8 As 158/2024 — Nejvyšší správní soud

8 As 158/2024- 97 - text  8 As 158/2024-106 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Kateřiny Kopečkové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a.s., se sídlem Na příkopě 969/33, Praha 1, zast. JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 9. 6. 2022, čj. 2022/056234/CNB/110, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, čj. 8 A 77/2022-233, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, čj. 8 A 77/2022-233, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Předmětem sporu je otázka, zda stěžovatelka neumožnila spotřebitelům předčasné splacení spotřebitelského úvěru podle § 117 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a tím spáchala přestupek podle § 154 odst. 1 písm. v) tohoto zákona. Nejvyšší správní soud se však zabýval zejména tím, zda je rozhodnutí městského soudu přezkoumatelné. I. Vymezení věci [2] Žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 7 500 000 Kč za to, že porušila § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž se dopustila přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně spáchala uvedený přestupek tím, že u 1 116 spotřebitelů, kteří požádali o předčasné splacení spotřebitelského úvěru na bydlení v období od 15. 3. 2019 do 13. 7. 2020 a uskutečnili jej, nesnížila celkové náklady spotřebitelských úvěrů o úrokové náklady ve výši 12 886 709,80 Kč vypočtené jako rozdíl mezi částkou, kterou by získala z úroků u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů do konce období sjednané pevné zápůjční úrokové sazby a částkou, kterou by získala na úrocích z nově poskytnutých spotřebitelských úvěrů na bydlení s obdobnými parametry a s pevnou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu odpovídající době zbývající do konce stanovené pevné zápůjční úrokové sazby u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů na bydlení. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, který bankovní rada žalované v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [3] Proti rozhodnutí žalované žalobkyně brojila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [4] Podle městského soudu nejsou závěry žalované nepřezkoumatelné a opírají se o dostatečně zjištěný skutkový stav, který je popsán ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí dostatečně zachycuje případy klientů, kteří předčasně splatili spotřebitelské úvěry na bydlení a kterým žalobkyně naúčtovala náhradu nákladů, jež považovala za účelně vynaložené. Spornou právní otázkou je, zda mezi účelně vynaložené náklady žalobkyně, které jí vznikly v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelských úvěrů, patří i výdaje marně vynaložené na opatření peněžních prostředků pro poskytnutí spotřebitelských úvěrů (tzv. cena zdrojů) za období od předčasného splacení do konce platnosti pevné zápůjční úrokové sazby. [5] Městský soud k tomu citoval závěry svého rozsudku ze dne 9. 8. 2023, čj. 11 Co 145/2023-182, vyslovené v soukromoprávním sporu bývalých klientů UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. Soud v dané věci dospěl k závěru, že tzv. úrokové náklady vznikly již při poskytnutí úvěru. Okolnost, že jejich marný charakter je poprvé dán až v okamžiku předčasného splacení úvěru, kdy se teprve zjistí jejich konkrétní výše, není podstatná. Tyto úrokové náklady vznikají již při poskytnutí úvěru a nejde o náklady vzniklé v souvislosti s jeho předčasným splacením. [6] Podle městského soudu výše shrnutý výklad § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, byť šlo o spor občanskoprávní, dopadá i na případ žalobkyně. Městský soud se dále plně ztotožnil s úvahami a závěry žalované, k nimž dospěla při interpretaci a aplikaci § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jeho stanoviska jsou totožná. [7] Městský soud nepřisvědčil námitce, že žalobkyni byla uložena pokuta za čin, který není zákonem označen za přestupek. Skutková podstata přestupku je v § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru upravena dostatečně srozumitelně, tudíž nedošlo ani k porušení zásady nullum crimen sine lege certa. Žalobkyně byla postižena za přestupkové jednání, které zákon definuje dostatečně určitě. [8] Pokud jde o námitku odkazující na nutnost eurokonformního výkladu § 117 zákona o spotřebitelském úvěru, i na tu podle městského soudu poskytuje odpověď citovaný rozsudek čj. 11 Co 145/2023-182. Ustanovení § 117 zákona o spotřebitelském úvěru má základ v čl. 25 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. 2. 2014, o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 (dále „směrnice MCD“). Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 9. 2. 2021 ve věci C-555/21 UniCredit Bank Austria, musí být tento článek vykládán tak, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že se právo spotřebitele na snížení celkových nákladů úvěru v případě jeho předčasného splacení týká pouze úroků a poplatků, jež jsou závislé na době splatnosti úvěru. Ze směrnice MCD však přesný rozsah celkových nákladů spotřebitelského úvěru, na jejichž snížení má spotřebitel právo, neplyne. Za účelem zajištění ochrany spotřebitele mají vnitrostátní soudy dbát na to, aby poplatky, které jsou spotřebiteli uloženy nezávisle na době platnosti úvěrové smlouvy, nebyly odměnou věřitele za dočasné použití kapitálu, jenž je předmětem této smlouvy, nebo za plnění, která by v okamžiku předčasného splacení teprve měla být spotřebiteli poskytnuta. [9] Městský soud na základě výše uvedeného uvedl, že právní úprava podmínek předčasného splacení úvěru a nároku věřitele na spravedlivé a objektivní odškodnění za náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru je ve smyslu čl. 25 směrnice MCD svěřena členským státům. Na právní úpravě členského státu pak závisí i rozsah takové náhrady. Skutečnost, že § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru připouští náhradu účelně vynaložených nákladů, které poskytovateli spotřebitelského úvěru vzniknou v souvislosti s jeho předčasným splacením, neznamená, že její rozsah je právě takový, jak požaduje žalobkyně. Takový závěr podle městského soudu nelze ze znění a smyslu čl. 25 směrnice MCD vyvodit. [10] K námitce, že žalobkyně je trestána za to, že postupovala v souladu s požadavky řízení úrokového rizika, městský soud odkázal na závěry žalované, která s ohledem na počet případů, o které šlo, dovodila, že nemohlo dojít k ohrožení finanční stability žalobkyně. Městský soud se dále se žalovanou ztotožnil v tom, že pokud žalobkyně nedokáže rizika plynoucí z poskytovaného produktu řídit, nemůže jej poskytovat. Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, že finanční prostředky získávané z cizích zdrojů, jejichž cena je pohyblivá, zahrnuje s odkazem na povinnosti banky mezi náklady, které žádá od klienta. Žalobkyně se sice řídí zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, a rovněž předpisy unijního práva, z nichž plynou povinnosti k zabezpečení finanční stability, avšak není povinna poskytovat spotřebitelské úvěry na bydlení. [11] Pokud jde o námitky směřující vůči pokutě, podle městského soudu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí obsahuje ucelenou a vyčerpávající argumentaci, z níž je zřejmé, že žalovaná vzala v úvahu jak zákonnou hranici pro výši uložené pokuty, tak především kritéria pro stanovení její výše. Srozumitelně uvedla, jaké skutečnosti považovala z hlediska zákonných kritérií za podstatné a z jakých důvodů. Zabývala se též zohledněním přitěžujících, resp. polehčujících okolností a vzala v úvahu i majetkové a hospodářské poměry žalobkyně. S touto argumentací, stejně jako se závěry napadeného rozhodnutí, se městský soud ztotožnil. To se týká i vypořádání rozkladové námitky ohledně doby uplynuvší od vytýkaného jednání a doby trvání přestupku a jeho kvalifikace. Úvahy a závěry žalované jsou podle městského soudu přezkoumatelné a věcně správné. [12] Městský soud dále nevyhověl návrhu žalobkyně na odročení jednání na dobu po nabytí účinnosti zákona č. 462/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s rozvojem finančního trhu a s podporou zajištění na stáří (dále jen „zákon č. 462/2023 Sb.“), včetně zákona o spotřebitelském úvěru. K odkazu žalobkyně na novelizaci zákona o spotřebitelském úvěru městský soud dále uvedl, že jednání, za něž byla žalobkyně potrestána, bylo posouzeno podle právní úpravy účinné v době, kdy k němu došlo, respektive v době, kdy žalovaná rozhodovala. Podle městského soudu novelizovaná právní úprava nepotvrzuje výklad dotčených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru předestřený žalobkyní. Jde o změnu právní úpravy, nikoliv jen o její terminologické či formální upřesnění. Ani z přechodných ustanovení zákona č. 462/2023 Sb.