8 As 171/2024 — Nejvyšší správní soud

8 As 171/2024- 52 - text  8 As 171/2024-55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: V. H., zast. Mgr. Lukášem Hojdnem, advokátem se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 12. 3. 2024, čj. MZDR 35198/20234/PRO, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, čj. 14 Ad 3/202439, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Spor se v této věci týká nároku žalobkyně na poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (dále „zákon o protiprávních sterilizacích“). Nejvyšší správní soud se konkrétně zabývá tím, zda v případě žalobkyně došlo ke sterilizaci v rozporu s právem ve smyslu § 3 odst. 1 uvedeného zákona. V podstatné míře přitom vychází z již existující judikatury tohoto soudu, která se obdobnými situacemi již zabývala. [2] Žalobkyně požádala žalovaného o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako osoba sterilizovaná v rozporu s právem (ke sterilizaci u ní došlo v roce 2005 v nemocnici v Děčíně). Žalovaný tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023, čj. MZDR 31470/2023-5/PRO. Vyšel z toho, že sterilizace byla provedena se souhlasem žalobkyně a na její žádost. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr zdravotnictví v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. [3] Proti rozhodnutí o rozkladu se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze, který výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí ministra zdravotnictví zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti žalobním námitkám sice shledal, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a stejně tak nedal žalobkyni za pravdu, pokud jde o námitky týkající se vad (náležitostí) její žádosti o sterilizaci. Se žalobkyní se však ztotožnil v tom, že sterilizace byla provedena bez informovaného souhlasu, a tedy v rozporu s právem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o protiprávních sterilizacích. [4] Městský soud vyšel z toho, že v době provedení sterilizace žalobkyni byla již součástí českého právního řádu Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.). V návaznosti na její čl. 5 se zabýval tím, zda žalobkyně ke sterilizaci dala svobodný a informovaný souhlas. Žalovaný poskytnutí takového souhlasu dovozoval z dokumentů ze dne 13. 12. 2005, resp. 17. 11. 2005. Městský soud k tomu v návaznosti na závěry judikatury Ústavního soudu i nejvyšších soudů poukázal na to, že součástí zdravotnické dokumentace žalobkyně je pouze obecný „informovaný souhlas“ v rozsahu jedné věty [„Byl(a) jsem seznámena(a) s léčebným postupem v souvislosti s mým onemocněním, vč. případných rizik a souhlasím se způsobem vyšetření, operačním zákrokem, způsobem anestezie“]. Ten navíc není žalobkyní podepsán. Jeho obsah soud označil za hrubě nedostatečný k tomu, aby mohl dovodit, že žalobkyně ke sterilizaci dala svůj svobodný a informovaný souhlas. Není z ně zřejmé, k jakému zákroku žalobkyně dala souhlas (do nemocnice se dostavila za účelem plánovaného porodu císařským řezem a její souhlas se tedy v prvé řadě musel týkat tohoto zákroku). Souhlas se sterilizací nevyplývá ani ze shodného „informovaného souhlasu“ žalobkyně z 17. 11. 2005. Ani ten není podepsán a ani ten nezmiňuje sterilizaci. Navíc časově předchází žádosti žalobkyně o provedení sterilizace (ze dne 29. 11. 2005). [5] Zohlednit je třeba i povahu daného zákroku, k čemuž městský soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a odbornou literaturu. Pacientka musí být poučena nejen o účelu a povaze sterilizace, ale i o jejích následcích a rizicích, ale také o možných alternativách a jejich (ne)výhodách. Skutečnost že pacientka byla řádně poučena a souhlas tak byl informovaný, má povinnost prokázat zdravotnické zařízení. Ze zdravotnické dokumentace žalobkyně řádné poučení dovodit nelze. Dokumenty, na které žalovaný odkazoval, neprokazují vůbec nic o tom, že by žalobkyni bylo dáno náležité poučení. Není zde uvedeno nic konkrétního o rozsahu poučení. Řádné poučení nelze dovodit ani z žádosti žalobkyně o sterilizaci z 29. 11. 2005. Městský soud v této souvislosti vyslovil určité pochybnosti o vypovídací schopnosti žádosti. Předtištěný formulář není příliš slučitelný se závažností zákroku. Ke sterilizaci by mělo docházet pouze po pečlivém zvážení zákroku pacientkou a zevrubném rozhovoru s lékařem. O autentičnosti přání žalobkyně podstoupit sterilizaci příliš nevypovídají odborné a zkratkovité termíny v žádosti. Ty spíše naznačují, že hlavní roli při formulování důvodů hrál zdravotnický personál. Zda k nepřípustnému ovlivnění vůle žalobkyně došlo zde však není rozhodné, neboť z žádosti nelze dovodit náležité poučení žalobkyně. Městský soud tedy uzavřel, že ze zdravotnické dokumentace žalobkyně nevyplývá, že by dala ke sterilizaci informovaný souhlas. A již vůbec z ní nevyplývá, že by šlo o souhlas informovaný. Nelze vyloučit, že by jej šlo dovodit z jiných důkazů, žalovaný však žádné takové neuvedl, ač v daném řízení podle judikatury uplatní ve zvýšené míře povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z ničeho ani nevyplývá, že by jiné důkazy mohly existovat. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [6] Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost. Předně namítl, že městský soud neprávně posoudil otázku, zda u žalobkyně došlo ke sterilizaci v rozporu s právem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o protiprávních sterilizacích. Stěžovatel v tomto směru zdůraznil, že je třeba aplikovat platnou a účinnou právní úpravu v době provedení sterilizačního zákroku. Městský soud přitom aplikuje pozdější úpravu, což zákon o protiprávních sterilizacích neumožňuje. Jde o nepřípustnou retroaktivitu. V době daného zákroku byl obecně souhlas pacienta vyžadován, pokud se nejednalo o neodkladnou péči (§ 23 odst. 1 a 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 30. 6. 2006). Obecným pravidlem pro podobu poučení pacienta byla (a stále je) ústní forma (pouze tam, kde tak stanoví zákon, musí být dodržena forma písemná). V případě sterilizačního zákroku byla písemná forma stanovena jen ve vyjmenovaných případech (dle směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 17. prosince 1971, o provádění sterilizace, je tomu v případě písemné žádosti o sterilizaci, resp. vědomosti pacientky o to, zda je zákrok reparabilní). Obě tyto podmínky byly v dané věci naplněny, avšak městský soud v rozporu s tehdy platnými právními předpisy jejich obsah odmítl stejně jako ústní podobu poučení. Městský soud zdůrazňuje nezbytnost zevrubného poučení, s čímž stěžovatel v zásadě souhlasí, nicméně v bodě č. 28 napadeného rozsudku městský soud za chybné považuje, že v informovaných souhlasech není uvedeno nic konkrétního o rozsahu poučení, tedy o povaze zákroku, jeho důsledcích, rizicích a alternativách. Podle stěžovatele však takovéto posuzování není na místě. Žádný takový požadavek zachycený v písemné podobě právní předpisy v rozhodné době nestanovily a žalobkyně nedostatek poučení v řízení o veřejném subjektivním právu neprokázala. [7] Kromě formy jsou nesprávné závěry městského soudu i ve vztahu k rozsahu poučení. Poučení o alternativách bylo do zákona o péči o zdraví lidu zavedeno až novelou účinnou od 15. 5. 2007. Přesto soud na několika místech odůvodnění uvádí, že žalobkyně měla být poučena o alternativách. Toto tvrzení žalobkyně v žádosti o odškodnění ani v rozkladu vůbec nevznesla. Městský soud tak domýšlí tvrzení o nezákonnosti za ni. O alternativách jako součásti poučení se ve zcela obecné rovině zmiňuje žalobkyně až v žalobě, ale neuvádí, že by se jí tohoto poučení nedostalo. Ani Úmluva o lidských právech a biomedicíně nestanovila, že musí být písemná forma poučení. Stěžovatel se dále vymezil i proti standardu informovaného souhlasu, jak z něj městský soud vychází. Právní úprava v rozhodném znění nevyžadovala, aby poučení obdržel pacient písmeně (případně v jaké kvalitě, standardu nebo délce). I kdyby byla v daném období zavedena povinná písemná forma poučení, je iluzorní si myslet, že do něj bude možné beze zbytku zahrnout všechna myslitelná poučení. K doplnění všech informací o zákroku a rozptýlení obav pacienta před operací bude vždy sloužit ústní pohovor s lékařem. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021. Mezi podáním žádosti a samotným zákrokem neuplynula významně dlouhá doba a ani naopak přílišně krátká. Žalobkyně měla 14 dní na to, aby se lékařského personálu na cok