7 Afs 300/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 300/2024- 40 - text  7 Afs 300/2024 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Jihočeská obalovna, spol. s r. o., se sídlem č. p. 76, Planá, zastoupena JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem Italská 2581/67, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, zastoupen JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 8 A 120/202369, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný usnesením ze dne 15. 6. 2023, č. j. MPO 62091/2023, zastavil řízení o žádosti žalobkyně o dotaci podané v rámci Výzvy 1 z Programu podpory na zvýšené náklady na zemní plyn a elektřinu v důsledku mimořádně prudkého růstu jejich cen (dále též „výzva“). Jako důvod označil skutečnost, že žalobkyně neodpovídá okruhu oprávněných žadatelů o dotaci. Při zkoumání její majetkové struktury bylo totiž zjištěno, že mezi její skutečné majitele patří O. D., který byl zařazen na sankční seznam v rámci Přílohy I k nařízení Rady (EU) č. 260/2014 ze dne 17. 3. 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (dále též „sankční seznam“). II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že O. D. je osobou zařazenou na sankční seznam a že se prostřednictvím řetězce několika společností vlastnicky podílí na žalobkyni. Dle městského soudu z čl. 5.4. výzvy plyne, že žalovaný používá 5 typů vztahů k žadateli, kdy i naplnění jednoho z nich vede k vyloučení osoby z okruhu oprávněných žadatelů. V případě žalobkyně žalovaný odůvodnil splnění vylučující podmínky spočívající v tom, že mezi její skutečné spolumajitele patří i O. D. S jeho posouzením se městský soud ztotožnil. Dodal, že výše majetkového podílu není dle bodu 5.4. výzvy podstatná, a není proto relevantní ani to, že O. D. není skutečným majitelem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále též „ZESM“), neboť jeho podíl na žalobkyni nepřekračuje hranici 25 %. Pojem „skutečný spolumajitel“ uvedený v bodě 5.4. výzvy není právním řádem definovaný, a je třeba jej vyložit autonomně. Podle § 2 písm. c) ZESM je skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání. Pojem „skutečný spolumajitel“ je proto nutné vyložit v souladu s touto definicí tak, že jde o každou fyzickou osobu, která v konečném důsledku spoluvlastní nebo spolukontroluje právnickou osobu, a to bez ohledu na její podíl. Uvedenou definici O. D. splňuje. Zmrazení jeho podílu pak není stavem definitivním, který by se rovnal jeho vyloučení z vlastnické struktury. O. D. má pouze omezené dispoziční oprávnění, nadále je však i po zmrazení svého podílu jedním ze skutečných spolumajitelů žalobkyně. Městský soud dále uvedl, že Finanční analytický úřad posuzuje postavení žalobkyně a O. D. ze zcela jiných hledisek než žalovaný. I on však připouští, že O. D. je nepřímým vlastníkem koncernu STRABAG SE. Městský soud zdůraznil, že neexistuje právní nárok na poskytnutí dotace. Jedná se o dobrodiní státu, který stanoví jak podmínky čerpání dotace, tak i okruh oprávněných žadatelů. Má také velký prostor pro správní uvážení. Ve stanovení zpřísňující podmínky nelze spatřovat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jako zcela nepřípadné považoval městský soud argumenty týkající se vlastnictví, podílu, či ovládání podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích, jakož i definice pojmu vlastnění v příslušných evropských nařízeních. Městský soud uzavřel, že žalovaný neporušil zákon, jestliže při vyřizování žádosti žalobkyně o dotaci přednostně vyložil a aplikoval článek 5.4. výzvy v souladu s jeho účelem a smyslem, jímž je záměr vyloučit, aby osoby na sankčních seznamech Evropské unie jakkoliv profitovaly na dotacích. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Uvedla, že městský soud překročil meze soudního přezkumu, protože fakticky změnil a podstatně doplnil odůvodnění rozhodnutí žalovaného svou vlastní úvahou a na jejím základě posoudil jeho zákonnost. Žalovaný zastavil řízení jen proto, že O. D. je údajně skutečným majitelem stěžovatelky. Městský soud se však touto otázkou vůbec nezabýval. Sám zcela nově vyložil definici pojmu „skutečný spolumajitel“ a uvedl, že O. D. je skutečným spolumajitelem stěžovatelky. Učinil tak přesto, že připustil, že pojmy „skutečný majitel“ a „skutečný spolumajitel“ jsou odlišné. Správní soudnictví je však založeno na kasačním principu. Městský soud se měl proto omezit pouze na posouzení, zda je O. D. skutečným majitelem stěžovatelky, nikoliv domýšlet odůvodnění žalovaného a hojit jeho nedostatky. [4] Dle stěžovatelky navíc definice městského soudu neobstojí. Pojem skutečný spolumajitel má v rámci výzvy jasný význam a zjevně označuje situaci, kdy má právnická osoba více skutečných majitelů. Taková situace je v praxi běžná a ZESM s pluralitou skutečných majitelů jedné právnické osoby počítá. Neníli O. D. skutečným majitelem stěžovatelky, nemůže být ani jejím skutečným spolumajitelem. Výklad městského soudu je naproti tomu vnitřně rozporný, neboť zohledňuje § 2 písm. c) ZESM, dle kterého skutečným majitelem je každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje, ale zároveň odmítá definici pojmu v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje uvedenou v § 4 odst. 1 ZESM. Navíc neuvádí, co znamená v konečném důsledku spoluvlastnit nebo spolukontrolovat a jak tyto pojmy O. D. ve vztahu ke stěžovatelce naplňuje. Možná úvaha, že ji spoluvlastní, není pravdivá (viz § 31 a § 32 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Není ani jen jejím prostým spoluvlastníkem. Není ani skutečným majitelem, neboť jeho nepřímý podíl na stěžovatelce činil k okamžiku podání žádosti necelých 7 %. V souladu s § 4 odst. 1 ZESM a s ustálenou judikaturou o stejném náhledu na srovnatelné právní instituty, byť v rozdílných právních předpisech, proto není O. D. skutečným majitelem stěžovatelky. Nelze souhlasit s tím, že by dovětek v čl. 5.4. výzvy „bez ohledu na výši majetkového podílu“ rušil pouze část definice v § 4 odst. 1 ZESM. Pokud byl záměr poskytovatele dotace změnit význam zákonných pojmů, bylo jeho povinností tak učinit výslovně, neboť je povinností poskytovatele dotace stanovit podmínky určitě a v případě neurčitých právních pojmů nést negativní důsledky plynoucí ze zásady, že neurčitost nelze klást k tíži příjemci finančních prostředků jako slabší straně. Platilali by argumentace o úmyslném zpřísnění zákonné definice skutečného majitele ve výzvě, pak není zřejmý důvod pro použití dovětku v daném znění, neboť ten nepostihuje všechny právní vztahy zakládající postavení skutečného majitele dle § 4 odst. 1 ZESM, ale jen skupinu v písm. a) daného ustanovení. [5] Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud nedoplňoval jeho rozhodnutí. Pouze vyložil sporný pojem, aby mohl posoudit správnost jeho aplikace žalovaným. Jeho výklad není vnitřně rozporný a respektuje kontext výzvy. Dodal, že soudní přezkum neslouží k posuzování smysluplnosti nastavení pravidel dotace, o němž rozhoduje její poskytovatel. Znění čl. 5.4. tak není předmětem přezkumu. Je z něj však zřejmý účel zamezit profitování z poskytnutí finančních prostředků osobám zařazeným na sankční seznamy. Znění podmínek nelze považovat za neopodstatněné a nepřípustné. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost zamítnout. [7] V replice stěžovatelka zdůraznila, že nezpochybňuje čl. 5.4. výzvy jako takový, ale způsob jeho výkladu a aplikace žalovaným, což je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nastoleným výkladem pojmu „skutečný majitel“ ztrácí tento pojem svůj význam definovaný v ZESM. V souladu s výkladem dle čl. 5.4. výzvy by ad absurdum byla skutečným majitelem jakákoli osoba se zanedbatelným podílem na žadateli o dotace. Stejně tak napadá i výklad pojmu „skutečný spolumajitel“. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k