6 As 81/2025 – Nejvyšší správní soud

6 As 81/2025- 34 - text  6 As 81/2025 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: Beta Real Estate CZ k.s., sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, zastoupená Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému: Městský úřad Zábřeh, sídlem Masarykovo náměstí 510/6, Zábřeh, zastoupený JUDr. Janem Brožem, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nezahájení řízení o nařízení odstranění stavby kanalizačního potrubí na pozemku parc. č. 2757/8 v kat. území Zábřeh na Moravě, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2025, č. j. 65 A 71/202479, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný Městský úřad Zábřeh (stavební úřad) sdělil žalobkyni (k jejímu podnětu ze dne 10. 11. 2023) přípisem ze dne 5. 12. 2023, č. j. MUZB/64004/2023/OZP, že neshledal důvod k zahájení řízení z moci úřední o nařízení odstranění stavby kanalizačního potrubí na pozemku žalobkyně parc. č. 2757/8 v kat. území Zábřeh na Moravě (dále jen „stavba kanalizace“). Krajský úřad Olomouckého kraje jako nadřízený správní orgán, na který se žalobkyně obrátila, neshledal žalovaného nečinným, o čemž žalobkyni vyrozuměl přípisem ze dne 14. 6. 2024, č. j. KUOK 48977/2024. Správní orgány vycházely ze skutečnosti, že stavba kanalizace je ve vlastnictví společnosti Vodohospodářská zařízení Šumperk, a.s. (dále jen „společnost VHZ“) a je součástí kanalizačního systému města povoleného společně s čistírnou odpadních vod v šedesátých letech 20. století (územním rozhodnutím Okresního národního výboru Šumperk ze dne 24. 5. 1965, č. j. Výst.659/3051965, a stavebním povolením ze dne 25. 3. 1967, č. j. Voda 1802/R167/66K). [2] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v nezahájení řízení o nařízení odstranění stavby kanalizace žalovaným stavebním úřadem. Krajský soud žalobu usnesením označeným v záhlaví odmítl jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] s odůvodněním, že žalobkyně dlouhodobě pokojně akceptovala stav, jehož nápravy se podanou žalobou domáhala. [3] V návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud posuzoval, po jakou dobu žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) věděla o existenci stavby kanalizace na pozemku v jejím vlastnictví. Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že stavba kanalizace protínající pozemek ve vlastnictví žalobkyně ve směru od severozápadu na jihovýchod rovnoběžně s hranicí pozemku je zakreslena již na výkresech dokumentace stavby obchodního centra Zábřeh z let 2013 a následujících, přičemž o povolení stavby obchodního centra (jakož i povolení změn této stavby před dokončením) požádala v minulosti sama žalobkyně či její právní předchůdkyně. V legendě výkresů projektové dokumentace je stavba kanalizace popsána jako stavba jednotné (dešťové a splaškové) kanalizace. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) předkládaly jako součást dokumentace stavby obchodního centra uvedené výkresy, které se po ověření stavebním úřadem staly součástí vydaných rozhodnutí, právní předchůdkyně žalobkyně musela o existenci kanalizace na pozemku vědět nejpozději od května roku 2013; žalobkyně pak nejpozději od března roku 2016. Podnět k zahájení řízení o nařízení odstranění stavby kanalizace však žalobkyně podala žalovanému až v listopadu roku 2023, tedy s odstupem více než deseti let. Krajský soud rovněž poznamenal, že i pokud by žalobkyně (resp. právní předchůdkyně) existenci stavby kanalizace z uvedených výkresů neseznala a nevěděla ani o existenci poklopů kanalizačních šachet nacházejících se na pozemku v jejím vlastnictví, je zřejmé, že objektivně se stavba kanalizace na pozemku žalobkyně nacházela nejpozději od roku 2012. Popsanou situaci tak krajský soud vyhodnotil jako dlouhodobé pokojné akceptování stavu žalobkyní (a její právní předchůdkyní), která se jej následným podáním zásahové žaloby pokouší zneužívajícím způsobem narušit. II. Kasační stížnost [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, v níž namítla, že krajský soud učinil nesprávná skutková zjištění stran objektivní existence stavby kanalizace na jejím pozemku nejpozději od roku 2012, jakož i ohledně vědomosti stěžovatelky a její právní předchůdkyně o existenci této stavby. [5] Dle stěžovatelky učinil krajský soud závěr o objektivní existenci kanalizace na jejím pozemku parc. č. 2757/8 od roku 2012 na základě snímku Google Street View z března uvedeného roku, byť na tomto snímku není poklop kanalizační šachty na hranici jejího pozemku patrný. I kdyby však poklop patrný byl, neprokazovalo by to existenci stavby kanalizace jako liniové stavby, která protíná pozemek stěžovatelky směrem severozápadním směrem k pozemku nedalekého rodinného domu. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že již ve svém dopise ze dne 4. 5. 2022, který adresovala společnosti VHZ, tvrdila, že sporná stavba kanalizace je ve skutečnosti nevyužívanou kanalizační přípojkou dřívějšího průmyslového areálu ve stěžovatelčině vlastnictví. Dle kamerové zkoušky přípojka východně od pozemku žalobkyně parc. č. 2757/8 odbočuje do bývalého areálu a nenapojuje nedaleký rodinný dům. [6] Stěžovatelka rovněž rozporovala závěr krajského soudu, že i právní předchůdkyně musela o stavbě kanalizace vědět nejpozději od května roku 2013. V této souvislosti namítala, že z data vytvoření situačního výkresu jako součásti dokumentace stavby tvořící přílohu veřejnoprávní smlouvy nahrazující stavební povolení pro stavbu obchodního centra Zábřeh, o které žádala právní předchůdkyně, nelze dovodit, že o existenci stavby kanalizace k tomuto datu věděla. Výkresy zhotovovala autorizovaná osoba, od které je právní předchůdkyně obdržela ve finální podobě, přičemž veřejnoprávní smlouva byla uzavřena až dne 29. 1. 2014. [7] Stěžovatelka dále uvedla, že i kdyby byly skutkové závěry krajského soudu správné (a stavba kanalizace se na jejím pozemku skutečně nacházela od roku 2012 a její právní předchůdkyně o ní věděla od roku 2013), právní posouzení celé věci krajským soudem je nepřezkoumatelné, neboť krajský soud dle stěžovatelky řádně neaplikoval závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 As 84/2023  71. Z napadeného rozsudku není dle stěžovatelky zřejmé, zda zneužití práva mělo spočívat v nedodržení subjektivní lhůty, objektivní lhůty, anebo obou těchto lhůt. Stěžovatelka pak napadla také právní hodnocení soudu jako nesprávné s argumentací, že neporušila ani jednu z těchto lhůt. [8] Dle stěžovatelky subjektivní lhůta nemohla začít plynout dříve, než se dozvěděla, kdo je vlastníkem stavby kanalizace na jejím pozemku, což zjistila až z vyjádření společnosti VHZ ze dne 15. 6. 2022. Do té doby se stěžovatelka mohla oprávněně domnívat, že pokud se na jejím pozemku nachází nějaké potrubí, jedná se o její vnitřní areálovou kanalizaci. Ohledně vlastního potrubí by nedávalo smysl podávat stavebnímu úřadu podnět k zahájení řízení o nařízení odstranění stavby. Stěžovatelka uvedla, že soustavně zjišťovala informace o existenci stavby, která je stavbou podzemní, a tedy okem neviditelnou, o existenci veřejnoprávních povolení, jakož i o vlastnictví této stavby, což krajskému soudu doložila. To vše v situaci, kdy k jejímu pozemku nebylo v katastru nemovitostí zapsáno žádné věcné právo jiné osoby a nebyl prokázán vznik legálního věcného břemene. Stěžovatelka se proto domnívá, že subjektivní lhůta v době podání podnětu stavebnímu úřadu (listopad roku 2023) neuplynula. [9] Dle stěžovatelky v době podání podnětu stavebnímu úřadu neuplynula ani objektivní lhůta. Její délka není judikaturou Nejvyššího správního soudu přesně stanovena, pohybuje se však v rozpětí deseti až patnácti let. Krajský soud přesvědčivě neodůvodnil, proč v případě, kdy od vzniku stavby uplynulo přibližně jedenáct a půl roku, již objektivní lhůta uplynula, resp. se nezabýval přesnějším vymezením její délky. Napadený rozsudek je tak dle stěžovatelky i v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. [10] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [12] Podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, poky