7 As 250/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 250/2024- 38 - text  7 As 250/2024 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: Z. R., zastoupená Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2024, č. j. 30 A 310/2018157, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2018, č. j. MSMT32047/20182, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále „správní orgán I. stupně) ze dne 8. 3. 2018, č. j. ZCU 005953/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného studiem v bakalářském oboru Právo na nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělání „Moskevský institut podnikatelství a práva“ ve městě Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. (dále jen „MIPP“).. II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 30. 12. 2020, č.j. 30 A 310/201867 (dále jen „první rozsudek“), shledal částečně důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 100/202118, Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 30 A 310/2018157 (dále též „napadený rozsudek“), krajský soud shledal žalobu nedůvodnou. [3] Krajský soud s odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu konstatoval, že žalobou napadená rozhodnutí nejsou vnitřně rozporná, tudíž ani nepřezkoumatelná pro vnitřní rozpornost. Přestože správní orgány své úvahy poněkud zatemnily, když věnovaly pozornost srovnání studijních programů, jejich rozhodnutí byla založena na tom, že studium žalobkyně nebylo studiem zahraničním. Tím méně pak považoval napadená rozhodnutí za nicotná, neboť podstatou nicotnosti pro zjevnou vnitřní rozpornost je, že závažný logický rozpor musí bránit tomu, aby šlo seznat, jak či zda vůbec bylo rozhodnuto. Za nedůvodnou považoval též námitku aplikace nesprávné právní normy ve výroku prvostupňového rozhodnutí, konkrétně § 90 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vysokých školách“). Stran námitek vztahujících se k porovnávání a srovnatelnosti zahraničního a tuzemského studijního programu rovněž odkázal na odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, kde bylo mj. vyjeveno, že se správní orgány ve skutkových okolnostech projednávaného případu srovnatelností zabývat mohly, nicméně k tomu nebyly povinny. Vzhledem k tomu, že se u žalobkyně nejednalo o zahraniční vysokoškolské vzdělání, nebylo třeba porovnávat je s tuzemským. [4] K námitce užití judikatury Nejvyššího správního soudu správními orgány krajský soud uvedl, že on sám i správní orgán je povinen judikaturu vydanou v jiných soudních řízeních reflektovat. Judikatura vydaná v jiných soudních řízeních působí skrze svou precedenční závaznost, resp. normativní sílu, přičemž tento závěr podporuje judikatura Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Dodal, že argumentaci judikaturou ze strany správních orgánů nepovažuje za chybnou, neboť správní orgány argumentovaly judikaturou přiléhavou na jimi řešený případ. Ohledně tvrzené nesprávnosti právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 As 286/201560 dospěl k názoru, že se s výkladem tam uvedeným ztotožňuje, neboť z ničeho neplyne, že by věcná příslušnost správního orgánu byla založena tvrzením žadatele. [5] Krajský soud neshledal nicotnost prvostupňového rozhodnutí ani v tom, že jej podepsal prorektor správního orgánu I. stupně. S odkazem na zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 286/201560 uvedl, že postup správního orgánu I. stupně, co do podpisu jeho rozhodnutí prorektorem, nebyl nezákonný, natož aby způsobil nicotnost prvoinstančního rozhodnutí. Rektorovi nic nebránilo, aby v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách pověřil určeného prorektora k tomu, aby jej zastupoval ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. [6] K námitkám směřujícím do posouzení podkladů ohledně akreditace MIPP uvedl, že studium na těchto institucích je vzhledem k podaným žalobám dlouhodobě podrobováno přezkumu ze strany správních soudů, a tak jsou mu z jeho úřední činnosti známy poslední závěry Nejvyššího správního soudu. V případě žalobkyně se nejednalo o zahraniční studium uznatelné dle zákona o vysokých školách, resp. Lisabonské úmluvy. Žalobkyně totiž nestudovala mimo Českou republiku. Rovněž považoval za správné, že správní orgány při posuzování vycházely z akreditačních listin, neboť ty předložila sama žalobkyně. Nepřisvědčil ani námitce šikanózního jednání ze strany správního orgánu I. stupně. V případě řízení o žádosti tíží žadatele důkazní povinnost, nebyl tedy nezákonný postup správního orgánu I. stupně, který žalobkyni vyzval k předložení konkrétních podkladů. [7] Neshledal důvodnými ani žalobní námitky stran legitimního očekávání. Obecně platí, že ustálená správní praxe zakládající legitimní očekávání není neměnnou. Za podmínek vymezených judikaturou Nejvyššího správního soudu mohou správní orgány ke změně správní praxe přistoupit v případě změny právní úpravy, a nezměníli se text zákona, pak jen na základě závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty. Správní orgán I. stupně řádně odůvodnil změnu dosavadní rozhodovací praxe, tedy že dřívější benevolentní praxi správního orgánu I. stupně bylo třeba odmítnout pro obcházení zákona o vysokých školách a byla ukončena ještě před podáním žádosti žalobkyní. S odkazem na legitimní očekávání nelze po správních orgánech požadovat, aby setrvávaly na předchozí nesprávné nezákonné praxi. [8] Krajský soud závěrem shledal, že rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná. Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí správních orgánů totiž neznamená odpověď na každou dílčí námitku žalobkyně. Nad právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, citovaném žalobkyní, převáží normativní síla, resp. precedenční závaznost judikatury kasačního soudu s ohledem na § 12 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy, neboť by jejich provedení bylo zjevně nadbytečné. III. [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 s. ř. s. Namítala, že důvodem zamítnutí žaloby byl právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem až v rozsudku ze dne 22. 3. 2024, č. j. 1 As 38/202357. V něm Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nelze jako zahraniční vysokoškolské studium uznat studium, které neprobíhá mimo území České republiky. Na takovém výkladu tohoto termínu však napadená rozhodnutí nespočívala, když důvodem zamítnutí žádosti bylo, že absolvovaný studijní program není autentickým zahraničním studijním programem, tj. vysokoškolským programem. Dalším důvodem byla absence předložení dokladů o oprávnění uskutečňovat tuto přípravu příslušníkům jiného státu mimo území Ruské federace, resp. na území České republiky. Důvodem, pro který byl první rozsudek zrušen, bylo, že se „nejednalo o zahraniční vysokoškolské vzdělání, neboť studijní program uskutečnila česká právnická osoba nemající oprávnění poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách“. Ze všech předchozích rozhodnutí se jeví, že správní orgány v obecné rovině možnost uznání vysokoškolského vzdělání absolvovaného na území České republiky připouštěly. Vzhledem k uvedenému jinému právnímu názoru nemohla formulovat tomu odpovídající žalobní body. Jelikož krajský soud postavil napadený rozsudek na důvodu, na kterém správní rozhodnutí nespočívají, překročil meze svého přezkumného oprávnění a zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Nesouhlasila s názorem krajského soudu, že zahraniční vzdělání musí být absolvováno pouze v zahraničí. Zahraničním vzděláním jej dělá právo, kterým se řídí, nikoliv místo, kde se uskutečňuje. Zahraniční rozměr je tak dán zejména zahraniční akreditací, přičemž je důležité, aby absolvovaný studijní program byl srovnatelný s tuzemským. Tomuto výkladu ostatně odpovídá i Lisabonská úmluva. K tomu dodala, že zde existuje dlouhodobá, neměnná a nezpochybňovaná rozhodovací praxe tuzemských správních orgánů i soudů, dle které uznání zahraničního vys