4 Afs 33/2025 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 33/2025- 57 - text 4 Afs 33/2025-62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: JAPAVO, spol. s r.o., IČ 48909475, se sídlem Dostihová 624, Slušovice, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2017, č. j. 17750/17/5200-11431-706871, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2024, č. j. 9 Af 27/2017-175, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 6903802/15/200452525707801, doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 183.200 Kč a dodatečně zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 518.176 Kč. K uvedenému stanovení daně přistoupil na základě výsledku daňové kontroly provedené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, během které žalobkyně neprokázala naplnění podmínek pro vznik nároku na uplatnění nákladových položek v podobě plnění přijatých od společnosti PROFI tuning, s.r.o. do daňově účinných výdajů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro dané zdaňovací období (dále jen „ZDP“). Vedle zmíněné daňové povinnosti byla žalobkyni stanovena také povinnost uhradit penále v celkové výši 62.548 Kč. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 4. 2017, č. j. 17750/17/5200-11431-706871, uvedený dodatečný platební výměr změnil tak, že doměřená daň byla zvýšena na částku 319.600 Kč a stanovené penále bylo zvýšeno na částku 69.101 Kč. Kromě toho došlo také ke změně platebních údajů. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 9 Af 27/2017-70, zamítl jako nedůvodnou. Městský soud nepřisvědčil žádnému žalobnímu argumentu a žalobou napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným i zákonným. Ke kasační stížnosti žalobkyně však tento rozsudek Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2023, č. j. 4 Afs 79/2022-75, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž shledal, že městský soud posoudil nesprávně otázku týkající se povinnosti prvostupňového správce daně vydat před zahájením daňové kontroly výzvu k podání dodatečného daňového přiznání podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“). Vzhledem k informacím, kterými prvostupňový správce daně před zahájením daňové kontroly disponoval, mělo dojít (nejprve) k vydání příslušné výzvy. Bylo tedy zjištěno procesní pochybení, přičemž Nejvyšší správní soud k němu současně dodal, že nevede automaticky k nezákonnosti rozhodnutí o stanovení daně. Uložil proto městskému soudu, aby se v dalším řízení zabýval intenzitou shledaného pochybení a jím způsobenou mírou poškození práv žalobkyně. Tímto se městský soud dříve nezabýval, protože předmětné pochybení v jednání prvostupňového správce daně nespatřil. V tomto rozsahu označil Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný. [4] Městský soud se tedy věcí zabýval znovu, přičemž rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 9 Af 27/2017-119, žalobou napadené rozhodnutí jako celek zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Opětovně konstatoval nedůvodnost všech žalobních námitek s výjimkou té, jež se týkala procesního pochybení zjištěného Nejvyšším správním soudem. Toto samotné pochybení, které založilo nezákonnost stanoveného penále, shledal dostatečným pro zrušení rozhodnutí žalovaného jako celku. Žalobkyně totiž mohla v případě obdržení výzvy podle § 145 odst. 2 DŘ podat dodatečné daňové přiznání, načež mohlo dojít ke konkludentnímu doměření odpovídající daně, kdy by nebylo žalobkyni stanoveno žádné penále. O tuto možnost však byla nesprávným postupem prvostupňového správce daně připravena, a proto bylo namístě rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušit. Ke kasační stížnosti žalovaného však i tento rozsudek Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 4 Afs 16/2024-53, zrušil a věc znovu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž shledal, že rozhodnutí žalovaného obsahuje více rozhodnutí v materiálním smyslu (stanovení vlastní daňové povinnosti, stanovení penále), přičemž městský soud jej zrušil jako celek, ačkoliv důvodnou shledal pouze jednu žalobní námitku a na základě ní vyhodnotil jako nezákonné pouze stanovené penále. Nijak přitom neodůvodnil, proč nebylo možné oddělit a zrušit jen odpovídající část výroku žalovaného, což judikatura umožňuje. V tomto rozsahu označil Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný a uložil mu, aby v dalším řízení posoudil, zda výrok rozhodnutí žalovaného je v materiálním smyslu dělitelný na části. [5] Městský soud se tedy věcí zabýval potřetí, načež rozsudkem ze dne 30. 12. 2024, č. j. 9 Af 27/2017-175, žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž jím bylo změněno rozhodnutí o stanovení penále z doměřené daně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Opětovně konstatoval nedůvodnost všech žalobních námitek s výjimkou té, jež se týkala již zmíněného procesního pochybení prvostupňového správce daně. V souvislosti s tímto pochybením pak shledal, že založilo nezákonnost pouze stanoveného penále, přičemž příslušnou část výroku shledal oddělitelnou od zbytku, a proto zrušil pouze ji. Ve zbytku žalobu zamítl. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky [6] Proti posledně zmíněnému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou blanketní kasační stížnost, kterou následně doplnila na základě výzvy Nejvyššího správního soudu ve stanovené měsíční lhůtě. [7] Stěžovatelka (stejně jako ve své první kasační stížnosti v této věci) nesouhlasí se závěrem městského soudu, že na ni v daňovém řízení orgány finanční správy přenesly důkazní břemeno a ona jej neunesla. V souvislosti s tím předně namítá, že orgány finanční správy stavěly své pochybnosti z velké části na nesrovnalostech týkajících se jejího dodavatele, resp. jejích subdodavatelů, přičemž tyto nemohla odstranit. Stěžejním zdrojem pochybností pro ně byla konkrétně skutečnost, že se nepodařilo zjistit, kteří dodavatelé realizovali plnění pro dodavatele stěžovatelky. Takové nesrovnalosti nebyly dostatečné pro přenesení důkazního břemene na stěžovatelku a jejich neobjasnění nemohlo být stěžovatelce přičítáno k tíži. [8] Dále stěžovatelka namítla nesprávné hodnocení provedeného dokazování, kterému se městský soud v prvé řadě věnoval nedostatečně. Také nesprávně přehlédl, že orgány finanční správy hodnotily provedené důkazy neobjektivně, když je nehodnotily ve vzájemné souvislosti a ignorovaly vysvětlení stěžovatelky. Městský soud vlastní hodnocení provedených důkazů v jejich souhrnu také neprovedl a bez dalšího se ztotožnil se závěry přijatými v daňovém řízení o fiktivnosti prověřovaných plnění. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že při dokazování veškeré pochybnosti vysvětlila a prokázala splnění podmínek pro vznik nároku na uplatnění předmětných nákladových položek do daňově účinných výdajů. [9] Stěžovatelka také namítla, že městský soud nesprávně neshledal vadu v tom, že orgány finanční správy stavěly své pochybnosti ze značné části na informacích od Policie České republiky namísto svých vlastních, přičemž se s těmito informaci ani neseznámily zákonným způsobem. [10] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil nadepsaný rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [11] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že městský soud projednávanou věc posoudil ve všech sporných bodech správně. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. [12] V následné replice stěžovatelka setrvala na svém právním názoru ohledně vytýkaných vad. III. Posouzení kasační stížnosti [13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodů uvedený