5 Azs 204/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 204/2025- 38 - text  5 Azs 204/2025 - 41 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: S. T. V., zastoupen Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59, Rakovník, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2025, č. j. 20 Az 17/202536, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 6. 2025, č. j. OAM589/ZAZA11D072025, zastavil dle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti žalobce (stěžovatele) o udělení mezinárodní ochrany, neboť žádost shledal dle § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona nepřípustnou. Dalším výrokem uvedeného rozhodnutí žalovaný určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Bulharská republika. [2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 22. 5. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 4. 6. 2025 stěžovatel k žádosti uvedl, že je vietnamské státní příslušnosti, národností Kinh, bez náboženského vyznání, nemá žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl politicky aktivní. Stěžovatel je svobodný a nemá děti. Z Vietnamu odcestoval letecky v říjnu 2024 do Bulharska za účelem zaměstnání; šlo o jeho první cestu do EU. V Bulharsku pobýval do dubna 2025, přičemž do té doby měl platné pobytové oprávnění. Poté vycestoval vlakem do ČR. Je zdráv a neužívá žádné léky. Nebyl trestně stíhán ani ve Vietnamu, ani v jiném státě. K důvodům, které jej vedly k podání žádosti, stěžovatel uvedl, že ve Vietnamu má dluhy a že by rád v ČR pracoval, aby je mohl splácet. S jinými problémy se nesetkal. [3] Během pohovoru dne 4. 6. 2025 stěžovatel vypověděl, že v Bulharsku pracoval ve stavebnictví. Odcestoval proto, že musel pracovat déle, než bylo dohodnuto (pracoval až 12 hodin denně i o víkendech). Měl sice zajištěnu stravu, avšak porce byly malé. Na ubytovně, v níž stěžovatel bydlel, bylo až osm osob v jednom pokoji. Žádné jiné problémy v Bulharsku neměl. Do ČR přicestoval, protože měl informaci, že je zde snazší získat zaměstnání s vyšším výdělkem. Stěžovatel během pohovoru potvrdil, že byl poučen o tzv. dublinském systému a o možnosti předání do Bulharska. Na dotaz, zda existují důvody, které by mu bránily v návratu do Bulharska, uvedl, že pokud by mu tam nebyla udělena mezinárodní ochrana, musel by se vrátit do Vietnamu, kde má dluhy. Jiné důvody nemá. Stěžovatel si nebyl jist, zda má v Bulharsku stále platné pobytové oprávnění. Povinnost vycestovat do Bulharska by stěžovatel respektoval. V ČR ani v jiných členských státech EU nemá stěžovatel známé ani příbuzné. O mezinárodní ochranu stěžovatel požádal na doporučení známých, přičemž jeho cílem je zůstat v ČR, získat zde zaměstnání, vydělat peníze a splatit dluhy. [4] Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2025, č. j. OAM589/ZAZA11D07Z2025, žalovaný stěžovatele dle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu zajistil, přičemž doba zajištění byla stanovena do 16. 7. 2025. Obsahem správního spisu je též informace OAMP MV „Bulharsko – Azylový systém – Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky“ ze dne 31. 5. 2024 a souhlas Bulharské republiky s převzetím příslušnosti k posouzení stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 11. 6. 2025. [5] Žalovaný ve zmíněném rozhodnutí dospěl k závěru, že státem příslušným k posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 3 nařízení Dublin III je Bulharská republika. Stěžovatel totiž byl v době podání žádosti o mezinárodní ochranu držitelem oprávnění k pobytu vydaného Bulharskem dne 4. 11. 2024, jehož platnost Bulharsko ukončilo dne 30. 4. 2025. Je proto nutné aplikovat kritérium podle čl. 12 nařízení Dublin III. Bulharsko svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu uznalo. Žalovaný se zabýval tím, zda v případě Bulharska existují závažné důvody se domnívat, že tam dochází k systémovým nedostatkům azylového systému, přičemž vycházel ze zmíněné zprávy. Z ní podle žalovaného vyplynulo, že bulharský azylový systém je plně koherentní s azylovým systémem ČR a v zásadě odpovídá standardům EU. Nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí či stanovisko orgánů Evropské unie (včetně Soudního dvora EU), Evropského soudu pro lidská práva či Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, z něhož by vyplývaly systémové nedostatky bulharského azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů v daném členském státě. Bulharsko je členským státem EU, dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopno zajistit jejich dodržování i ze strany nestátních subjektů. Bulharsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Stěžovateli byla poskytnuta možnost se s podklady rozhodnutí seznámit, tohoto práva však nevyužil. Vzhledem k tomu, že je stěžovatel zletilý, soběstačný, práceschopný a nemá na území ČR žádná omezení ani vazby, žalovaný nevyužil diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. [6] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 20 Az 17/202536, zamítl. Krajský soud konstatoval, že nebylo sporné, že příslušným státem k posouzení stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany je Bulharsko. Stěžovatel však zpochybňoval, že v této zemi nedochází k systémovým nedostatkům ve fungování tamního azylového systému. Žalovaný podle krajského soudu splnil svou povinnost shromáždit k této otázce relevantní podklady. Stěžovatel naopak nepředložil žádná konkrétní tvrzení dokazující nevhodné podmínky v bulharských azylových zařízeních, přičemž hovořil pouze o podmínkách poskytovaných mu jeho zaměstnavatelem. Bylo proto dle krajského soudu dostačující, že žalovaný vycházel z jím obstarané zprávy. Krajský soud dále vymezil základní judikatorní východiska týkající se posuzování systémových nedostatků azylového systému členského státu a dospěl k závěru, že v Bulharsku nehrozí riziko překročení prahu závažnosti nedostatků azylového systému tak, aby se jednalo o systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Krajský soud zohlednil individuální okolnosti stěžovatelova případu a shledal, že se jedná o zdravého a práceschopného muže v produktivním věku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel bude v Bulharsku žádat o mezinárodní ochranu poprvé, bude mít nárok na hmotnou pomoc (stravu, ubytování, sociální pomoc, zdravotní a psychologickou péči). Krajský soud připustil, že situace v azylových střediscích v Bulharsku je problematická, avšak neshledal, že by pobyt v nich dosahoval úrovně nelidského či ponižujícího zacházení. Z veřejně dostupných aktuálních informací (ze stránek Agentury Evropské unie pro otázky azylu) nevyplývá, že by došlo k nějakému aktuálnímu zhoršení bulharského azylového systému či že by jiné členské státy žadatele o mezinárodní ochranu do Bulharska z důvodu vážných systémových nedostatků nepředávaly. Krajský soud konstatoval, že žalovaný se též řádně zabýval možností využít diskreční oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III. S odkazem na relevantní judikaturu soud připomněl, že sám není oprávněn hodnotit to, zda žalovaný diskreční oprávnění aplikovat měl, nýbrž pouze to, zda žalovaný při zvažování jeho použití nepřekročil meze správního uvážení nebo jej nezneužil. Dle krajského soudu se žalovaný výslovně zabýval veškerými podstatnými hledisky stěžovatelova případu, přičemž jeho úvaha je přezkoumatelná a logická a ke zneužití správního uvážení nedošlo. [7] V kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou týkající se neaktuálnosti zprávy o azylovém systému v Bulharsku, kterou si žalovaný obstaral. Dle stěžovatele nebylo možné odkázat jen na jiné informace, jak to učinil krajský soud, naopak to měl být žalovaný, kdo si měl aktuální zprávu obstarat. Nedostatečná je podle stěžovatele rovněž úvaha žalovaného ohledně nemožnosti uplatnit diskreční oprávnění ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný měl zohlednit předchozí stěžovatelovy negativní zkušenosti v Bulharsku týkající se nedostatku jídla a nevyhovujícího ubytování. Návrat do Bulharska by pro něj tedy byl traumatizující. Z uvedených důvodů stěžovatel navr