7 As 74/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 74/2025- 50 - text  7 As 74/2025 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: D. P., zast. opatrovníkem L. L., zast. Mgr. et Mgr. Bc. Janem Holasem, advokátem se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2025, č. j. 52 A 43/202439, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 12 269,40 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice. Ředitel této věznice mu uložil rozhodnutím ze dne 12. 7. 2024, č. j. VS8383893701/07/2421/NVTDP/5 povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody za měsíc červen 2024 ve výši 1 500 Kč. Tuto částku mu pak také věznice strhla z jeho osobního účtu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil stížností, žalovaný však rozhodnutím ze dne 6. 8. 2024, č. j. VS1693652/ČJ2024800073RVO stížnost zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Předně se domáhal přerušení soudního řízení a přezkumu § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů a § 8 odst. 2 vyhlášky č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (dále jako „vyhláška o srážkách“) pro rozpor s Listinou základních práv a svobod (tato vyhláška byla zrušena k 1. 1. 2025, pozn. NSS). Dále odkázal na přednost schválených mezinárodních smluv před zákonem. Žalobce nemá žádné příjmy. Peníze na stravu a tabák jsou mu zasílány z důvodu jeho zdravotního stavu, neboť jeho mentální postižení mu nedovoluje akceptovat, že nemá žádný příjem. Odkázal na čl. 26 odst. 3 a čl. 30 Listiny a dále na čl. 4 odst. 1 písm. a), čl. 7, čl. 25 písm. f) a čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva“). Podle žalobce je vyhláška o srážkách diskriminační. Dodal, že stržením srážky ze zaslaných peněz došlo k hrazení exekuce třetí osobou a že se jedná o dluhy vzniklé v době, kdy byl žalobce nezletilý. Žalobce tak vytyčil ve své žalobní argumentaci tři sporné otázky. První spočívala v tom, zda je možné strhnout srážku na náklady výkonu trestu, když se jedná o prostředky zaslané žalobci k zajištění jeho potřeb souvisejících s jeho zdravotním postižením. Druhá směřovala k tomu, jestli je vyhláška o srážkách diskriminační s ohledem na Listinu a na Úmluvu. Třetí sporná otázka mířila na to, zda stržením srážky ze zaslaných peněz došlo k hrazení dluhu třetí osobou, přičemž tento dluh vznikl v době, kdy žalobce nebyl podle tvrzení jeho opatrovníka ještě zletilý. [3] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 12. 2023, č. j. 3 Nc 7309/2022245, kterým byl žalobce omezen ve svéprávnosti, vyplývá, že žalobce není způsobilý nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 300 Kč týdně, tudíž provedenou srážkou, kdy mu na účtu zbylo k dispozici minimálně 2 500 Kč, nebyly nijak ohroženy jeho možnosti disponovat s touto částkou. K možnému diskriminačnímu charakteru krajský soud uvedl, že nebylo nijak prokázáno, že by žalobce ve výkonu trestu trpěl hmotnou nouzí a že nemá zajištěné základní životní podmínky. K čl. 30 Listiny soud dodal, že nezpůsobilost k jakékoli práci ani žalobce netvrdil, ani nedoložil a ani to nevyplývá zcela jasně z výše zmíněného rozsudku o omezení svéprávnosti. Co se přezkumu § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu týče, došel krajský soud k závěru, že projednávaná věc se tohoto ustanovení netýká. Rovněž uvedl, že nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16 (na který žalobce odkazoval v replice k vyjádření žalovaného), který se týkal srážek z účtu, na který byl zaslán výlučně invalidní důchod stěžovatele, nelze aplikovat na tuto věc. K přezkumu § 8 odst. 2 vyhlášky o srážkách krajský soud uzavřel, že rozpor tohoto ustanovení s jinými předpisy neshledal zejména proto, že je třeba jej posuzovat v souvislosti s § 8 odst. 4 téže vyhlášky, které stanovuje maximální možnou měsíční srážku. Nakonec k údajnému vzniku dluhu za dobu, kdy nebyl žalobce ještě zletilý, a k hrazení tohoto dluhu třetí osobou se krajský soud vyjádřil tak, že srážka za úhradu nákladů výkonu trestu se vztahovala k měsíci, kdy k ní došlo, tedy k červnu 2024. V té době bylo žalobci dvacet dva let. Omezení svéprávnosti nebrání tomu, aby byla žalobci daná povinnost uložena. Stejně tak krajský soud odmítl tvrzení, že stržením částky došlo k hrazení exekuce třetí osobou. Peníze přijaté věznicí a zaslané pro odsouzeného nelze považovat za prostředky třetí osoby, ale náleží odsouzenému. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, kterou následně doplnil ustanovený zástupce. [5] Nejprve uvádí, že posouzení znaleckého posudku tak, že stěžovatel není schopen systematické pracovní činnosti a že z toho neplyne nezpůsobilost k práci jako k takové, je nepravdivé a „zcela zcestné“. Krajský soud tím „překrucuje“ rozsudek o omezení svéprávnosti. V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že v této věci nedochází k diskriminaci, mučení a nelidskému zacházení. V rozsudku o omezení svéprávnosti je uvedeno, že stěžovatel má být pod neustálým dohledem psychiatra, ovšem ve věznici tomu tak není. Tudíž je stěžovatel neustále v ohrožení života. Nesouhlasí tak se závěrem krajského soudu, že stržením srážky za náklady výkonu trestu neshledal porušení Úmluvy a že u stěžovatele nedochází k diskriminačnímu odepření poskytnutí zdravotní péče či služeb. Krajský soud se nedostatečně zabýval otázkou nedostatku poskytování zdravotní péče pro stěžovatele ve výkonu trestu a v této záležitosti pak neoprávněnosti učiněné srážky. Stěžovatel je tak vystaven nelidskému a mučivému zacházení. [6] Stěžovatel také nesouhlasí s krajským soudem v tom, kdy „dluh“, k jehož úhradě došlo stržením částky 1 500 Kč, vznikl. Svoji argumentaci opírá o fakt, že byl odsouzen ještě před tím, než se stal zletilým. Veškeré budoucí dluhy plynoucí z tohoto odsouzení tak vznikly, když byl mladistvý. V souvislosti s tím odkazuje na § 262c o. s. ř. Je tedy nezákonné, aby budoucí dluhy vzniklé odsouzením mladistvého byly vymáhány. Pokud navíc bylo odsouzení nezákonné, je nutné posoudit, zda je možné vymáhat takové budoucí pohledávky. Stěžovatel závěrem trvá na tom, že napadený rozsudek je zatížen vadou způsobující jeho nezákonnost, jelikož se krajský soud nedostatečně zabýval otázkou zásahu do základních práv stěžovatele. S tím dále souvisí nedostatečné zkoumání oprávněnosti srážky na náklady výkonu trestu, a tedy z toho plynoucí nezákonnost rozhodnutí žalovaného. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí. Souhlasí se závěry krajského soudu. K argumentu o mučivém a nelidském zacházení zdůraznil, že podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody je odsouzený povinen hradit náklady výkonu trestu. Rozhodnutí ředitele věznice, kterým byla stěžovateli uložena povinnost takové náklady uhradit, vycházelo právě z tohoto zákona a z vyhlášky o srážkách. Také připomíná, že ani omezení svéprávnosti ani mentální postižení stěžovatele nespadají pod výčet situací, ve kterých odsouzenému nevzniká povinnost náklady uhradit. Porušení právních předpisů by naopak odpovídala situace, kdy by ředitel věznice bez zákonného důvodu odsouzenému povinnost hradit náklady výkonu trestu nestanovil. Dále se žalovaný zcela shoduje se závěry krajského soudu o údajném splácení dluhů z dob nezletilosti stěžovatele. Povinnost uložená rozhodnutím se netýká starších dluhů, které stěžovateli vznikly před tím, než se stal zletilým, ale odráží aktuální měsíční úhradu nákladů výkonu trestu. Závěrem žalovaný připomíná, že stěžovateli jsou jako odsouzenému ve výkonu trestu zajišťovány jeho základní životní potřeby, aniž by musel sám disponovat nějakými finančními prostředky. To podkládá i informací z výpisů z účtu stěžovatele, ze které plyne, že za období od 21. 9. 2018 do 22. 8. 2024 utratil za nákupy ve vězeňské kantýně celkem 288 927 Kč, naproti tomu jeho výdaje za léky a léčebné úkony po dobu výkonu trestu činily celkem 2 681 Kč. Odsouzený (stěžovatel) tak nevyužívá zaslané finanč