4 As 63/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 63/2025- 40 - text 4 As 63/2025-43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: DDK Bohemia s.r.o., se sídlem Petrov 448, Petrov, zast. Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1525/39, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha, proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 5. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1327, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 11 A 104/2024-74, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 27. 5. 2024, č. j. MZP/2024/620/2383 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), nevyhovělo námitkám žalobkyně proti zařazení pozemků parc. X, 2140/1, 2140/9, 2140/11, 2144/1, 2144/18, 2144/19, 2144/27 v k. ú. L. n. M. (dále jen „dotčené pozemky“) do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen „CHKO Soutok“). [2] Ministr životního prostředí (dále jen „žalovaný“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu jako nedůvodnou zamítl. [4] Městský soud shrnul, že předmětem sporu je otázka, zda má, či nemá být vyhlášena CHKO Soutok. Přitom poukázal na to, že neprovádí kompletní rozbor celé problematiky z pohledu enviromentálního, ekonomického či společensko-kulturního, neboť správní soudy nemají být arbitrem toho, zda je ochrana přírody cestou zřizování CHKO a zajištěním určité míry přirozeného vývoje v nich z odborného hlediska žádoucí a jediná správná, a to ani obecně, ani specificky na území CHKO Soutok. Doplnil též, že námitky žalobkyně jsou až na výjimky velmi obecné a kopírují námitky rozkladové, proto je v takové míře obecnosti taktéž přezkoumal. Žádné ze žalobních námitek však nepřisvědčil. [5] Pokud jde o jejich konkrétní vypořádání, Nejvyšší správní soud s ohledem na obecnost kasační stížnosti shrnuje níže vypořádání pouze těch žalobních námitek, jichž se dotýká také obsah kasační stížnosti. Ve zbylém rozsahu (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nedodržení lhůty k rozhodnutí o námitkách, finanční podpora vlastníků pozemků v CHKO, otázka probíhajícího řízení o pozemkových úpravách, nestrannost Agentury ochrany přírody a krajiny) lze pro stručnost i přehlednost odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. [6] K žalobní námitce, podle níž orná půda chybí v popisu předmětu ochrany záměru, a proto nemohla být uváděna až v samotném detailnějším popisu jednotlivých předmětů ochrany, městský soud uvedl, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že dotčené pozemky žalobkyně nejsou vedeny jako orná půda, nýbrž jako trvalý travní porost. Neshledal tudíž souvislost této námitky s dotčenými pozemky, jichž je žalobkyně spoluvlastníkem. [7] K žalobní námitce, podle níž žalovaný předtím, než přistoupil k záměru na vyhlášení CHKO Soutok, ignoroval požadavek na tzv. přednostní ochranu, městský soud uvedl, že žalovaný na institut smluvní ochrany nerezignoval, ale zvažoval jej. V testu proporcionality již správní orgán prvního stupně podrobně a přesvědčivě popsal, z jakých důvodů nebyla smluvní ochrana na dané území aplikovatelná. Z dikce § 39 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), totiž nevyplývá, že orgán ochrany přírody musí za každou cenu s vlastníkem pozemku ochranu domluvit, ale naopak za daných podmínek by formalistická aplikace daného ustanovení nebyla v souladu s účelem ZOPK, kterým je ochrana přírody a krajiny. Městský soud poukázal na to, že žalobkyně na závěry správních orgánů konkrétněji nereagovala. K tomu dodal, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích zmínily, že část území CHKO Soutok je již dnes „zvlášť chráněna“, proto v této části nebyla smluvní ochrana podle § 39 odst. 1 ZOPK možná ani právně. [8] Městský soud do značné míry souhlasil se žalovaným i ohledně aplikace § 45c odst. 5 ZOPK. To, jak v minulosti (ne)postupoval příslušný orgán ochrany přírody při zajišťování smluvní ochrany v souvislosti s vyhlášením evropsky významných lokalit, které se na dotčeném území nacházejí, a sice Niva Dyje a Soutok – Podluží (dále jen „EVL“), nemělo přímou vazbu na řešení současné otázky, kterou bylo vyhlášení CHKO. Ačkoliv se nejednalo o zcela bezpředmětnou námitku, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ve svém souhrnu obsahovala relevantní odůvodnění, proč nezvolily smluvní ochranu. Ke sjednání smluvní ochrany se vyžaduje i iniciativa vlastníka pozemku; teprve nevyvine-li vlastník takovou inciativu, dojde k vyhlášení zvláště chráněného území postupem, jako tomu bylo v projednávané věci. Jelikož z obecně formulované žalobní námitky nevyplývalo, že by žalobkyně vyvíjela nějakou iniciativu za účelem sjednání smluvní ochrany dotčeného území, natož aby o ni požádala, městský soud uzavřel, že žalovaný nepostupoval v rozporu s § 39 ZOPK ve spojení s § 45c odst. 5 téhož zákona. III. [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek, napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [10] Stěžovatelka především namítá, že při přípravě a přijímání nařízení vlády, kterým byla vyhlášena CHKO Soutok, byl porušen čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a také některá ustanovení ZOPK. Zásah do vlastnického práva spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že zařazením dotčených pozemků do CHKO Soutok došlo ke snížení jejich hodnoty. Nezákonná je podle stěžovatelky rovněž forma tohoto omezení, neboť CHKO byla vyhlášena nařízením vlády, nikoliv zákonem. Stěžovatelka se domnívá, že bylo omezeno rovněž její právo na podnikání (čl. 26 Listiny). Dotčené pozemky jsou totiž z velké části obhospodařovanou půdou. Jejich zařazení do CHKO Soutok je nepřípustné, neboť na těchto pozemcích chybí jakýkoliv předmět ochrany. [11] Podle stěžovatelčina mínění je zařazení dotčených pozemků do CHKO v rozporu i s § 25 ZOPK. V záměru na vyhlášení CHKO je totiž uvedeno, že zemědělsky intenzivně obhospodařované pozemky nejsou předmětem ochrany (viz str. 2, část 3). V záměru chybí rovněž výčet dlouhodobých cílů ochrany přírody a krajiny (viz str. 3, část 5). Zemědělsky obhospodařované půdy nejsou uvedeny ani ve II. zóně CHKO, zahrnuty jsou pouze v III. zóně CHKO. Z toho je podle stěžovatelky zřejmé, že na intenzivně obhospodařovaných půdách neexistuje důvod ochrany, proto nemohou být zařazeny do navrhované CHKO Soutok. Jsouli totiž v důsledku vzniku CHKO zasažena ústavně zaručená práva vlastníků pozemků, je nezbytné prokázat smysl této ochrany. Ten však nemůže být naplněn v případě, kdy se na dotčených pozemcích předmět ochrany léta nenacházel. V § 25 ZOPK je stanovena „kvalita“ území (významný podíl přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů). Podle stěžovatelky se v předmětném území žádný (natož významný) přirozený ekosystém lesních porostů nevyskytuje a vše je pouze důsledkem činnosti člověka. [12] Žalovaný ani městský soud se podle stěžovatelky nevypořádali s opakovaně vznesenou námitkou týkající se (ne)využití smluvní ochrany podle § 45c ZOPK. Podle tohoto ustanovení měl správní orgán prvního stupně zaslat vlastníkům dotčených pozemků výzvu směřující k uzavření smlouvy k ochraně dotčených pozemků. To však neučinil. Ochrana EVL má být přitom přednostně chráněna v součinnosti s vlastníky pozemků. Správní orgán prvního stupně přistoupil (rovnou) k vyhlášení zvláště chráněného území, což nelze odůvodnit ani odkazem na test proporcionality. Sami vlastníci dotčených pozemků se totiž tomuto správnímu orgánu ozývali se zájmem o uzavření smluvní ochrany. Chtělli správní orgán prvního stupně smluvní ochranu obejít, měl nejdříve zrušit ochranu EVL a následně vyhlásit CHKO. IV. [13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůrazňuje, že dosavadní ochrana území (EVL), které je součástí záměru CHKO Soutok, není dostatečná. Od doby jejich vyhlášení totiž došlo ke zhoršení stavu některých přírodních biotopů. Části tohoto území jsou chráněny rovněž jiným nástroji (např. jako krajinné prvky), ty nicméně nejsou schopny zajistit potřebnou komplexní ochranu. Území obou EVL, která pokrývají oblast záměru, je v současné době chráněno rovněž maloplošným zvláště chráněným územím (národní přírodní památka, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace a přírodní památka). Smluvní ochrana podle § 39 ZOPK proto již není prá