5 As 256/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 256/2024- 24 - text  5 As 256/2024 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. Š., zast. JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1, Jindřichův Hradec, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2024, č. j. 51 A 37/2023-27, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2023, č. j. KUJCK 115788/2023. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 10. 3. 2023, č. j. OŽP/14936/23/Ca-178, o společném povolení k umístění a realizaci stavby dle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2023, ve spojení s § 15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023. Vodoprávní úřad s působností speciálního stavebního úřadu uvedeným rozhodnutím vydal na žádost obce O. R. (dále jen „stavebník“) společné povolení pro stavbu „ČOV pro objekt čp. X, O. R., v kraji Jihočeském, okrese Jindřichův Hradec, obci O. R., katastrálním území O. R., na pozemku p.č. st. XB“ (pozn. – všechny pozemky zmiňované v tomto rozsudku se nacházejí v témže katastrálním území) – dále jen „ČOV“ či „stavba“. Jedná se o kontejnerovou aktivační ČOV – válec uložený v zemi s průměrem 2050 mm a výškou 2700 mm. [3] Jako podklad pro vydání společného povolení sloužilo rozhodnutí Městského úřadu Nová Včelnice ze dne 4. 11. 2022, č. j. 3618/22/SÚ, kterým byla podle § 169 odst. 2 stavebního zákona povolena výjimka z § 24a odst. 2 a 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), pro umístění ČOV. Předmětem udělené výjimky bylo nedodržení nejmenších odstupových vzdáleností od zdrojů možného znečištění pro studnu nacházející se na pozemku parc. č. st. XB. Účastníkem tohoto správního řízení byl pouze stavebník jako žadatel a zároveň jediný vlastník předmětného pozemku. 2. Rozhodnutí krajského soudu [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. [5] Krajský soud nejprve zkoumal, jaká práva může stěžovatel ve vztahu ke studni, která není v jeho vlastnictví, uplatňovat. Podle krajského soudu stěžovatel svá práva primárně dovozoval z nájemního vztahu k obecnímu bytu v budově č. p. X na pozemku parc. č. st. XB a s tím spojeného užívání studniční vody pro zalévání zahrady. Nejvyšší správní soud už v minulosti konstatoval, že se nájemce ve stavebním řízení nemůže dovolávat ochrany svého nájemního práva, jelikož jde čistě o soukromoprávní vztah, který ve veřejnoprávním stavebním řízení nemůže být vůbec řešen (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 As 97/2016-24). Ohledně účastenství z titulu vlastníka sousedních pozemků krajský soud uvedl, že stěžovatel nijak nekonkretizoval dopad rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu do jeho právní sféry. Stěžovatel se tak nemohl domáhat ochrany studny, a tudíž ani být účastníkem uvedeného řízení. [6] Dalšími třemi žalobní body uplatněnými stěžovatelem (o výjimce měl rozhodovat jiný věcně příslušný správní orgán, potřebnost ČOV ve vztahu k již existujícímu septiku a otázky plánovaných parkovacích stání) se krajský soud nezabýval s tím, že se jedná o námitky, které stěžovateli nepřísluší, jelikož nemohou zasáhnout do jeho veřejných subjektivních práv, v případě parkovacích míst pak proto, že se na ně společné povolení vůbec nevztahuje. Totéž platí pro námitku nenařízení ústního jednání, ke které ještě krajský soud poznamenal, že podle § 94m stavebního zákona lze od ohledání na místě i ústního jednání upustit, jsou-li správnímu orgánu dobře známy místní poměry a správní spis obsahuje dostatek podkladů pro posouzení stavebního záměru. [7] Další argumentační okruh stěžovatele směřoval k tomu, že ochranné pásmo plánované ČOV má zasahovat na jeho pozemek – parc. č. XC. To dovozoval z technické normy TSN 75 6011, která stanovuje ochranné pásmo o poloměru 5 m. S ohledem na to, že stavba má být umístěna 3 m od hranice pozemků, přesahuje její ochranné pásmo na pozemek v jeho vlastnictví. Krajský soud upozornil, že citovaná norma je závazná pouze pro případy, kdy kapacita čističky odpadních vod přesahuje 500 osob, nicméně v projednávané věci jde o kapacitu 20 obyvatel. Ochranné pásmo ČOV jako vodního díla proto vůbec není ve hře a veškeré námitky s ním související (nesprávně stanovená velikost pozemku a vzdálenost ČOV od plotu stěžovatele, která je právě uvedené 3 m, a nikoliv správními orgány zmiňovaných 6 m) proto ze své podstaty nemohou obstát. [8] Závěrečný argument ohledně neaplikovatelnosti § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., řešícího odstupové vzdálenosti sousedních staveb, považoval krajský soud rovněž za nedůvodný, protože stěžovatel na svém pozemku žádnou stavbu nemá. Odstupová vzdálenost nemůže být nedodržena právě proto, že se na pozemku stěžovatele žádná stavba nenachází. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil spolu s rozhodnutím žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [10] Nejprve stěžovatel zopakoval své žalobní body pouze s dílčími změnami oproti podané žalobě. Dále pak nesouhlasil s krajským soudem ohledně svého účastenství v řízení o výjimce z obecných požadavků na výstavbu. Stěžovatel své účastenství nedovozoval z nájmu obecního bytu (ten vztahoval ke své matce), ale z vlastnictví sousedních pozemků parc. č. XC a XD. S tím souvisí klíčová argumentace stěžovatele, že s ohledem na umístění ČOV zasahuje její ochranné pásmo na jím vlastněné pozemky. Bez udělení zmíněné výjimky by kvůli ochrannému pásmu studny nebylo možné stavět ČOV tak blízko hranicím pozemků, a proto měl být účastníkem řízení o výjimce z obecných požadavků, aby se k věci mohl vyjádřit. Dopad do své právní sféry dovozoval stěžovatel právě z onoho přesahu ochranného pásma ČOV na jeho pozemky. Nesouhlasil proto s krajským soudem ohledně toho, že neuvedl negativní dopad do svých práv. Závěrem stěžovatel vyjádřil obecný nesouhlas s nekonáním ústního jednání před správními orgány, což vyústilo v nesprávně zjištěné rozměry předmětného pozemku a vzdálenosti ČOV od hranice s pozemky stěžovatele. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že účastenství v řízení o výjimce stanoví § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přičemž jím předpokládané přímé dotčení práv stěžovatele nelze dovodit. Ve zbytku zopakoval svou argumentaci z žalobou napadeného rozhodnutí a odkázal na rozsudek krajského soudu s tím, že stěžovatel nijak nekonkretizoval, v čem má být rozsudek krajského soudu nezákonný. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou opomenutého účastenství v řízení o výjimce z obecných požadavků na výstavbu. Stěžovatel předně uvedl, že se nedomáhal ochrany studny na pozemku parc. č. st. XB z titulu nájemního práva, jak dovodil krajský soud z podané žaloby, ale z titulu vlastnictví sousedních pozemků parc. č. XC a XD, a tedy ochrany jeho vlastnického práva. Toto ohrožení spatřoval v omezení ochranného pásma studny na pozemku parc. č. st. XB, což umožnilo umístit ČOV natolik blízko k hranici pozemků, že ochranné pásmo ČOV zasáhne na pozemek parc. č. XC ve vlastnictví stěžovatele. [15] Řízení o výjimce z obecných požadavků na výstavbu upravuje § 169 stavebního z