6 Afs 273/2024 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 273/2024- 48 - text  6 Afs 273/2024 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudkyň Martiny Küchlerové (soudkyně zpravodajka) a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Asociace Falun Gong České republiky, z. s., sídlem V Brance 436, Komárov, zastoupeného Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2023, č. j. MHMP 1613584/2023, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 14 Af 31/202348, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 14 Af 31/202348, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým městský soud vyhověl žalobě, zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 28. 8. 2023, č. j. MHMP 1613584/2023, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] Žalobce je zapsaným spolkem. Jak plyne z jeho stanov, žalobce mj. pořádá kulturní představení na podporu v Číně pronásledovaných stoupenců hnutí Falun Gong. Ve dnech 28. 5. 2022 a 29. 5. 2022 v Kongresovém centru Praha pořádal tři kulturní akce Shen Yun. Úřad městské části Prahy 4 (dále jen „správce poplatku“) vyměřil žalobci místní poplatek ze vstupného na představení ve výši 638 622 Kč, který zvýšil dle § 11 odst. 3 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích na dvojnásobek, tedy 1 277 244 Kč (platební výměr ze dne 21. 12. 2022). Správce poplatku se neztotožnil s tvrzením žalobce, že představení měla spadat pod výjimku stanovenou v § 6 odst. 1 věty poslední zákona o místních poplatcích. Na základě této výjimky se poplatek ze vstupného neplatí, pokud celý výtěžek pořadatel odvede na charitativní a veřejně prospěšné účely. Dle správce poplatku žalobce nemohl využít této výjimky z povinnosti zaplatit poplatek, neboť neohlásil údaje ve smyslu § 14a odst. 1 a 6 zákona o místních poplatcích. [3] Proti platebnímu výměru se žalobce odvolal. K odvolání stěžovatel v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil platební výměr tak, že místní poplatek ze vstupného snížil na částku 638 623 Kč. Odstranil tedy sankční 100% navýšení poplatku. [4] Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu a městský soud dle § 78 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval otázkou, zda nárok na neplacení místního poplatku ze vstupného dle § 6 odst. 1 věty poslední zákona o místních poplatcích mohl žalobci zaniknout dle § 14a odst. 6 téhož zákona, pokud svou akci neohlásil v souladu s § 14a odst. 1 tohoto zákona. Klíčová námitka žalobce totiž spočívala v tom, že ustanovení § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích na tento případ nedopadá, neboť se týká pouze zániku nároku na osvobození nebo úlevy. Úlevu může obec upravit v obecně závazné vyhlášce, avšak obecně závazná vyhláška č. 10/2011 Sb. hl. m. Prahy, o místním poplatku ze vstupného (dále jen „vyhláška č. 10/2011 Sb.“), žádnou úlevu neupravuje. Žalobce proto tvrdil, že výjimka z povinnosti platit místní poplatek upravená v § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích nedopadá na situace, v nichž se poplatek neplatí ze zákona. [6] Městský soud se zabýval jazykovým a historickým výkladem i účelem § 6 odst. 1 věty poslední ve spojení s § 14a odst. 1 a 6 zákona o místních poplatcích. Po provedené analýze právní úpravy uvedl, že se v obecné rovině kloní k závěru stěžovatele, dle něhož neplacení místního poplatku ze vstupného dle § 6 odst. 1 věty poslední zákona o místních poplatcích pravděpodobně představuje osvobození od místního poplatku. Kdyby tomu tak bylo, žalobce měl splnit ohlašovací povinnost dle § 14a odst. 1 téhož zákona. Pokud ji nesplnil, jeho nárok na osvobození (neplacení) zanikl. Tento výklad dle městského soudu nejlépe vystihuje racionální nastavení mechanismu vzniku, hlášení a placení místního poplatku ze vstupného. Městský soud nicméně dále uvedl, že sice jde o „nejlepší“ výklad, nikoli však jediný možný. [7] S ohledem na nejednoznačnost terminologie zákona o místních poplatcích měl městský soud pochopení pro adresáty § 6 odst. 1 věty poslední, kteří nedovodí, že neplacení poplatku je pouze „převlečeným“ osvobozením od tohoto poplatku. Zdůraznil, že neposkytujeli § 6 odst. 1 věta poslední ve spojení s § 14a odst. 1 a 6 jasné a přímočaré stanovení notifikační povinnosti, včetně stanovení následků za její nesplnění (nejde o tzv. legi certa), patrně ani žalobce nemohl na základě takového znění zákona o místních poplatcích předvídat, že musel akci předem ohlásit. Pokud akci včas neohlásil, nemohl v tomto řízení čelit ani kvazisankční povinnosti placení místního poplatku ze vstupného pro zánik nároku na osvobození, resp. zánik nároku na neplacení (§ 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích). [8] Městský soud uzavřel, že zde existovaly srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy. Jedna svědčila o tom, že žalobce byl osvobozen od povinnosti platit poplatek, druhá, že byl z poplatkové povinnosti vyňat, pročež mu nesvědčila ani ohlašovací či jiná povinnost. Na základě nejednoznačné terminologie zákona o místních poplatcích nelze dovodit, že by institut osvobození byl sběrnou kategorií, do níž by bylo možné zařadit také případy, kdy zákonodárce vyňal konkrétní typy situací či osob z poplatkové povinnosti. Za takové situace městský soud uzavřel, že je nezbytné přiklonit se k výkladové variantě, která je pro soukromou osobu výhodnější dle zásady in dubio mitius. [9] Městský soud se zabýval i dalšími námitkami žalobce, které není třeba s ohledem na obsah kasační stížnosti sumarizovat. Závěrem městský soud zavázal stěžovatele svým závazným právním názorem. Uvedl, že stěžovatel nemůže žalobci odepřít nárok na neplacení místního poplatku ze vstupného s odkazem na § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích. V dalším řízení se má stěžovatel zabývat otázkou, zda žalobce zcela splnil podmínky pro neplacení místního poplatku ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích. K tomu mu zašle konkrétně formulovanou výzvu k doplnění rozhodných údajů. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [10] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že výklad § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích přijatý městským soudem je nesprávný a nepřijatelný. Uvedl, že v případě daného ustanovení jde o osvobození od poplatku, což plyne z vývoje právní úpravy a logiky jejího výkladu. V této souvislosti považoval stěžovatel za klíčové, že: a) aplikovaná ustanovení zákona o místních poplatcích v době svého přijetí nerozlišovala mezi osvobozením a vynětím z poplatkové povinnosti, přičemž převažující doktrína měla historicky za to, že se takto formulované výjimky ve svých důsledcích nijak neliší. Systematicky a co do důsledku je nerozlišují ani další poplatkové zákony. b) doktrína a posléze i zákonodárce akceptovali judikaturou dovozené negativní vymezení poplatníka („poplatku nepodléhají“  § 3 odst. 2 zákona o místních poplatcích účinný do 31. 12. 2019), resp. předmětu poplatku („předmětem poplatku není“  § 3a odst. 2 téhož zákona) včetně zásadního rozdílu, že osoby spadající do takové výjimky se na rozdíl od osvobozených osob vůbec nestávají poplatkovým subjektem, a proto je netíží ani nepeněžité (ohlašovací, evidenční) povinnosti při správě místních poplatků. Narozdíl od poplatkových subjektů nejsou povinni prokazovat všechny skutečnosti rozhodné pro správné stanovení poplatku. c) současná doktrína i zákonodárce se převážně shodují na skutečnosti, že výraz „poplatek neplatí“ užitý v § 4 odst. 1 větě poslední, § 6 odst. 1 větě poslední a § 10 odst. 1 větě druhé zákona o místních poplatcích stanovuje osvobození od poplatku, a nikoliv vynětí z předmětu poplatku. d) výklad přijatý napadeným rozsudkem by v důsledku uplatnění doktrinálních závěrů ve vztahu k vynětí z předmětu poplatku vedl k nepřijatelným, nepřiměřeným a absurdním důsledkům a nemožnosti stěžovatele postupovat v souladu s vysloveným závazným právním závěrem městského soudu. Jen stěží by stěžovatel totiž mohl vyzvat osobu, která tvrdí, že v důsledku vynětí z předmětu poplatku není poplatníkem, k prokázání skutečností rozhodných pro stanovení poplatku. Tedy ke splnění povinnosti, která tíží výhradně poplatníky. [11] Stěžovatel uvedl, že slovní vyjádření „poplatek neplatí“ je v zákoně o místních poplatcích použito u místního poplatku za užívání veřejného prostranství (§ 4 odst. 1), ze vstupného (§ 6 odst. 1) a za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst (§ 10 odst. 1). Ve všech těchto případech je podle názoru stěžovatele zcela nezbytné zachovat povinnost ohlásit rozhodné skutečnosti pro stanovení výše poplatku a