8 As 107/2025 – Nejvyšší správní soud

8 As 107/2025- 27 - text  8 As 107/2025-30 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobce: P. H., zast. Mgr. Martinem Juříkem, advokátem se sídlem Hutník 1418, Veselí nad Moravou, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2024, č. j. MSK 153582/2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2025, č. j. 61 A 2/2025-21, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem sporu je včasnost odvolání proti rozhodnutí o přestupku spočívajícímu v překročení maximální povolené rychlosti. Nejvyšší správní soud se však zabýval pouze tím, zda je kasační stížnost žalobce přípustná a přijatelná. [2] Magistrát města Ostravy rozhodnutím ze dne 9. 11. 2021, uznal žalobce vinným přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bod č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Žalovaný odvolaní zamítl, jelikož dospěl k závěru, že žalobce podal odvolání opožděně. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou. V ní namítal zejména to, že mu správní orgán I. stupně rozhodnutí nedoručil, protože ho zřejmě převzala jiná osoba. Podpis na doručence se totiž liší od jiných jeho podpisů na listech ve správním spise. Krajský soud v Ostravě žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl totiž k závěru, že nezbytným předpokladem pro vydání písemnosti je předložení občanského průkazu či jiného dokladu totožnosti. Žalobce netvrdil, že by svůj občanský průkaz poskytl jiné osobě, či že jej pozbyl (ztratil, byl mu odcizen apod.). Doručenka je opatřena podpisem žalobce, který nezpochybnil. Netvrdil ani to, že v den vyzvednutí nemohl pobočku držitele poštovní licence navštívit a písemnost převzít (např. že se prokazatelně nacházel na jiném místě, byl nemocen apod.). Jeho stručné konstatování, že „písemnost byla pravděpodobně převzata jinou osobou“, tak nepředstavuje skutkovou verzi konkurující údajům plynoucím z doručenky. Nemohla proto objektivně vyvolat pochybnosti o řádném doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobce v dosavadním řízení, ač právně zastoupen, žádné důkazní prostředky nenavrhl ani nepředložil. Odkázal se pouze na obsah správního spisu a samotné doručenky. Proto věrohodně údaje plynoucí z doručenky nezpochybnil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní uvedl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Konkrétně ocitoval bod 9 napadeného rozsudku, ve kterém je uvedeno, že „[ž]alobce tedy nesporoval, že k doručení prvostupňového rozhodnutí došlo dne 18. 11. 2021, ale tvrdil, že tohoto dne bylo prvoinstanční rozhodnutí převzato ‚pravděpodobně jinou osobou‘. Pokud by taková námitka byla prokázána, bylo by možné dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť to vycházelo z předpokladu, že držitel poštovní licence doručil prvoinstanční rozhodnutí žalobci“. K uvedenému bodu uvedl, že úvaha krajského soudu je nelogická. Jeho tvrzení spočívalo v tom, že písemnost byla pravděpodobně vyzvednuta jinou osobou, z čehož dovozoval, že mu doručena nebyla. Přesto krajský soud uvedl, že doručení nesporoval. Žalobce dále zopakoval svá žalovaní tvrzení, dle kterých rozhodnutí musí být doručeno do vlastních rukou. Pokud mu správní orgán I. stupně rozhodnutí takto nedoručil, nejednalo se o řádné doručení. Proto má za to, že je jeho tvrzení ohledně pravděpodobného převzetí rozhodnutí jinou osobou dostatečné. Rozhodné okolnosti pro posouzení podpisu bylo možné ověřit ve správním spisu. Žalobce za nepřezkoumatelné shledává také tvrzení krajského soudu, dle kterého byla doručenka opatřena jeho podpisem. Není však zřejmé, jak k tomuto závěru krajský soud dospěl. On v průběhu dosavadního řízení tvrdil, že podpis jeho není. [5] Žalobce za nepřezkoumatelný shledává také závěr krajského soudu, že „[v]elmi stručná verze žalobce, že „písemnost byla pravděpodobně převzata jinou osobou“, tak nepředstavuje skutkovou verzi konkurující údajům plynoucím z doručenky, takže nemohla objektivně vyvolat pochybnosti o řádném doručení prvostupňového rozhodnutí“. K této části odůvodnění uvedl, že krajský soud posuzuje jednotlivé okolnosti odděleně a nikoliv komplexně. Proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stručnost jeho vyjádření mu nemůže být kladena k tíži. Za nesrozumitelné považuje také to, že krajský soud vycházel z předpokladu, že pro zpochybnění doručenky postačí předložit taková skutková tvrzení, která jsou způsobilá doručení a údaje na doručence zpochybnit tím, že vytvoří věrohodnou verzi reality, podle níž údaje na doručence nemohou odpovídat skutečnosti. Přesto mu kladl k tíži, že nepředložil k podpoře svých tvrzení jakékoliv důkazy. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] O žalobě rozhodla specializovaná samosoudkyně. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). [8] Kasační stížnost není přijatelná. III.A. Přípustnost [9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel musí podle § 104 odst. 4 s. ř. s. v kasační stížnosti mj. reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné. Pokud pouze opakuje námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, tak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/200977, č. 2103/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 14. 6. 2016, č. j. 1 As 271/201536). [10] Stěžovatel v kasační stížnosti, shodně jako v žalobě, tvrdí, že mu rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo doručeno do vlastních rukou. Proto nemohl podat odvolání včas. Má totiž za to, že došlo pravděpodobně k převzetí písemnosti jinou osobou. Podpis na doručence se totiž liší od ostatních podpisů ve spisu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud výslovně nevypořádal s tvrzením, dle kterého se podpis na doručence liší od podpisu na jiných listinách ve spisu. Zjevně však vycházel z předpokladu, že z pouhé odlišnosti podpisů nelze bez dalšího dovodit, že stěžovatel písemnost nepřevzal. Odlišný styl podpisu totiž sám o sobě neprokazuje, že nepatří téže osobě. Proto také krajský soud posuzoval další okolnosti, které by ve spojení s odlišností podpisů dostatečně věrohodně údaje na doručence zpochybňovaly. Své závěry postavil zejména na tom, písemnost musela být vydána na základě předložení průkazu totožnosti. Stěžovatel nenamítal, že svůj doklad totožnosti ztratil, či mu byl odcizen. Krajský soud dále doplnil, že stěžovatel mohl tvrdit a prokázat, že si písemnost objektivně v danou dobu vyzvednout nemohl. To však neučinil. Setrval pouze na tvrzení, že písemnost pravděpodobně převzal někdo jiný. Proto krajský soud shledal tvrzení stěžovatele ohledně pravděpodobného převzetí písemnosti jinou osobou nevěrohodné a žalobu zamítl. Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně zdůrazňuje, že se podpis na doručence a ostatních listinách ve spisu liší. Tato námitka však sama o sobě není způsobilá závěry krajského soudu zpochybnit, jelikož ten z tohoto předpokladu implicitně vycházel. Stěžovatel naopak nebrojí proti nosným důvodům napadeného rozsudku, které spočívají v tom, že k vyzvednutí písemnosti bylo nutné, aby se příjemce prokázal dokladem totožnosti stěžovatele. Netvrdí ani to, že si písemnost převzít nemohl, či že je tato okolnost nerozhodná. Nad rámec žalobní argumentace poukázal pouze na to, že se se jedná o přestupek ve výši několika málo tisíc korun. Toto tvrzení však správnost závěrů krajského soudu nikterak nezpochybňuje