6 As 214/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 214/2024- 25 - text  6 As 214/2024 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Juřičkové, soudkyně zpravodajky Jiřiny Chmelové a soudce Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. L. N., zastoupený JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, sídlem Na Roudné 18, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2021, č. j. MZP/2021/500/2079, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 5 A 20/202277, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Na základě rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále „inspekce”) byly žalobci zabaveny exempláře neživých živočichů. Žalobce ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), neprokázal jejich zákonný původ. Konkrétně se jednalo o dermoplastické preparáty medvěda baribala, medvěda ušatého, pumy, karakala, lva, servala a rovněž části těl lva, karakala, vlka obecného a jiné kočkovité šelmy. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Žalovaný změnil shora označeným rozhodnutím výrok II prvostupňového rozhodnutí inspekce tak, že vypustil odkaz na § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále „městský soud”), který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Podle městského soudu žalobce nezpochybnil, že by zabavené exempláře spadaly mezi živočišné druhy chráněné nařízením Rady (ES) č. 338/97 a Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (dále „Úmluva CITES”); v případě exempláře vlka obecného dovezeného před 30. 11. 2009 pak též zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ochrana se vztahuje jak na exempláře živé, tak i neživé. Podle § 34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy inspekce zabaví exemplář, u něhož nebyl prokázán původ podle § 24 téhož zákona. Účelem prokázání původu je nejen doložení podkladů, odkud exemplář pochází, ale i to, na základě jakých dokladů byl dovezen, a zjištění, zda na daný exemplář byla vydána povolenka k obchodování. Důkazní břemeno v plném rozsahu tíží držitele exempláře. Inspekci tedy nelze klást k tíži, že sama aktivně nedohledávala původ exemplářů, neboť to nebylo její povinností. Inspekce sice může od zabavení upustit, ale jen v odůvodněných případech, pokud to není v rozporu s jinými právními předpisy. Žalobce však žádné skutečnosti, proč by inspekce měla upustit od zabavení, ve správním řízení neuvedl a takové skutečnosti se ani samy neprojevily. Žalobcem tvrzená individuální záliba, tj. lov a utváření soukromé sbírky trofejí, není výrazem důležitého veřejného zájmu společnosti. Tvrdilli žalobce, že je držitelem jedné z největších sbírek exemplářů chráněných živočichů, měla by mu být legislativa týkající se podmínky nakládání a držby těchto exemplářů o to více známa. K námitce týkající se nesprávné aplikace právní úpravy související s tím, že některé exempláře jsou poměrně staré (přičemž jejich stáří nebylo v řízení přesně zjištěno), městský soud doplnil, že již v době, kdy žalobce tvrdí, že dané exempláře pořizoval, tj. v letech 2008 až 2017, měl povinnost doložit původ exemplářů. Pozdějšími změnami se právní úprava pouze zpřesnila. Městský soud rovněž neshledal žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť žalovaný se okolnostmi případu dostatečně zabýval a posoudil je v kontextu platné právní úpravy, včetně možnosti upustit od zabavení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Tvrdil, že městský soud se jednak dostatečně nezabýval jeho argumenty. Pouze převzal argumentaci žalovaného, kterou sám kriticky neposoudil. Kvůli nedostatečnému a nepřesvědčivému odůvodnění je podle stěžovatele napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel doplňuje, že v řízení poukazoval na to, že správní orgány posoudily jeho jednání nepřiměřeně přísně a nedostatečně zohlednily okolnosti případu (např. že některé dříve zabavené exempláře byly později stěžovateli vráceny). Městský soud rovněž nedostatečně hodnotil důkazy. Stěžovatel připomněl, že soud je povinen vedle svých úvah do rozhodnutí uvést všechny skutečnosti, které byly podklady rozhodnutí, a že pouhá reprodukce znění zákona nenaplňuje požadavky náležitého odůvodnění. To se týká zejména stěžovatelovy argumentace k možnosti upuštění od zabavení exemplářů, kterou městský soud posoudil jen zcela okrajově. Zabavením exemplářů zasáhly správní orgány do jeho vlastnického práva, přičemž takový zásah lze připustit až jako poslední možný prostředek. Stěžovatel doplnil, že v jeho věci existovala jen možnost, nikoli však povinnost inspekce zabavit exempláře. Inspekce postupovala přepjatě formalisticky. Na první pohled sice byly splněny zákonné podmínky pro zabavení neživých exemplářů, avšak inspekce již nezvažovala, zda zabavení nezpůsobí nepřiměřený zásah do práv stěžovatele. Podle stěžovatele měla inspekce věc posuzovat i materiálně, přičemž i při méně intenzivním opatření šlo dosáhnout zamýšleného cíle. Stěžovatel dodal, že tak mimořádný zásah do práv, jako je zabavení exemplářů, by měl být používán jen v krajních a nevyhnutelných situacích. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že nedošlo k prokázání původu zabavených exemplářů. Bylo proto zcela namístě použít § 34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy, v jehož první větě se uvádí, že inspekce exempláře při neprokázání původu zabaví. Možné nezabavení exemplářů pak představuje výjimku z pravidla a je vázáno na splnění zákonných podmínek. V nynější věci tyto podmínky nebyly splněny, poněvadž stěžovatel neuvedl žádné důvodné skutečnosti, které by opodstatňovaly možnost upustit od zabavení. Tyto skutečnosti nevyšly najevo ani během správního řízení, inspekce se proto jejich naplněním dále nezabývala. Žalovaný souhlasí s tím, že zabavení exemplářů představuje zásah do vlastnického práva. Takové opatření však není samoúčelné a vede k naplňování cílů Úmluvy CITES. Omezení vlastnického práva je legitimním opatřením s ohledem na veřejný zájem regulovat obchod s druhy ohroženými vyhynutím. Ve vazbě na tento veřejný zájem, ale i s ohledem na rozsáhlost stěžovatelovy sbírky, nelze hodnotit zabavení devíti neživých exemplářů, u kterých stěžovatel nebyl schopen prokázat jejich legální původ, jako nepřiměřené opatření. Ostatně ani v kasační stížnosti stěžovatel neuvedl žádné konkrétní důvody, které by přesvědčivě odůvodňovaly, proč měla inspekce od zabavení upustit. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. [6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Stěžovatel považoval odůvodnění rozsudku za nedostatečné, zejména ve vztahu k možnosti inspekce upustit od zabavení exemplářů. Dle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené (rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/200636, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/200147, č. 386/2004 Sb. NSS). Ke zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je však třeba přistupovat obezřetně. Není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení každého žalobního tvrzení, pakliže proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky vyloží tak, že podpora správnosti těchto závěrů je sama o sobě dostatečná (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012161). Zároveň nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje věcný přezkum napadeného rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/201485, či ze dne 27. 2. 2025, č. j. 4 As 84/202443). [7] Rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, č. 2162/2011 Sb. NSS, dále uvedl, že „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrač