4 Azs 189/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 189/2025- 27 - text  4 Azs 189/2025-30 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. P., zast. Mgr. Zdeňkem Čechem, advokátem, se sídlem V Zahradách 1445/1, Rudná, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2025, č. j. OAM1630/ZAZA11K182024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 1 Az 14/202543, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a ve vztahu k doplňkové ochraně podle § 14a a § 14b téhož zákona dospěl k závěru, že ji nelze udělit pro existenci důvodů podle § 15a téhož zákona. II. [2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Městský soud poukázal na to, že byť žalobce brojí proti napadenému rozhodnutí v celém jeho rozsahu, žalobní námitky se primárně týkají neudělení doplňkové ochrany. Ve shodě s žalovaným pak městský soud dospěl k závěru, že žádný z žalobcem uváděných důvodů není relevantní pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. Žalovaný podle městského soudu správně dovodil, že žalobce nelze kvůli existenci válečného konfliktu v zemi jeho původu v souladu s azylovým právem a mezinárodními konvencemi označit za uprchlíka. Ani výkon branné povinnosti a povolání do armády nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, i kdyby tato povinnost byla spojená s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, protože branná povinnost představuje jednu ze státoobčanských povinností, která je legitimním požadavkem každého státu kladeného na své občany. Žalobce navíc požádal o mezinárodní ochranu až poté, co byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a hrozil mu výkon trestu vyhoštění, přestože do České republiky přicestoval již dříve. [4] Žalobce neuvedl ani žádné skutečnosti, které by vypovídaly o jeho politické činnosti v zemi původu směřující k uplatnění politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, nebo o odůvodněné obavě z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) téhož zákona. Naopak v žádosti tvrdil, že nikdy neměl problémy se státními institucemi či policií. Tím, že žalobce nemá v České republice žádného rodinného účastníka, kterému by byl udělen azyl případně humanitární azyl, nebylo mu možné udělit azyl či humanitární azyl za účelem sloučení rodiny podle § 13 a § 14 zákona o azylu. [5] Městský soud s žalovaným souhlasil také v tom, že ani rodinné vazby či rodinný život v hostitelské zemi automaticky nemohou vést k udělení mezinárodní ochrany, a to ani podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2023 [§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu]. K existenci rodinného života žalobce v České republice městský soud vyjádřil pochyby vzhledem k tomu, že podle odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „trestní soud“) ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 4 T 79/2023 (dále jen „odsuzující rozsudek“), žalobce v době od léta 2021 do října 2022 bydlel sám a následně strávil téměř polovinu života jeho dcery (narozené v roce 2021) ve výkonu trestu odnětí svobody. [6] Ve vztahu k humanitárnímu azylu městský soud dále poukázal na to, že jej lze udělit pouze v těch nejzávažnějších případech (jako jsou zejména případy devastační přírodní katastrofy, velmi vysoký věk žadatele nebo závažné nevyléčitelné onemocnění). Přitom na jeho udělení není nárok. Městský soud shledal, že žalovaný při zvažování možnosti udělení humanitárního azylu nepochybil a meze správního uvážení nepřekročil. Žalobcův mladý věk a dobrý zdravotní stav nepředstavují důvody zvláštního zřetele hodné, stejně jako jeho rodinné vazby. Za nerozhodné proto městský soud považoval, že žalobce je otcem malého dítěte, kterému byla v České republice udělena doplňková ochrana. [7] Žalobci městský soud nepřisvědčil ani v tom, že jeho protiprávní jednání nelze podřadit pod pojem „vážný zločin“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nebo že by žalovaný při posuzování možnosti udělit mu doplňkovou ochranu vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Městský soud zdůraznil, že pojem „vážný zločin“ je třeba vykládat v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), a s Úmluvou o právním postavení uprchlíků a nepostačuje, pokud vnitrostátní právní řád určitý trestný čin označuje za zvlášť závažný zločin. Kromě kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva je nezbytné vzít v potaz také povahu a závažnost činu, výši uloženého trestu, míru účasti cizince na trestné činnosti, skutečnost, zda došlo k dokončení trestné činnosti, případně zda cizinec již trest odnětí vykonal, a posoudit závažnost činu ve světle polehčujících a přitěžujících okolností a všech dalších subjektivních a objektivních skutečností týkajících se konkrétního případu. [8] Podle městského soudu žalovaný těmto požadavkům na individuální posouzení žalobcova případu v napadeném rozhodnutí dostál. Žalobce se dopustil drogové kriminality, která vykazuje vysokou společenskou škodlivost, přičemž Česká republika se na mezinárodní úrovni zavázala potírat drogovou kriminalitu. Trestnou činnost žalobce spáchal ve značném rozsahu, jednalo se o prodej tvrdých drog s cílem získat finanční prostředky, jíž se dopouštěl dlouhodobě, a nikoliv jen pro vlastní potřebu, byť se nejednalo o organizovanou trestnou činnost a žalobce se nepodílel na výrobě drog. Městský soud tudíž označil za nedůvodnou žalobní námitku, že žalovaný nepřihlédl ke skutečné výši trestu nebo podmínečnému propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody, neboť k tomu došlo až po polovině jeho výkonu, a žalobci byl také uložen trest vyhoštění na dobu 7 let a trest propadnutí věci ve výrazné hodnotě. Jeho podmínečné propuštění či skutečnost, že řádně vede následný život, tedy nemohly vzhledem k individuálním okolnostem žalobcova případu zvrátit fakt, že se dopustil vážného zločinu ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, což vylučuje udělení doplňkové ochrany. Podle městského soudu je napadené rozhodnutí v souladu se zákonem, je přezkoumatelným způsobem odůvodněno a vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. III. [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatel předně městskému soudu i žalovanému vytýká nesprávný výklad § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť žalovaný jeho trestnou činnost podřadil pod neurčitý pojem „vážný zločin“ bez přesné zákonné definice a bez přihlédnutí k proporcionalitě, což považuje za odporující principu legality výkonu veřejné moci. V tomto směru se dovolává rozsudku Soudního dvora ze dne 9. 11. 2010 ve spojených věcech C57/09 a C101/09, B. a D., ze kterého dovozuje povinnost vykládat pojem „vážný zločin“ restriktivně a s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, tedy i k nápravě pachatele a době, která od spáchání činu uplynula. Městský soud i žalovaný však podle stěžovatele opomenuli, že stěžovatel byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, vede řádný život a projevil lítost. [11] Stěžovatel dále namítá, že se městský soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací o ochraně rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská Úmluva“) a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“). V České republice totiž žije jeho matka, manželka a nezletilá dcera (nar. v roce 2021), které zde požívají dočasné ochrany. Má tedy za to, že vyhoštění by pro něj znamenalo faktické rozdělení rodiny v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. [12] Kromě toho žalovaný i městský soud bagatelizovali nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, a to navzdory čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle kterého je v souladu se zásadou nonrefoulement zakázáno vrátit uprchlíka do země, kde mu hrozí ohrožení života nebo svobody. Stěžovatel připomíná, že je v branném věku, hrozí mu tedy povolání do armády v probíhajícím válečném konfliktu, a že pro celé území Ukrajiny včetně Zakarpatské oblasti, ze které pochází, platí