4 Azs 201/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 201/2025- 33 - text  4 Azs 201/2025-35 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: D. T. A., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2025, č. j. CPR145109/ČJ2025930310V233, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 178 A 11/202535, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 21. 3. 2025, č. j. KRPU21522034/ČJ2024040026SV, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie (a území dalších států), v délce 6 měsíců. Počátek této doby byl stanoven ode dne, kdy žalobce vycestuje z území. Současně byla žalobci stanovena doba k vycestování v délce 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. [2] Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 6. 2025, č. j. CPR145109/ČJ2025930310V233, zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. [3] Proti uvedenému rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 178 A 11/202535, zamítl jako nedůvodnou. [4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném k výzvě soudu namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a nezákonný. Krajský soud totiž nedostatečně přezkoumal činnost správních orgánů, které nezjistily všechny rozhodné okolnosti případu, a tedy nedošlo ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Také nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu a nešetřily oprávněné zájmy stěžovatele. Dále došlo k porušení § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť si žalovaná v odvolacím řízení neobstarala potvrzení závazného stanoviska, ze kterého vycházelo prvostupňové rozhodnutí a proti kterému také směřovalo stěžovatelovo odvolání. Krajský soud pak stejně jako správní orgány nesprávně posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny a nesprávně hodnotil okolnosti případu, když kladl důraz na skutečnosti hovořící v neprospěch stěžovatele a skutečnosti hovořící v jeho prospěch bagatelizoval. [5] Žalovaná ponechala podání kasační stížnosti bez věcného vyjádření. [6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla včetně jejího doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem. [7] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [8] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). [9] Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že správní orgány postupovaly správně a rozhodnutí žalované označil za přezkoumatelné a zákonné. Byly splněny podmínky pro správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, kdy jeho pobytové oprávnění zaniklo a uplynula lhůta k vycestování uvedená ve výjezdním příkazu (7. 12. 2024). To, že stěžovatel pobýval v tuzemsku neoprávněně pouze po krátkou dobu, bylo ve správním rozhodnutí zohledněno stejně jako další okolnosti případu, včetně trestní minulosti stěžovatele a poměrů jeho rodiny. V návaznosti na to krajský soud neshledal správní vyhoštění s dobou zákazu vstupu při spodní hranici sazby nepřiměřeným ani se nejednalo o vybočení z mezí správního uvážení či o jeho zneužití. Stejně tak neshledal rozhodnutí žalované nepřiměřeným ani z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele. Při tom poměřil veřejný zájem na vyhoštění stěžovatele s nejlepším zájmem jeho nezletilé dcery. Konečně krajský soud neshledal ani překážku, jež by bránila stěžovateli k vycestování do země původu. [10] Stěžovatel konkrétně neuvedl, proč považuje svou kasační stížnost za přijatelnou. Jak vyplývá z výše zmíněného usnesení č. j. 1 Azs 13/200639, je v zájmu stěžovatele, aby uvedl, v čem spatřuje přesah svých zájmů, nicméně pokud tak neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud bez dalšího přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. I zde však platí, že kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 Afs 86/202034). [11] Stěžovatel označil napadený rozsudek v prvé řadě za nepřezkoumatelný. Konkrétní argumentaci však k tomuto neuvedl. Kasační stížnost obsahuje pouze obecná tvrzení o nedostatečném soudním přezkumu a posouzení, přičemž je z ní patrný nesouhlas s právním názorem krajského soudu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí ale nesouhlas s jeho odůvodněním a závěry nezpůsobuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330). Přezkoumatelnost rozhodnutí není ani závislá na subjektivní představě účastníka o tom, jak podrobně by mělo být odůvodněno. Jedná se totiž o objektivní překážku, která soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/201485). To však není případ napadeného rozsudku, který je z hlediska přezkoumatelnosti dostatečný, neboť je srozumitelný a opřený o dostatek důvodů. [12] Dále stěžovatel namítl, že nedošlo ke zjištění skutkového stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. I tuto kasační námitku však vznesl bez bližšího zdůvodnění. V kasační stížnosti pouze obecně tvrdil, že nebyly zjištěny všechny rozhodné okolnosti, resp. že byly opomenuty specifické okolnosti případu, aniž by však uvedl konkrétně které. Nejvyšší správní soud k tomuto proto také pouze stručně uvádí, že napadený rozsudek vychází stejně jako rozhodnutí žalované z dostatečně zjištěného stavu věci a při jejím právním hodnocení nedošlo k opomenutí žádné podstatné okolnosti. [13] Co se týká námitky, podle které si měla žalovaná opatřit potvrzení nebo změnu podmiňujícího závazného stanoviska Ministerstva vnitra, tak je pravdou, že stěžovatel napadl svým odvoláním ve správním řízení i toto stanovisko, avšak pouze formálně, neboť nenapadl jeho podstatu (obsah, jež má mít). Stěžovatel ve zmíněném odvolání konkrétně uvedl, že „[ú]častník řízení taktéž napadá závazné stanovisko MV ČR č. ZS58249 ze dne 21. 2. 2025, ze kterého vycházel správní orgán při vydání rozhodnutí. V závazném stanovisku se MV ČR nedostatečně vyjádřil ke skutečnosti, že účastník řízení zde již řadu let (žije), má zde celou rodinu.“ Podstatou závazného stanoviska však bylo určit, zda je u stěžovatele vycestování do země p