3 Azs 122/2025 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 122/2025- 36 - text  3 Azs 122/2025 - 38 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: M. S., zastoupený Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. S., II) nezl. T. H. S. a III) nezl. S. S., oba nezletilí zastoupeni zákonnou zástupkyní L. S., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 7. 2025, č. j. 72 A 3/2025  39, takto: Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2025, č. j. OAM1645523/PP2024 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), žalovaný podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, protože je zde důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný současně stanovil žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců lhůtu k vycestování z území České republiky 35 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. [2] Nejvyšší správní soud obdržel dne 22. 8. 2025 kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) spojenou s návrhem, aby jí soud přiznal odkladný účinek. [3] Stěžovatel v rámci odůvodnění svého návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že povinnost vrátit se do země původu by pro něj znamenala nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám. Stěžovatel je občanem Tuniska, na území České republiky pobývá již mnoho let. Žije zde ve společné domácnosti se svou manželkou L. a syny S. (rok narození X) a T. H. (rok narození X). Jediným příbuzným stěžovatele je bratr I. S., kterého po smrti rodičů přijal do společné domácnosti, přičemž manželka stěžovatele byla jmenována jeho poručnicí. Bratr stěžovatele nabyl v mezidobí zletilosti, nicméně nadále pobývá ve společné domácnosti. Rodinní příslušníci stěžovatele jsou na jeho osobě existenčně závislí. Jeho bratr není s ohledem na jazykovou bariéru a nízký věk schopen rodinné příslušníky a sebe zabezpečit a manželka stěžovatele plně pečuje o děti a nevykonává výdělečnou činnost. Stěžovatel si na území České republiky vytvořil pevné ekonomické, sociální a zejména rodinné vazby. V zemi původu již nemá žádné zázemí. Stěžovatel na území České republiky podniká, provozuje prodejnu rychlého občerstvení. Jakákoliv obdobná činnost je v zemi původu vyloučena, natož s ekonomickým výsledkem, který by umožnil pokrýt základní potřeby rodiny stěžovatele. Podnikatelská činnost mu nadto umožňuje splácet své závazky vyplývající z trestné činnosti; jeho setrvání na území ČR má podle něj i významný dopad do veřejného zájmu odčinění škody způsobené jeho předchozím jednáním. Jestliže je rozhodnutí žalovaného a zamítnutí žaloby odůvodněno existencí nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, nejedná se o obavy důvodné. Takové narušení nelze dovodit zejména v budoucnu, jak to podle stěžovatele předpokládá právní úprava a rozhodovací praxe. Stěžovatel se trestné činnosti již nedopouští, pracuje na odčinění způsobené škody a žije řádný život jako plnohodnotný člen společnosti. [4] Žalovaný s přiznáním odkladného účinku nesouhlasil, neboť podle něj není splněna podmínka spočívající ve vzniku nepoměrně větší újmy a přiznání odkladného účinku by taktéž bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel tvrdí toliko, že v případě nepřiznání odkladného účinku by se musel vrátit do Tunisu a zanechat v České republice manželku a dva nezletilé syny, o které však podle něj pečuje především manželka stěžovatele. Stěžovatel by s návratem do země původu, kde prožil většinu života, neměl podle žalovaného problém, manželka se syny za ním mohou dojít; s následky svého protiprávního jednání měl stěžovatel počítat dřív. V návrhu podle žalovaného neuvedl stěžovatel konkrétní skutečnosti, které by jeho setrvání na území České republiky odůvodňovaly; fakt, že zde žije jeho manželka a děti, tímto důvodem není, stěžovatel je může finančně podporovat i na dálku. Bratr stěžovatele je již plnoletý a není závislý na jeho péči. Podnikání řídí a vede spíše manželka stěžovatele než samotný stěžovatel; podle údajů ze živnostenského rejstříku provozuje rychlé občerstvení i hospodu. Žalovaný dále poukázal na to, že stěžovatel byl v České republice odsouzen za spáchání několika úmyslných trestných činů (ohrožení pod vlivem návykové látky, ublížení na zdraví, výtržnictví a krádež). Lhůta k vycestování stěžovatele stanovená v rozhodnutí žalovaného již uplynula, nadto bylo Cizineckou policií ČR podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců vydáno rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území členského státu EU z důvodu neoprávněného pobytu. Stěžovatel však z území České republiky nevycestoval, pobývá zde nelegálně a porušuje tak četné zákonné předpisy, což podle žalovaného svědčí o aktuálnosti narušování veřejného pořádku. [5] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, zohlednil i vyjádření žalovaného a dospěl v nynější věci k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou splněny. [6] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (v řízení o kasační stížnosti stěžovatele) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Z odkazovaného ustanovení vyplývá, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsouli splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014  58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně. Základním pravidlem totiž je, že kasační stížnost odkladný účinek nemá (srov. § 107 s. ř. s.) a že přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze ojedinělým případům vyjádřeným v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, je významná a její vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 99/2014  58). Tak tomu však v posuzované věci není. [7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podmínkou existence újmy na straně stěžovatele. Již dříve vyslovil, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/201232, nebo usnesení ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/201550). V posuzované věci by stěžovateli v důsledku výkonu rozhodnutí žalovaného (resp. napadeného rozsudku) hrozila újma spočívající v zásahu do jeho soukromého a rodinného života a zájmu jeho nezletilých dětí. Tu lze dovodit z jím tvrzených skutečností, podle nichž má na území České republiky manželku a dva nezletilé syny, s nimiž sdílí společnou domácnost. [8] Pokud jde o druhou ze shora definovaných podmínek (újma, která by nepřiznáním odkladného účinku vznikla stěžovateli, je nepoměrně větší než újma, jež by jeho přiznáním vznikla jiným osobám), Nejvyšší soud neshledal žádné konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by taková újma bezprostředně někomu dalšímu hrozila. [9] Nejvyšší správní soud se tak zabýval poslední podmínkou, jejíž splnění je předpokladem vyhovění žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to podmínkou, že jeho přiznání není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. [10] K otázce možného rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/201425, v němž dospěl k závěru, že „[p]oku