6 Afs 123/2024 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 123/2024- 30 - text  6 Afs 123/2024 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Veroniky Juřičkové, soudce zpravodaje Štěpána Výborného a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: STIM, spol. s r.o., sídlem Paseka 334, Paseka, zastoupená Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2022, č. j. 21762/22/ 530021444712211, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočky v Olomouci, ze dne 9. 4. 2024, č. j. 60 Af 26/202249, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Zlínský kraj neuznal žalobkyni za zdaňovací období leden až prosinec 2012 nárok na odpočet daně na vstupu a daň na výstupu žalobkyni stanovil dle § 108 odst. 1 písm. k) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o DPH“). Žalobkyně sice předložila formálně bezvadné daňové doklady, neprokázala však, že by se deklarovaná plnění fakticky uskutečnila. Žalobkyní vykázaná plnění byla uskutečněna pouze za účelem získání finančních prostředků (za účelem vzniku pohledávek, které byly posléze postoupeny faktoringovým společnostem, čímž si žalobkyně zajistila krátkodobé financování). Odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům žalovaný zamítl, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 31 Af 3/2018250, a kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, č. j. 3 Afs 116/202083. [2] Dne 31. 12. 2021 podala žalobkyně u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) dodatečná daňová přiznání k DPH za zdaňovací období leden až prosinec 2012, jimiž uplatnila opravu výše daně. Žalobkyně doložila také souhrnné opravné daňové doklady, které doručila odběratelům. Žalobkyně se domáhala prolomení lhůty určené k opravě daně dle § 43 odst. 4 zákona o DPH, neboť v původních daňových řízeních daňové orgány nezohlednily bezdůvodné fakturování daně na výstupu. Pokud fiktivní plnění nevedla ke ztrátě rozpočtových příjmů, je nutné umožnit vystaviteli faktury vrácení nesprávně přiznané daně. [3] Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2022, č. j. 268844/22/310852521803706, správce daně řízení zastavil dle § 106 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro prolomení lhůty pro provedení opravy. Podle správce daně nebyla zcela vyloučena ztráta daňových příjmů. [4] K odvolání žalobkyně žalovaný v části týkající se zdaňovacích období leden až duben 2012 vrátil věc správci daně s pokynem k vydání rozhodnutí dle § 111 odst. 6 daňového řádu z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně. V části týkající se zdaňovacích období květen až prosinec 2012 rozhodnutí správce daně potvrdil. Žalovaný shledal, že žalobkyně nepožádala o opravu výše daně v zákonem stanovené lhůtě. Prolomit lhůtu uvedenou v § 43 odst. 4 zákona o DPH by bylo možné ve výjimečných případech, žalobkyně však neprokázala dobrou víru a odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů. [5] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) zamítl nyní napadeným rozsudkem. [6] Krajský soud uvedl, že z principu neutrality DPH vyplývá právo provést opravu, pokud vystavitel faktury prokáže svou dobrou víru nebo pokud včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů. Žalobkyní realizované transakce ovšem byly fiktivní, protože vědomě vystavila fakturu na neexistující plnění, jak popsaly soudy rozhodující o její žalobě proti odepření nároku na odpočet DPH. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat dobré víry. [7] Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) krajský soud dovodil, že vnitrostátní právo může v souladu s čl. 273 směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“), z časového hlediska omezit právo daňového subjektu žádat o vrácení DPH, resp. odpočtu na DPH. Důležité je, aby takové omezení dodržovalo zásady rovnocennosti a efektivity. Tyto zásady lhůta uvedená v § 43 odst. 4 zákona o DPH splňuje. V této lhůtě musí být pochopitelně také učiněna opatření k zamezení vzniku nebezpečí ztráty daňových příjmů. Žalobkyně vystavila opravné daňové doklady a současně požádala o opravu daně (formou dodatečných daňových přiznání dle § 43 odst. 1 zákona o DPH) až po uplynutí lhůty uvedené v § 43 odst. 4 zákona o DPH (takřka po 10 letech od konce zdaňovacích období roku 2012). Již tato skutečnost brání tomu, aby mohlo být její žádosti vyhověno. V dané věci navíc nebylo odstraněno nebezpečí vzniku ztráty daňových příjmů. Jelikož se jednalo o kolotočové obchody, bylo nutné posuzovat zamezení ztráty daňových příjmů v celém řetězci, respektive u každého z článků řetězce. Nelze přitom s jistotou říct, že nedošlo ke ztrátě daňových příjmů, protože byl detekován daňový dluh (řetězce č. 1 až 3), nebo nebylo možné ověřit, zda došlo k zamezení ztráty (řetězec č. 4). II. Podání účastníků řízení [8] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. [9] Stěžovatelka se dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2022, č. j. 6 Afs 55/202091, z něhož dovozuje, že podmínka dobré víry pro podání dodatečných daňových přiznání na základě vydaných opravných dokladů byla v její věci splněna. Stejný závěr plyne z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, č. j. 48 Af 41/201757. Krajský soud chybně vyšel z judikatury, která se týkala přeprodávání elektrické energie výhradně mezi spojenými osobami, což nebyl případ stěžovatelky. Skutkovému stavu neodpovídá tvrzení krajského soudu, že stěžovatelka neprokázala existenci zboží, které mělo být předmětem dodání. Existenci zboží prokázala stěžovatelka nejenom fakturami o prodeji a nákupu zboží od účastníků „faktoringového kolečka“, ale i nákupními fakturami od původních dodavatelů zboží, skladovým hospodářstvím a výslechy svědků, které ovšem žalovaný i krajské soudy hodnotili účelově nesprávně. Všechny stěžovatelkou vystavené faktury odpovídaly skutečnému plnění uskutečněnému za účelem získání úvěru od faktoringové společnosti. [10] Stěžovatelka uvádí, že včas zamezila riziku ztráty daňových příjmů. Odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů nemusí být provedeno ve lhůtě uvedené v § 43 odst. 4 zákona o DPH. Riziko ztráty daňových příjmů stěžovatelka eliminovala tím, že opravné doklady vystavila a uplatnila ke konci objektivní prekluzivní lhůty, takže si její obchodní partneři již nemohli případné odpočty daně z přidané hodnoty uplatnit a také si je žádný její obchodní partner neuplatnil. Stěžovatelka považuje za nesprávný a nespravedlivý rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 116/202083 vydaný v její věci. Snahou stěžovatelky bylo alespoň dodatečně zmírnit následky svévolného postupu správce daně při posuzování její legální snahy o získání úvěru od faktoringové společnosti. [11] Krajský soud se podle stěžovatelky nevypořádal s argumentací ohledně ostatních společností v řetězci. Stěžovatelka nakonec obsáhle cituje z podání ze dne 13. 9. 2017, kterým se vyjadřovala ke zjištěním žalovaného a doplňovala své odvolání. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí se stěžovatelčiným tvrzením, že plnění nebylo fiktivní. Stěžovatelka bezesporu vystavila daňové doklady, které neodpovídaly žádnému skutečnému plnění. Stěžovatelka si byla vědoma skutečnosti, že vystavuje doklady, k nimž nelze přiřadit žádné skutečně existující plnění. Stěžovatelkou citované rozsudky jsou zcela nepřiléhavé. První z alternativních podmínek pro uplatnění opravy výše daně v podobě prokázání dobré víry nebyla splněna. Stěžovatelka ani zcela neodstranila nebezpečí ztráty daňových příjmů. Lhůtu podle § 43 odst. 4 daňového řádu lze prolomit pouze za předpokladu, že daňový subjekt nejednal s nedostatkem řádné péče, což není případ stěžovatelky. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s. [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Podle § 43 odst. 1 zákona o DPH v případě, kdy plátce nebo osoba identifikovaná k dani uplatnila a přiznala daň jinak, než stanoví tento zákon, a tím zvýšila daň na výstupu nebo svoji daňovou povinnost, je oprávněna provést opravu v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo původní plnění nebo