6 As 175/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 175/2024- 36 - text  6 As 175/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Filipa Dienstbiera a soudkyň Veroniky Juřičkové a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: Zaplo Finance s.r.o., sídlem 5. května 1746/22, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2020, č. j. ČOI 104259/20/O100, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 8 A 106/2020137, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Česká obchodní inspekce, Inspektorát pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu (dále také jako „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 26. 8. 2019 uznal žalobkyni vinnou z porušení právní povinnosti, kterého se dopustila tím, že neposoudila schopnost dvou spotřebitelů splácet úvěr na základě dokladů prokazujících příjmy a výdaje spotřebitele, a tedy nesplnila povinnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru. Týmž rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze správního deliktu podle § 154 odst. 1 písm. i) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se dopustila tím, že spotřebiteli neposkytla prostřednictvím internetových stránek údaje o orgánu dohledu, a dále správního deliktu podle § 154 odst. 1 písm. n) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se dopustila tím, že uvedeným spotřebitelům neposkytla údaje o orgánu dohledu. Ústřední inspektorát České obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 31. 7. 2020 zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu. [2] Předmětem sporu byla mimo jiné otázka, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonnými požadavky. V této souvislosti bylo sporné, zda se žalobkyně mohla spoléhat na nepodložené informace od spotřebitelů. [3] Městský soud shledal žalobu důvodnou, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že zákon o spotřebitelském úvěru zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie, podle níž v závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu musí poskytovatel úvěru zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele; dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Neshledal důvodnou námitku žalobkyně o nepoužitelnosti dosavadní judikatury z důvodu přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), neboť obecné nařízení o ochraně osobních údajů neruší speciální úpravu. [4] Městský soud vyložil § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že poskytovatel úvěru posuzuje úvěruschopnost žadatele primárně na základě informací získaných od spotřebitele o jeho příjmech a výdajích a na základě způsobu plnění dosavadních dluhů. Informace od spotřebitele by měly být pravdivé, musí jich být dostatečné množství, aby byly schopné vypovědět o finanční situaci spotřebitele, a musí být spolehlivé a dostatečné. Zároveň však s ohledem na úpravu v obecném nařízení o ochraně osobních údajů jich nemá být víc, než je potřebné, musí být nezbytné a přiměřené např. výši úvěru, jinak může poskytovatel spáchat přestupek podle § 153 odst. 1 písm. l) bod 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Rovnováhu mezi těmito dvěma požadavky musí v konkrétním případě hledat poskytovatel úvěru. Kritériem je, že jsou tyto informace takového charakteru, že nevzbuzují důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Pokud další okolnosti (platební minulost spotřebitele, výše úvěru atd.) nevyvolají důvodné pochybnosti o spolehlivosti jím uváděných informací, není dle městského soudu nutné požadovat prokázání těchto informací doklady. [5] Dále městský soud souhlasil se žalovaným, že nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsouli podpořena žádnými doklady. Jestliže však jsou podložena dalšími okolnostmi (předchozí splácení úvěrů, bezdlužnost, nízká výše úvěru), je třeba je kvalifikovat jako dostatečná a spolehlivá. Dostatečnost údajů je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, tedy podle okolností, za nichž dojde k uzavření smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Pokud z těchto okolností nevyplývají důvodné pochybnosti o informacích, může je poskytovatel považovat za spolehlivé a dostatečné a úvěr poskytnout. Dle městského soudu žalobkyně posoudila úvěruschopnost žadatelů v souladu se zákonnými požadavky a vytýkaného správního deliktu se nedopustila. K námitkám týkajícím se porušení povinnosti označit orgán dohledu městský soud konstatoval, že žalobkyně správně uvedla jako orgán dohledu Českou národní banku, a stanovené povinnosti tedy neporušila. [6] Žalovaný napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/202357, rozsudek městského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud uvedl, že žalovaný svůj právní názor opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539, který ani po změně právní úpravy neztratil na relevanci. Nejvyšší správní soud v něm postup poskytovatele úvěru, který veškeré údaje o příjmech a závazcích dlužníků získal na základě prostého prohlášení klienta bez jakéhokoli podkladu, a posuzoval tak úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě ničím nedoložených prohlášení, shledal jako rozporný s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí. Akcentoval přitom účel právní úpravy i zákonnou povinnost poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Jak účel právní úpravy, tak požadavek odborné péče poskytovatele úvěru zůstal zachován. [7] Nejvyšší správní soud souhlasil se žalobkyní, že dostatečnost informací se může lišit podle okolností. Dostatečnost informací a jejich spolehlivost však nelze zaměňovat. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 2 výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů, na které žalobkyně poukazuje, je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, které je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání. Již v rozsudku č. j. 1 As 30/201539 Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13 (CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další), v němž Soudní dvůr mj. konstatoval, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsouli podepřena žádnými doklady“. Spornou otázkou přitom nebyla pravdivost informací poskytnutých spotřebiteli, nýbrž nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů ze strany žalobkyně. Nejvyšší správní soud se z uvedených důvodů neztotožnil se závěry městského soudu v napadené části rozsudku týkající se porušení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a správního deliktu dle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru. Proti části týkající se označení orgánu dozoru žalovaný u Nejvyššího správního soudu nebrojil. [8] Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 6 As 8/2023 nepovažoval za potřebné položit předběž