3 Afs 68/2025 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 68/2025- 43 - text  3 Afs 68/2025 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: MEDVED TRANS s. r. o., se sídlem Kollárova 446, Lanškroun, zastoupený JUDr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Tyršova 231, Litomyšl, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích ze dne 2. 4. 2025, č. j. 52 Af 11/2024  71, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do rukou advokáta JUDr. Michala Nováka, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podniká v oboru silniční nákladní dopravy. Dne 27. 6. 2022 u něj byla zahájena kontrola daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období leden až březen 2021. V jejím rámci byl prověřován žalobcem uplatněný nárok na odpočet daně z dokladů vystavených obchodními korporacemi LINEDIS Invest, s. r. o., DIČ: CZ08248354 (dále též „LINEDIS“) a T. M. T. stav, s. r. o., DIČ: CZ27438368 (dále též „T.M.T.“). Dle dokladů měly tyto korporace v kontrolovaných obdobích žalobci poskytnout úklidové a dezinfekční práce a údržbu vozidel za částku téměř 1,5 mil. Kč bez DPH. Po provedeném dokazování správce daně uplatněný nárok na odpočet daně neuznal. Žalobce podle něj neprokázal, že deklarovaná zdanitelná plnění přijal od osob v postavení plátce daně a v rozsahu deklarovaném na daňových dokladech. Správce daně proto žalobci doměřil DPH dodatečnými platebními výměry ze dne 19. 7. 2023. Současně mu uložil povinnost uhradit odpovídající výši penále. Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2024 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud”) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. V něm zejména zdůraznil, že správce daně účinně zpochybnil žalobcem předložené daňové doklady a dodací listy. Jednak předložil řadu zjištění o dodavatelích, z nichž plynou důvodné pochybnosti o tom, že by právě oni skutečně dodali deklarované služby (neposkytli součinnost, nedisponovali zaměstnanci, provozovnou, povolením ke zprostředkování zaměstnání, neprezentovali veřejně svou ekonomickou činnost, jednatelé byli cizími státními příslušníky, neměli povolený pobyt v ČR a v rozhodném období ani povolen vstup do země, ujednání ve smlouvě neumožňovala dodavateli LINEDIS zajistit plnění smlouvy subdodavatelsky), a dále předložené doklady obsahovaly celou řadu blíže nespecifikovaných údajů, nečitelné podpisy, chybné součty či opravy četnosti prováděné na zadních stranách dodacích listů (bez uvedení osoby, která záznam provedla a souhlasu protistrany). Žalobce sice na zjištění popsaná ve výzvě správce daně reagoval, avšak v daňovém ani soudním řízení vzniklé pochybnosti nerozptýlil. Předložené formální doklady tak ztratily svou důkazní hodnotu a žalobce neprokázal ani jiným způsobem, že by přijal plnění od daných dodavatelů v deklarovaném rozsahu. [3] Dle krajského soudu se žalobce ocitl v důkazní nouzi proto, že si najímal společnosti, u nichž si nijak neověřoval jejich podnikatelskou minulost, ani to, zda osoby, s nimiž jednal, vskutku měly právo je zastupovat, nevedl si řádnou evidenci provedených služeb (resp. tuto nepředložil) a platil nikoliv zanedbatelné finanční částky tvrzeným zástupcům tvrzených dodavatelů v hotovosti, aniž by znal či ověřoval identitu těchto „zástupců“. Je sice zcela na žalobci, jaký zvolí způsob svého podnikání, provádění obchodů a jejich dokumentace. Musí být však posléze schopen unést břemeno tvrzení i důkazní ohledně přijetí deklarovaného plnění od deklarovaného dodavatele (případně od jiné osoby s postavením plátce DPH) v deklarovaném rozsahu. Žalobce přitom nebyl nucen k prokázání skutečností v rozsahu překračujícím jeho důkazní povinnost. Správci daně však nepředal ani kontaktní údaje na osobu, s níž měl plnění řešit. Byl to naopak správce daně, kdo se z vlastní iniciativy pokusil zajistit výslechy jednatelů tvrzených dodavatelů. Dle krajského soudu však dospěl ke správnému závěru, že s ohledem na současnou geopolitickou situaci nebylo objektivně možné prostřednictvím daňové správy těchto zemí zajistit jejich svědeckou výpověď. Tato skutečnost jde k tíži žalobce. [4] Závěrem krajský soud uvedl, že správce daně nebyl povinen vyzvat žalobce před zahájením daňové kontroly k podání dodatečného daňového tvrzení, neboť disponoval pouze dílčími poznatky o jeho daňové povinnosti, a nebyl tak splněn požadavek důvodného předpokladu, že bude daň doměřena. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá v ní, že se krajský soud nedostatečně zabýval jeho žalobními námitkami, když o nich pojednal pouze stručně nebo odkázal na rozhodnutí žalovaného s dovětkem, že stěžovatel opakuje odvolací námitky bez dostatečně konkrétní názorové oponentury. Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že správce daně neprokázal skutečnosti, které vyvracejí věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí a záznamů či jiných listin, které uplatnil. K tíži mu přičítal toliko okolnosti na straně dodavatelů, které s ním nesouvisí a neměl na ně žádný vliv. On sám nezpůsobil nekontaktnost svých dodavatelů, přičemž nemohl předvídat, že bude muset obšírně prokazovat svůj nárok na odpočet DPH, resp. že správce daně nebude schopen získat podklady a výpovědi jednatelů druhé strany obchodního vztahu. Jiné osoby, které by se mohly k poskytnutí plnění za dodavatele vyjádřit, stěžovatel blíže nezná. Není na něm, aby je zjišťoval, neboť se jednalo o standardní obchodní vztah a stěžejní pro něj bylo, že služby byly provedeny. Podezření na nekalé jednání dodavatelů nemůže mít podle stěžovatele negativní vliv na jeho nárok na odpočet. Krajský soud pak při posuzování věci přehlédl okolnosti dané doby zasažené opatřeními proti nemoci COVID19. Podle stěžovatele na něj správci daně kladli excesivní nároky na specifikaci předmětu plnění a jeho rozsah. V realitě nelze po stěžovateli požadovat, ať něco prokáže s naprostou jistotou. Stěžovatel je přepravní společností, která uchovává nejzákladnější dokumenty o své činnosti, neboť nemá velké administrativní zázemí pro uchování každé listiny ke všemu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že mu nebyla uložená záznamní povinnost dle § 97 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. V opačném případě by tuto fakultativní evidenci vedl. Stěžovatel je přesvědčen, že jím doložené listiny jsou dostatečným podkladem pro prokázání uskutečnění zdanitelných plnění. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na obecnost argumentace stěžovatele v soudním řízení. Krajský soud proto podle něj postupoval zcela standardně, pokud v reakci na takové žalobní námitky především odkazoval na příslušné pasáže rozhodnutí správců daně, s nimiž se ztotožnil, a své závěry formuloval stručněji. Žalovaný odmítá, že by na stěžovatele kladl bezbřehé důkazní břemeno a má za to, že část kasační argumentace je nepřípustná. Dodává, že správcem daně vznesené pochybnosti ohledně zdanitelných plnění byly značné a stěžovatel je v průběhu řízení nerozptýlil. Stěžovatel si vybral své dodavatele, a nesl tak riziko při prokazování oprávněnosti nároku na odpočet daně z plnění, která od nich měl přijímat. Pokud komunikoval ohledně provádění služeb s osobou jménem „V.“, které měl předávat úplatu za provedené služby v hotovosti, a to v dosti vysokých částkách, aniž by požadoval bližší kontaktní údaje o dané osobě, či si zjistil více informací o jím deklarovaných dodavatelích, hierarchii společnosti, disponoval kontakty na jednatele a podobně, nesl s tím spjaté riziko neprokázání těchto plnění. Skutečnost, že stěžovatel podnikal v době pandemie nemoci COVID19, jej nezbavuje povinnosti prokázat oprávněnost nároku na odpočet DPH. Závěrem žalovaný zdůrazňuje, že požadavky kladené na stěžovatele za účelem prokázání jeho nároku nebyly excesivní. Stěžovatel dokonce nepředložil ani důkaz o uzavření obchodní spolupráce s dodavatelem T.M.T. Pro výše uvedené žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích