že z unijního práva plyne právo na sekundární pohyb osob s dočasnou ochranou. V důsledku toho úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a písm. d) lex Ukrajina, která stanovuje nepřijatelnost žádosti o udělení dočasné ochrany, pokud o ni cizinec požádal v jiném členském státě nebo ji už obdržel, odporuje unijnímu právu (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 70). [7] Tento právní názor, který je zveřejněn i ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, byl judikaturou kasačního soudu opakovaně potvrzen (např. rozsudky NSS ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/202327, č. 4683/2025 Sb. NSS; ze dne 8. 4. 2025, čj. 9 Azs 20/202437; ze dne 17. 4. 2025, čj. 2 Azs 271/202443; ze dne 24. 4. 2025, čj. 10 Azs 4/202549; ze dne 24. 5. 2025, čj. 3 Azs 166/202432; ze dne 28. 4. 2025, čj. 4 Azs 398/202338; ze dne 29. 4. 2025, čj. 8 Azs 244/202442; ze dne 30. 4. 2025, čj. 7 Azs 218/202437; nebo ze dne 30. 5. 2025, čj. 21 Azs 57/202544). [8] Nejvyšší správní soud navíc v rozsudku ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/202534, dovodil, že „správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat“ a je od nich očekáváno, že svoji správní praxi uvedou do souladu s rozhodovací praxí správních soudů (body 17 a 20). Správní orgány samozřejmě mohou vznášet racionální a závažné konkurující důvody proti rozhodnutím soudů (bod 21). Je ovšem obtížně představitelné, pokud Nejvyšší správní soud v nedávné době a v takovém rozsahu vyjádřil svůj právní názor, že by neustálé vyjadřování nesouhlasu ze strany stěžovatele mohlo vést k odlišnému výsledku. Naopak opakované nerespektování soudních rozhodnutí správním orgánem je v konečném důsledku projevem svévole a popírá jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce (bod 17). [9] Městský soud v projednávané věci rozhodl zcela v souladu s uvedeným právním názorem kasačního soudu (body 33 až 57 a bod 61 napadeného rozsudku). Ostatně stěžovatel ani netvrdí, že by městský soud postupoval v rozporu s existující judikaturou; omezuje se jen na polemiku s ní. Tak činí především s odkazem na přijetí (nového) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, publikovaného v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025. [10] Obsahově stejnou kasační argumentaci stěžovatele nicméně již odmítl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/202528. Nejvyšší správní soud nyní neshledal důvod se od těchto dříve vyslovených závěrů odchýlit. Ve shodě s rozsudkem čj. 1 Azs 126/202528 proto potvrzuje závěry ustálené judikatury, podle níž držitelé dočasné ochrany mají v průběhu jejího trvání právo přesunout se do jiného členského státu (bod [6] výše). Tyto závěry se uplatní i po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025. [11] Je pravdou, že dne 13. 8. 2025 nabylo účinnosti nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 (přijaté dne 15. 7. 2025 a publikované v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025). Současně lze připustit, že ačkoli samotný okamžik účinnosti tohoto (nového) prováděcí rozhodnutí nastal až po rozhodnutí městského soudu v projednávané věci (dne 17. 6. 2025), jeho obsah může přesto mít v obecné rovině vliv i na výklad (původního) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Preambule unijního aktu (na kterou stěžovatel odkazuje a ze které dovozuje svoje závěry) totiž může upřesňovat obsah ustanovení daného aktu a je důležitým interpretačním vodítkem. Argumentaci stěžovatele tak nelze odmítnout jen z důvodu, že městský soud vycházel z právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem soudního řádu správního). [12] Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud připomíná a zdůrazňuje, že preambule unijních aktů „nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“ (rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 19. 12. 2019, Puppinck a další v. Komise, C418/18 P, ECLI:EU:C:2019:1113 , body 75 a 76 a judikatura tam citovaná). [13] Nejvyšší správní soud považuje za klíčové, že (nové) prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 nijak normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany. Podle článku 1 tohoto rozhodnutí došlo pouze k prodloužení dřívějšího právního rámce založeného (původním) prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 bez jakýchkoliv změn. Stejně tomu bylo již v případě předchozího prodlužování v prováděcích rozhodnutích Rady (EU) 2023/2409 a 2024/1836. Omezení sekundárního pohybu osob přitom umožňuje článek 11 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toh