8 Ads 73/2025 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 73/2025- 39 - text  8 Ads 73/2025-42 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyň: a) nezl. K. O., b) nezl. K. O. a c) Mgr. Š. O., všechny zast. Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. MPSV-2023/198831-911 a č. j. MPSV-2023/199421-911, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 20 Ad 31/2023-47, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně c) podala žádost o dávku státní sociální podpory přídavek na dítě (dále též „dávka“) ode dne 1. 6. 2022. Svůj nárok uplatnila na žalobkyně a) a b), jako nezletilé nezaopatřené děti. Úřad práce – krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) nepřiznal rozhodnutím ze dne 6. 7. 2023, č. j. 1115286/23/AB, dávku žalobkyni a) a rozhodnutím z téhož dne, č. j. 1115285/23/AB, nepřiznal dávku žalobkyni b) [dále společně jen „rozhodnutí úřadu práce“]. [2] Rozhodnutí úřadu práce byla doručena pouze žalobkyni c), která proti každému z nich podala odvolání. Žalovaný následně rozhodnutími ze dne 19. 9. 2023, č. j. MPSV-2023/198831-911 a č. j. MPSV-2023/199421-911 (dále jen „napadená rozhodnutí“), zamítl její odvolání podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. [3] Žalobkyně podaly proti napadeným rozhodnutím žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji zamítl. Ve vztahu k žalobkyním a) a b) žalobu odmítl. Podle něj totiž nevyčerpaly řádné opravné prostředky. Samy nepodaly odvolání, i přes to, že byla rozhodnutí úřadu práce doručena jejich zákonné zástupkyni. Dle městského soudu byly žalobkyně a) a b) účastnicemi řízení dle § 81 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 68c písm. a) a c) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o SSP“). Byly tak oprávněné podat odvolání. Dodal, že ani podáním odvolání žalobkyní c) nedošlo u žalobkyň a) a b) k vyčerpání řádných opravných prostředků. Z jejích odvolání totiž nebylo možné dovodit, že by je podávala také jejich jménem. Odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2010, č. j. 9 As 43/2010-50, dle něhož se nelze dovolávat opravného prostředku podaného jinou osobou, byť ve stejném zájmu. Městský soud proto shledal důvod nepřípustnosti jejich žaloby dle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [4] Městský soud tudíž žalobu meritorně projednal pouze ve vztahu k žalobkyni c). S odkazem na rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28, dovodil, že stanovení podmínek pro započítání příjmu do rozhodného období pro účely přiznání dávky je určeno vůlí zákonodárce. Ten je zakotvil konkrétně v § 5 zákona o SSP. Jeho § 5 odst. 5 stanovuje fikci, dle níž se u nízkopříjmových osob samostatně výdělečně činných (dále jen „OSVČ“), vykonávajících tuto činnost jako hlavní, použije částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství určené dle § 5 odst. 7 zákona o SSP. Poukázal rovněž na rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007-72, v němž se NSS věnoval starší zákonné úpravě této fikce. [5] Podle žalobkyně c) neměly správní orgány postupovat pouze podle § 5 odst. 5 ve spojení s § 5 odst. 4 písm. b) zákona o SSP. Tato ustanovení se vztahují pouze na poplatníka v paušálním režimu, kterým ona není. Dle ní měly proto postupovat podle § 5 odst. 4 písm. a) téhož zákona. Městský soud s touto argumentací nesouhlasil. Ustanovení § 5 odst. 5 citovaného zákona se dle něj vztahuje na všechny osoby, které podle svého prohlášení v rozhodném období vykonávaly samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní činnost. I když § 5 odst. 4 písm. b) zakotvuje způsob stanovení příjmů v paušálním režimu, z ničeho neplyne, že by se tam odkazovaný § 5 odst. 5 vztahoval výlučně na tyto osoby. Pokud by se toto ustanovení mělo aplikovat pouze na ně, zákonodárce by ho systematicky zařadil do odst. 4, a nikoliv do samostatného odstavce 5. [6] Podle městského soudu z ničeho nevyplývá, že by žalovaný aplikoval § 5 odst. 4 písm. b) zákona o SSP, jak tvrdila žalobkyně c). Je zřejmé, že pro stanovení příjmů ze samostatné činnosti žalobkyně c) použil § 5 odst. 4 písm. a) zákona o SSP. Vycházel přitom mimo jiné z jejího daňového přiznání za rok 2020. Správně pak do rozhodného příjmu započetl částku odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství (§ 5 odst. 5 ve spojení s § 5 odst. 7 zákona o SSP). Příjem žalobkyně c) ze samostatné výdělečné činnosti vypočtený podle § 5 odst. 4 písm. a) zákona o SSP byl totiž nižší než tato částka. Sama žalobkyně c) uvedla, že vykonávala samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní činnost. Správní orgány nepochybily ani ohledně započítaného příjmu z nájmu. Vycházely totiž z údajů uvedených ve formuláři o příjmech za rozhodné období prvního čtvrtletí 2022. [7] K argumentaci finančními problémy vzniklými v důsledku pandemie onemocnění COVID-19 městský soud opět zopakoval, že je primárně úlohou zákonodárce určit pravidla pro nárok na dávky státní sociální podpory v různých životních situacích. Správní orgány náležitě posoudily všechny okolnosti a nesplnění zákonných podmínek pro přiznání dávky. Městský soud závěrem neshledal důvod k provedení dalšího dokazování daňovým přiznáním. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyň a vyjádření žalovaného [8] Žalobkyně a), b) a c) [dále „stěžovatelky a), b) a c)“] brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností, v níž navrhují jeho zrušení z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Stěžovatelky a) a b) napadají výrok I. napadeného rozsudku o odmítnutí své žaloby z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků. Stěžovatelka c) poté napadá výroky II. a III. rozsudku městského soudu. [9] Správní řízení ve věcech žádosti o přídavek na dítě byla zahájena podáním žádosti stěžovatelkou c) u příslušného správního orgánu (úřadu práce). V obou řízeních byly stěžovatelky a) a b) vedeny jako nezaopatřené nezletilé děti. Stěžovatelka c) za ně v řízeních jako jejich zákonná zástupkyně vykonávala veškeré hmotněprávní i procesní úkony. Proti tvrzení městského soudu (výroku I.), že stěžovatelky a) a b) před podáním žaloby nevyčerpaly řádné opravné prostředky, namítají, že jim rozhodnutí úřadu práce dosud nebyla doručena. Rozhodnutí úřadu práce byla totiž doručena pouze stěžovatelce c). Posouzení aktivní legitimace městským soudem považují za přepjatý formalismus. Městský soud se odklonil od zásad logiky, neposoudil-li odvolání stěžovatelky c) s přihlédnutím k jejímu zákonnému zastoupení stěžovatelek a) a b). Dávka státní sociální podpory sice náleží nezaopatřenému dítěti, do nabytí zletilosti je však poukazována rodiči dítěte. Městský soud měl vycházet z předpokladu, že obě odvolání byla podána i v zájmu nezletilých stěžovatelek a) a b). Odmítnutím žaloby městský soud porušil jejich právo na spravedlivý proces. [10] Stěžovatelka c) následně brojí proti použití § 5 odst. 4 a odst. 5 zákona o SSP ze strany správních orgánů a městského soudu. Podle nich platí: (4) Vykonává-li osoba podle svého prohlášení v rozhodném období samostatnou výdělečnou činnost, započítává se jí jako příjem z této činnosti do rozhodného příjmu za každý měsíc a) jedna dvanáctina příjmů uvedených v daňovém přiznání za kalendářní rok, který bezprostředně předchází kalendářnímu roku, do něhož spadá počátek období od 1. července do 30. června následujícího kalendářního roku, a to bez ohledu na to, kolik měsíců osoba ve zdaňovacím období samostatnou výdělečnou činnost vykonávala a zda tato činnost byla ve zdaňovacím období vykonávána jako činnost hlavní či vedlejší, nebo b) částka stanovená podle odstavce 5, jde-li o poplatníka v paušálním režimu, není-li dále stanoveno jinak. (5) Vykonává-li osoba podle svého prohlášení v rozhodném období samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní činnost, započítává se jí však jako příjem z této činnosti do rozhodného příjmu vždy nejméně částka 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství. [11] Stěžovatelka c) jazykovým výkladem § 5 odst. 4 zmíněného zákona dospěla k závěru, že se do posuzovaného příjmu OSVČ započítává příjem buď způsobem dle písm. a) nebo písm. b) tohoto ustanovení. Výběr jednoho ze způsobů nezáleží na správním orgánu. Interpretace žalovaného tak v tomto ohledu není správná. Posuzovat rozhodný příjem OSVČ dle § 5 odst. 4 písm. b) ve spojení § 5 odst. 5 citovaného zákona lze pouze, zaeviduje-li se OSVČ jako poplatník v paušálním režimu ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Stěžovatelka c) uvedla, že je dobrovolným plátcem daně z přidané hodnoty. To vylučuje, aby se mohla stát dobrovolným pop