5 As 205/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 205/2024- 35 - text  5 As 205/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: SILMET Plus, s. r. o., se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 15 A 11/2024-34, t a k t o: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. O d ů v o d n ě n í: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2024, č. j. ČOI 17011/24/O100/Be/Št, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Ústeckého a Libereckého (dále jen „inspektorát“), ze dne 29. 12. 2022, č. j. ČOI 152158/22/2400/0687/R/PL/St, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za přestupek dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PHM“), a to tak, že byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí slova „pokuta ve výši 500 000 Kč (slovy: pět set tisíc korun českých)“ nahrazena slovy „pokuta ve výši 450 000 Kč (slovy: čtyři sta padesát tisíc korun českých)“. Ve zbytku bylo rozhodnutí inspektorátu podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu žalovaným potvrzeno. Kontrolou inspektorátu u stěžovatele dne 5. 6. 2022 bylo zjištěno, že odebraný vzorek motorové nafty nevyhověl provedenému posouzení, a to v ukazateli jakosti „Oxidační stabilita NM“, jehož zjištěná hodnota činila 649 g/m³, oproti normou stanovené maximální hodnotě 33 g/m³; ve zkoušeném ukazateli odebraný vzorek nevyhověl limitní hodnotě ČSN EN 590+A1:2018. [2] V žalobě stěžovatel namítal že se tak stalo pouze v důsledku jeho omylu, uloženu pokutu ve výši 450 000 Kč označil za zjevně nepřiměřenou; navíc bylo možno uvažovat o upuštění od uložení správního trestu, tím se správní orgány nezabývaly, ačkoliv dle stěžovatele byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto institutu. Dle stěžovatele závažnost spáchaného přestupku byla velmi nízká (až nulová), neboť nikomu nevznikla žádná škoda a nedošlo k poškození ani ohrožení veřejného zájmu; zároveň se jednalo o první podobné provinění stěžovatele, k němuž došlo omylem, resp. způsob jeho spáchání nebyl úmyslný ani zaviněný; nestanovil-li zákonodárce v § 8 odst. 3 písm. b) zákona o PHM spodní hranici sankce, která může být za protiprávní jednání uložena, zjevně tím chtěl vyjádřit, že mohou existovat i případy, které budou svou společenskou škodlivostí a polehčujícími okolnostmi natolik specifické, že bude možno dokonce i upustit od uložení pokuty. Stěžovatel se ohradil proti závěru žalované, že pokuta musela plnit represivní a preventivní funkci, a proto ji nebylo možno uložit v nižší než uložené výši. Takový závěr dle stěžovatele nemůže obstát jako věcně správný. U stěžovatele existovaly individuální skutkové okolnosti, které ospravedlňovaly uložení pokuty pouze v symbolické výši. Stěžovatel poukazuje na to, že se sám ke spáchání přestupku přiznal, napravil protiprávní stav, poskytl maximální možnou míru součinnosti při objasňování skutkového stavu, nejednal úmyslně, jednalo se o první podobné provinění, jednání stěžovatele bylo málo závažné, resp. ani nemohlo mít negativní dopad na zákazníky. [3] Stěžovatel navrhl, aby soud (pokud neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí) ve smyslu § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), upustil od uloženého trestu, neboť tento byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, nebo jej snížil v mezích zákonem dovolených, kdy takovéto rozhodnutí lze učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel žalovaný při vydávání napadeného rozhodnutí. [4] Krajský soud předně neshledal důvodnou námitku, že se správní orgány možností upuštění od uložení správního trestu a otázkou nepřiměřenosti uložené pokuty dostatečně nezabývaly; odkázal na str. 2 až 6 napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že se žalovaná námitkami, které směřovaly právě do výše uložené pokuty, dostatečně zabývala; rovněž zdůvodnila, proč nebylo možno souhlasit s názorem stěžovatele, že byl následek zjištěného protiprávního jednání nulový, neboť se jednalo o přestupek ohrožovací – tj. za relevantní následek nebylo možno považovat jen průkazné zjištění reálného poškození vozidla v příčinné souvislosti s prodejem nafty s výrazně nevyhovující oxidační stabilitou, ale již samotný vznik rizika poškození vozu. Takové riziko pak dle žalované nepochybně nastalo, jelikož se jednalo o odběr vzorku motorové nafty z čerpací pistole, k němuž došlo v provozu na čerpací stanici stěžovatele (resp. při prodeji pohonné hmoty konečným uživatelům). Současně žalovaná konstatovala, že už prvostupňové rozhodnutí obsahovalo řádné zohlednění typové závažnosti daného přestupku, jak byla vyjádřena v rozpětí příslušné sazby pokuty, a dále i konkrétní úvahu stran jednání stěžovatele (tj. jeho individuální charakteristiku i širší okolnosti). Na základě vyhodnocení těchto informací žalovaná uzavřela o adekvátnosti uložení sankce, z čehož tedy ipso facto vyplynula nedůvodnost navrhovaného upuštění od uložení trestu. Žalovaná zároveň vzala jako mírně polehčující kritérium i průkazné aktivní kroky stěžovatele učiněné ke zjednání nápravy, jak byly doloženy ve správním spisu (tj. odčerpání nádrže, odvoz nevyhovující nafty a odkalení nádrže). To poté v souhrnu vedlo žalovanou k závěru o adekvátnosti snížení původního výměru sankce o 50 000 Kč na novou částku pokuty ve výši 450 000 Kč, která dle názoru žalované lépe odpovídá konkrétním okolnostem projednávaného případu, přičemž je i nadále splněn účel sankce ve správním trestání. [5] Krajský soud se dále zabýval námitkou nepřiměřenosti výše uložené pokuty, jakož i možností uvažovat o aplikaci institutu upuštění od uložení správního trestu. K tomu uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí žalované ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím ohledně výše pokuty je zřejmé, že při určení její výše bylo přihlédnuto k povaze a závažnosti přestupku, významu právem chráněného zájmu, způsobu spáchání přestupku, jeho následku a ke zjištěným okolnostem, za nichž byl spáchán. Správní orgány tudíž odpovídajícím způsobem vyhodnotily kritéria, jichž se stěžovatel v žalobě značně obecným způsobem dovolával. Ve věci proto nelze shledat, že by nebyly dodrženy principy zákonnosti a individualizace trestu. [6] Krajský soud nepřisvědčil stěžovateli, že závažnost spáchaného přestupku byla velmi nízká (až nulová), neboť nikomu nevznikla žádná škoda a nedošlo k poškození ani ohrožení veřejného zájmu. Poukázal na fakt, že se jednalo o ohrožovací přestupek, u něhož není rozhodné, zda v důsledku vytýkaného jednání byl některý spotřebitel skutečně poškozen; odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31, v němž bylo konstatováno: „Materiální znak ohrožovacího správního deliktu spočívající ve společenské škodlivosti je naplněn již samotným vytvořením potenciálně nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke konkrétním škodlivým důsledkům. Součástí skutkové podstaty ohrožovacích deliktů totiž není následek v podobě zasažení do zákonem chráněných zájmů, nýbrž postačí pouhé jejich ohrožení.“ V jednání stěžovatele dle krajského soudu nepochybně lze spatřovat ohrožení zákonem chráněného zájmu, na což nemá vliv to, zda došlo k negativnímu ovlivnění určitého spotřebitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2023, č. j. 8 Afs 77/2020-30). [7] K námitce, že se jednalo o první podobné provinění, že k němu došlo pouze omylem a že zde existovaly individuální skutkové okolnosti, které ospravedlňovaly uložení pokuty pouze v symbolické výši, krajský soud uvedl, že pokuta byla uložena při dolní hranici sazby, neboť podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona o PHM lze za přestupek podle § 8 odst. 1 písm. a) téhož zákona uložit pokutu do 5 000 000 Kč. Pokuta uložená ve věci konkrétně ve výši 450 000 Kč tak představuje toliko 9 % horní hranice pokuty, a tudíž dle hodnocení soudu nemůže být považovaná za nepřiměřeně vysokou. Soud stěžovateli nepřisvědčil ani v prostém tvrzení, že legitimně očekával, že již samotné projednání věci před správními orgány postačí k nápravě. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že při posuzování výše pokuty musí správní orgán vycházet ze základních principů zákonnosti a individualizace san