3 Afs 260/2024 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 260/2024- 26 - text  3 Afs 260/2024 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Blažena Peková, bytem V., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 3 Af 10/2023  69, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 3 Af 10/2023  69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016, č. j. 256388/16/200151523109852 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žádost žalobkyně ze dne 20. 11. 2015 o přiznání úroku z přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“), neboť žalobkyni již byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“). Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 6. 6. 2023, č. j. 17904/23/510041453712932, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznal v souvislosti se správcem daně zaviněným přeplatkem na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2001 až 3. čtvrtletí roku 2003 úrok dle § 64 odst. 4 zákona o správě daní, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (uvedené znění je podstatné pouze pro určení úrokové sazby – pozn. NSS), a úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu, a to v celkové výši 333 Kč. Důvodem změny prvostupňového rozhodnutí bylo, že žalobkyni sice již byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně, ovšem nikoliv z celé částky přeplatku, který měl správce daně v době podání žádosti o jeho vrácení evidovat. Žalovaný tedy žalobkyni přiznal úrok ze zbývající části přeplatku. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 3 Af 10/2023  69, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [3] Městský soud na úvod shrnul skutečnosti podstatné pro rozhodnutí. Uvedl, že dne 24. 3. 2005 Finanční úřad pro Prahu 1 (tehdejší správce daně) doměřil žalobkyni dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001 až 3. čtvrtletí 2003 v celkové výši 279 306 Kč. Následně v dnech 24. 2. 2011 a 24. 3. 2011 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu vydalo v reakci na rozsudek městského soudu ze dne 26. 10. 2009, č. j. 6 Ca 127/2006  128, celkem 11 rozhodnutí, kterými část dodatečných platebních výměrů zrušilo a část změnilo. Žalobkyně dne 25. 5. 2010 požádala o vrácení přeplatku na DPH, který v důsledku těchto rozhodnutí vznikl. Dne 26. 7. 2011 Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni vyrozuměl o převedení přeplatku na DPH na úhradu nedoplatků daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání a silniční daně. Dále Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni dne 9. 8. 2011 vyrozuměl o přiznání úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu v celkové výši 41 186,28 Kč. [4] Žalobkyně doručila dne 20. 11. 2015 správci daně žádost o přiznání úroku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní ve spojení s § 264 odst. 10 daňového řádu, protože Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni „nezákonně nevrátil“ přeplatek, o který žádala dne 25. 5. 2010. Prvostupňovým rozhodnutím správce daně žádost žalobkyně zamítl, přičemž ji v odůvodnění označoval jako „žádost o přiznání úroků podle ust. § 254 daňového řádu“. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 2. 2019, č. j. 7282/19/510041453712277 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že lhůta pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně již uplynula. Žalobkyně podala proti prvnímu rozhodnutí žalovaného žalobu k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 9 Af 15/2019 – 34 (dále jen „první rozsudek MS“), toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že správce daně i žalovaný rozhodovali o úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu, ačkoliv žalobkyně požadovala úrok podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. Kasační stížnost žalovaného proti prvnímu rozsudku MS Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 Afs 135/2022 – 28, ve kterém pouze korigoval závěry městského soudu tak, že správce daně se v prvostupňovém rozhodnutí pouze chybně vyjádřil, nicméně je zřejmé, že „neviděl prostor pro přiznávání jakýchkoli dalších úroků za období od podání žádosti o vrácení přeplatku ze dne 25. 5. 2010 do data skutečného vrácení přeplatku“, a byl to teprve žalovaný, kdo rozhodoval o zcela jiném předmětu řízení, neboť se vůbec nezabýval nárokem žalobkyně na úrok z vratitelného přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. Žalovaný následně v novém rozhodnutí změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznal úrok podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní (správně § 64 odst. 6 zákona o správě daní – pozn. NSS) a úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu (viz odstavec [1] tohoto rozsudku). [5] Dále městský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku (jak je vymezen v odstavci [2] výše) s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 135/2022 – 28 konstatoval, že úrok z pozdě vráceného přeplatku a úrok z neoprávněného jednání (dříve úrok ze zaviněného přeplatku) jsou dva rozdílné instituty a každý z nich se pojí s jinou právní skutečností. Žalovaný měl dle městského soudu rozhodnout o úroku z pozdě vráceného přeplatku (podle § 64 odst. 6 věty druhé a třetí zákona o správě daní), nikoliv o úroku ze zaviněného přeplatku (podle § 64 odst. 6 věty první a čtvrté zákona o správě daní) a úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu. [6] Žalovaný se tedy podle městského soudu neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku č. j. 7 Afs 135/2022 – 28, jelikož opět rozhodl o jiných úrocích než o úroku z pozdě vráceného přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. Nadto žalovaný ve výroku uvedl, že přiznává úrok podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní, ačkoliv čtvrtý odstavec tohoto ustanovení obsahuje pouze úpravu vrácení přeplatku, nikoliv úpravu přiznání úroku z přeplatku (kterou obsahuje až šestý odstavec citovaného ustanovení – pozn. NSS). [7] Výrok rozhodnutí žalovaného byl dle názoru městského soudu rovněž v rozporu s jeho odůvodněním, jelikož žalovaný ve výroku uvedl, že žalobkyni náleží úrok „v souvislosti se správcem daně zaviněným přeplatkem“, ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný hovoří o úroku z pozdě vráceného přeplatku, resp. úroku z vratitelného přeplatku. Dále měl žalovaný v bodě 32 svého rozhodnutí uvést, že „[v]ýpočet úroku ze správcem daně zaviněného přeplatku byl v daném případě proveden následujícím způsobem“, ovšem žalovaným uvedený výpočet odpovídal úroku z pozdě vráceného přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. Městský soud také konstatoval, že žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl rovněž k závěru, že žalobkyni náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu, tedy podle městského soudu „opět jiný typ úroku“. Žalovaný ve svém rozhodnutí totiž uvedl, že „[j]elikož k použití části přeplatku na úhradu nedoplatků (resp. splatné daně) odvolatelky došlo až za účinnosti daňového řádu, tedy po 31. 12. 2010, náleží odvolatelce od 1. 1. 2011 (včetně) do dne jejich použití úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2020)“. [8] Městský soud proto shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným, jelikož z jeho odůvodnění nebylo zřejmé, o jakém typu úroku žalovaný rozhodoval, a navíc toto odůvodnění bylo v rozporu s výrokem rozhodnutí, kterým žalovaný žalobkyni přiznal jiný úrok, než jaký převážně popisuje v odůvodnění. [9] Proti rozsudku městského soudu podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvod podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatel nesouhlasí se závěry městského soudu a tvrdí, že závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, vyjádřený v rozsudku č. j. 7 Afs 135/2022 – 28, respektoval. Městský soud podle stěžovatele nesprávně interpretoval koncepci § 64 odst. 6 zákona o správě daní, který upravoval komplexní úpravu úroku z (pozdě vráceného) přeplatku a pouze rozlišoval, zda přeplatek vznikl zaviněním správce daně či nikoliv. V obou případech se však úročil pozdě vrácený přeplatek a v případě, že jeho vznik zavinil správce daně, byla pouze doba úročení nastavená přísněji. [11] Dále stěžovatel uvádí, že pokud ve svém rozhodnutí hovořil o „úroku ze správcem daně zaviněného přeplatku“, pouze