4 Azs 99/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 99/2025- 65 - text 4 Azs 99/2025-68 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: D. T. L., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 6. 2024, č. j. CPR-27033-3/ČJ-2024-930310-V249, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2025, č. j. 35 A 23/2024-37, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 4. 4. 2024, č. j. KRPK-85114-60/ČJ-2023-190022 (dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 4 a 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovila dobu 6 měsíců, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Současně byla žalobci k vycestování stanovena doba 30 dnů od právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. [2] Žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud dospěl k závěru, že v žalobcově případě byly dány důvody pro uložení správního vyhoštění z důvodu opakovaného neuposlechnutí správních rozhodnutí ukládajících mu povinnost opustit území České republiky. Neshledal přitom, že by bylo napadené rozhodnutí nepřiměřené ve vztahu k žalobcovu soukromému a rodinnému životu. Správní orgány podle krajského soudu provedly srozumitelně, logicky a přiléhavě podkladům hodnocení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců i judikatury správních soudů, respektive Evropského soudu pro lidská práva, přičemž dospěly k závěru, že nikdo z rodinných příslušníků není na žalobci závislý ekonomicky, pobytovým titulem či sociálně; naopak rodinní příslušníci převážně žijí vlastní samostatné životy. Žalovaná rovněž své úvahy reagující na odvolací námitky v napadeném rozhodnutí srozumitelně a přiléhavě vyložila. S posouzením žalované se krajský soud v plném rozsahu ztotožnil. Krajský soud dále připomenul, že v předchozích řízeních správní orgány opakovaně dospěly k závěru, že případným správním vyhoštěním by mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života, a tudíž mu uložily jen povinnost opustit území států Evropské unie. V těchto řízeních a ani v nynějším řízení správní orgány nezjistily žádné mimořádné okolnosti rodinného života žalobce, které by se vymykaly obvyklým případům cizinců, kteří mají na území České republiky rodinu a porušují zde právo. Podle krajského soudu tedy žalobcův případ není mimořádný, žalobce nikdy žádné zvláštní okolnosti neprokázal a nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života tvrdil převážně v obecné rovině. Krajský soud nakonec ve shodě se správními orgány dovodil, že rodinná situace žalobce se od vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území států Evropské unie sice významně nezměnila, ale neustále se prodlužuje doba jeho neoprávněného pobytu na území České republiky. Zájem na dodržování právních předpisů České republiky přitom podle krajského soudu převažuje nad zájmem žalobce a jeho samostatně žijící rodiny. III. [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se nyní proti napadenému rozsudku brání kasační stížností. Navrhuje napadený rozsudek i napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. [6] Přijatelnost kasační stížnosti shledává jednak v tom, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 29. 8. 2019, č. j. 8 Azs 305/2018-52, a ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35, posoudil otázku správního vyhoštění odlišně od způsobu, jakým se s nynější věcí vypořádal krajský soud. Krajský soud také zásadně pochybil při posouzení dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel nebude moci vstoupit na území členských států Evropské unie po dobu trvání zákazu vstupu ani nebude moci úspěšně podat žádost o pobytové oprávnění. Podle stěžovatele bude nejvíce zasaženo právo jeho manželky a dětí na to, aby je stěžovatel následoval do České republiky jako do hostitelské země ve smyslu Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003, o právu na sloučení rodiny. [7] Stěžovatelova kasační argumentace spočívá především v jeho nesouhlasu se závěrem krajského soudu o přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Je přesvědčený o tom, že krajský soud nesprávně vyložil § 174a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a pochybil, pokud přisvědčil závěrům žalovaného. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho případě byla opakovaně (v roce 2020 a 2022) vydána rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců, a to právě s ohledem na jeho silné rodinné vazby na území České republiky. Jelikož se stěžovatelova rodinná situace od té doby (kdy uložení správního vyhoštění správní orgány neshledaly přiměřeným) nikterak nezměnila, nepovažuje ani nyní uložení tohoto opatření za přiměřené. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35, a ze dne 29. 8. 2019, č. j. 8 Azs 305/2018-52, v nichž se vyjádřil k možnosti vydání rozhodnutí o správním vyhoštění při nezměněných skutkových okolnostech případu poté, co v předchozích rozhodnutích k vydání tohoto opatření správní orgány neshledaly důvod. [8] Stěžovatel rovněž připomíná judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se posuzování přiměřenosti dopadu správních rozhodnutí do soukromého rodinného života cizinců; konkrétně poukazuje na rozsudky ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33, a ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 Azs 94/2019-33, z nichž pro správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí dovodil povinnost vzít v potaz jednotlivé okolnosti a přiřknout jim adekvátní váhu. Stěžovatel má za to, že správní orgány i krajský soud bagatelizovaly zájmy stěžovatelových dětí i jeho manželky a tyto dostatečně nezohlednily při posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Stěžovatel opakovaně poukazuje na mimořádně silné citové vazby se svým synem, na skutečnost, že Česká republika je více než polovinu jeho života centrem veškerého jeho soukromého i rodinného života, že zde má zajištěné ubytování i pokryty finanční potřeby a na skutečnost, že v zemi původu již nemá žádné vazby a s ohledem na svůj věk nenajde zaměstnání. Stěžovatel nakonec uvádí, že odloučení od jeho rodiny bude trvat mnohem déle než rozhodnutím o správním vyhoštění stanoveného půl roku, a to s ohledem na délku trvání vyřízení nové žádosti o pobytové oprávnění. [9] V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 11. 2025 stěžovatel namítá, že rozhodnutí o správním vyhoštění, napadené rozhodnutí i napadený rozsudek jsou založeny na tom, že stěžovateli bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87l odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2018, č. j. OAM-03263-22/ZR-2017, ve spojení s rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 7. 2018, č. j. MV-56428-5/SO-2018. Tato rozhodnutí však stěžovatel považuje za nicotná, neboť mu byl trvalý pobyt povolen dne 3. 10. 1997 jako občanovi třetí země, stěžovatel tedy nikdy nebyl držitelem povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Stěžovateli proto bylo uvedenými rozhodnutími odebráno právo, kterým nikdy nedisponoval. Stěžovateli tudíž v důsledku nicotných rozhodnutí nemohlo zaniknout povolení k trvalému pobytu občana třetí země, které získal v roce 1997 a v nynější věci rozhodnutí o správním vyhoštění, napadené rozhodnutí, jakož i napadený rozsudek vycházejí z nesprávného závěru, že stěžovatelův pobyt na území České republiky byl neoprávněný. Stěžovatel je s ohledem na uvedené přesvědčen o tom, že řízení o jeho vyhoštění nebylo vedeno s osobou, která na území České republiky pobývá neoprávněně, ale s osobou s povoleným pobytem na území, a proto se na něj vztahuje čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy. Podle stěžovatele by se měl Nejvyšší správní soud uvedenou argumentací zabývat i přesto, že tuto stěžovatel neuplatn