4 Azs 107/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 107/2025- 25 - text  4 Azs 107/2025-27 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: B. J., zast. Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2024, č. j. OAM-1646/BA-BA01-ZA21-2023, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2025, č. j. 62 Az 18/2024-43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Šupalovi, LL.M., advokátu, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 5.070 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který nadepsaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“). Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s., jeho zaměstnankyně, která splňuje podmínku příslušného vysokoškolského právnického vzdělání. [6] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [7] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [8] Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že žalovaný ignoroval skutečnosti přímo vyplývající z podkladů, které sám shromáždil. Při hodnocení toho, zda jsou žalobci v Uzbekistánu k dispozici prostředky ochrany před vyhrožováním ze strany soukromých osob, vycházel žalovaný z těchto podkladů: Bezpečnostní a politická situace v Uzbekistánu ze dne 3. 3. 2023, Informace MZV ČR ze dne 4. 3. 2024 Uzbekistán – činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů. Z nich vyplývá, že politický systém Uzbekistánu je autoritářský, politickému životu dominuje prezident, který ve svých rukou soustřeďuje výkonnou moc a udržuje kontrolu nad legislativní a soudní mocí. Pro práci policie hraje významnou roli to, že země funguje na principech spřízněnosti a známosti, které mohou jednotlivé kauzy dovést buď do zdárného konce, nebo je „zamést pod koberec“. Hlavní funkcí policie je udržení moci autoritářským režimem, nikoli ochrana práv občanů. V případě trestných činů proti skupině lidí, která je režimu trnem v oku, policie vůbec nezasáhne či bude vyšetřování zdržovat. V Uzbekistánu sice existuje úřad ombudsmana, avšak v autoritářském režimu jsou efektivita a reálný dosah činnosti takového instituce omezené. Bezpečnostní složky v řadě případů nerespektují ústavní zákaz mučení a jiného nelidského zacházení. [9] Krajský soud konstatoval, že z uvedených podkladů není možné učinit závěr žalovaného, podle něhož představuje uzbecká policie funkční prostředek hájení práv občanů, přičemž žalobce nijak nedoložil své přesvědčení, že v jeho případě by uzbecká policie nebyla ochotna přijmout opatření pro jeho ochranu. Naopak podle krajského soudu ze správního spisu vyplývá, že Uzbekistán je nedemokratická země s hlubokým autoritářským režimem, kdy prezident země má přímý vliv na fungování výkonné i soudní moci, policie funguje na základě osobních vazeb a jejím hlavním zájmem je udržení moci režimu. Ochrana práv občanů není pro policii hlavní hodnotou. Podle krajského soudu z uvedeného nelze usuzovat, že v takovémto systému vládní moci se lze účinně domáhat jakékoli ochrany před násilím či jeho vyhrožováním ze strany soukromých osob. 10] Stěžovatel však v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalobce se totiž nepokusil řešit nežádoucí stav (obavy z věřitele) v zemi původu, a to i v situaci, kdy v Uzbekistánu prostředky ochrany před trestnou činností soukromých osob existují. Dále krajský soud případ žalobce neposoudil individuálně s ohledem na to, že se vůbec na policii či státní orgány v Uzbekistánu o pomoc neobrátil, a navíc vycestoval do zahraničí za výdělkem a pobýval zde neoprávněně. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až po svém zadržení policií, což dokládá, že své problémy nepociťoval nijak palčivě. V dané věci tedy došlo k řádnému zjištění skutkového stavu věci na podkladě výpovědi žadatele, následného provedení řádného šetření a opatření si dostatečných podkladů pro vydání rozhodnutí. [11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky ochrany žadatelem o mezinárodní ochranu před pronásledováním ze strany soukromé osoby, kterou se již v minulosti ve své judikatuře zabýval. Z ní vyplývá, že „jde-li o původce hrozící vážné újmy nebo pronásledování z okruhu soukromých osob, musí se postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. … Subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012-23). Ovšem v případě, že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS). V případě zjišťování účinnosti a dostupnosti ochrany je třeba zkoumat nejen to, jaká je obecná situace v zemi původu, ale také případný podíl státu na pronásledování či vážné újmě, resp. možné propojení původců pronásledování nebo vážné újmy se státními orgány a míru vlivu těchto původců na ně; dále zda stát umožňuje trestní postih aktu pronásledování či vážné újmy a také reálnost a smysluplnost ochrany, tedy zda není pouze formální a jaký přístup k účinným prostředkům nápravy má konkrétní žadatel o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018-47). [12] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že kritéria vnitrostátní ochrany blíže rozvádí Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Podle článku 7 odst. 2 kvalifikační směrnice musí být ochrana v zemi původu před hrozbou pronásledování či vážnou újmou účinná, trvalá a dostupná. Ochrana je účinná v případech, kdy je zaveden funkční právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představující pronásledování nebo vážnou újmu a žadatel musí mít k této ochraně přístup. Břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu lež